Attack the Block
Režie Joe Cornish, Velká Británie, 2011, 88 min.
DVD, Bonton 2011
Po seriálu Misfits (recenze v A2 č. 6/2011) je film Útok na věžák dalším britským dílem, které konfrontuje schémata fantastických populárních žánrů se světem těch, kteří na popkultuře vyrostli. A pokaždé je to střetnutí plné nečekaných překvapení. V tomto případě je výchozí situací přistání zvířeckých násilných mimozemšťanů na londýnském předměstí. S invazí vetřelců by se měl vypořádat gang místních sígrů, kteří se doposud tvářili, že jim celé sousedství patří, a nyní mají příležitost to dokázat. Stejně jako v Misfits sledujeme partu víceméně realisticky podaných mladých hrdinů z nižší střední třídy, čelících událostem, jaké dobře znají z televize a o jakých mohli tisíckrát vtipkovat, jenže celá situace se ukazuje mnohem neuchopitelnější a nezvladatelnější, než se mohlo zdát. Zároveň je Útok na věžák brilantní populární film, který dokáže vynalézavě využít nízký rozpočet (jednoduché, ale efektní vzezření mimozemšťanů) a umí podat žánrové atrakce bez obehraných dějových vzorců a laciného patosu. Podobně jako v Misfits jde o revizi žánru očima těch, kdo se ocitají v úlohách hlavních postav místo modelových hrdinů. Díky tomu dostáváme nejen nový pohled na žánr, ale také se díky kontrastu s žánrovými pravidly dozvídáme něco o prostředí, do nějž tvůrci scifistickou zápletku zasadili.
Antonín Tesař
Kdo hledá zlaté dno
Režie Jiří Menzel, Československo, 1974, 93 min.
DVD, Levné knihy 2011
V sedmdesátých letech se autoři oficiálních děl s chutí vraceli k námětům let padesátých. Nadšené budovatelské úsilí se tu transformuje do strnulé, bažinaté hry bez víry v cokoli, přičemž ducha práce, která osvobozuje, se snaží znovuvyvolávat s humorným podtónem laskavé sociální kritiky. Skvělý filmový příklad nalézáme v Menzelově poetickém líčení útrap Jana Hrušínského v roli naivně idealistického Ládi, který nedokáže přemýšlet „moderně" a místo okrádání spoluobčanů dá přednost budování dalešické přehrady. To, že jsou zde zahrnuty peripetie Láďova milostného života, popsány obývákové pasti, v nichž jsou lapeny generace rodičů a vykreslen protiklad zkaženého města a poctivé dělné periferie, není podstatné. Síla filmu totiž začíná být drtivá v okamžiku, kdy se snímek začne měnit v experimentální lyrickou báseň, opěvující monumentální krajinu s jeřáby, oslavující tuny betonu a chladnou krásu těžké techniky. Občasné povznesené dialogy jsou čím dál častěji střídány bezdějovými záběry s nájezdy na nejobscénnější detaily rodícího se železobetonového monstra: konstrukce z armatury plující vzduchem vytvářejí podivuhodné psychedelické obrazce, vétřieska zvedaná jeřábem levituje nad údolím, láskyplné doteky míří do vnitřností oranžových nákladních tatrovek, ambientní obrazové kompozice jsou podkreslené jemnou hudbou, v níž decentní smyčce a kytarové vybrnkávačky ohlazují klavírní etudy. A nakonec zjistíme, že žádné ženy nejsou potřeba.
Karel Kouba
Nadohled
Režie Andrea Slováková, Slovensko, 2010, 42 min.
Premiéra v ČR 27. 10. 2011
Základ dokumentárního eseje původem slovenské režisérky a filmové teoretičky Andrey Slovákové, který byl premiérově uveden na 15. mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, je pevný. Tvoří jej koncept vězení-panoptikonu, jak jej popsal Jeremy Bentham a v analogii moderní společnosti rozvedl Michel Foucault. Nápad aplikovat jej na současnou dohlížitelskou společnost s jejími kamerovými systémy a rostoucí mocí tajných služeb možná není originální, rozhodně je ale nosný. V kapitolách Diagram moci, Inteligence disciplíny v kameni a Nová politická anatomie Slováková ohledává téma spíš pomocí asociací než systematicky. Využívá k tomu celou škálu vizuálních efektů: od samotného modelu vězení, přes dělení obrazu po vzoru kamerových velínů a krouživé panoramatické jízdy na terasách velkoměst, až po znečitelněné záběry ručních kamer z ulic. Komentářem je doplňují atraktivní postavy jako Eduard Limonov, agenti ruských a francouzských tajných služeb nebo experti na vězeňství či sledovací technologie. Jejich výroky míří k tématu či od něj různými směry. Film poskytuje podněty k přemýšlení (třeba prostřednictvím zdůrazňovaných analogií vězení, pavlače či kamery), ale ztrácí na naléhavosti a přesvědčivosti vyznění.
Filip Pospíšil
Napszykłat
Kulturshock
Qulturap 2011
Polští Napszykłat jsou u nás v poslední době častými hosty. Jejich hudební styl se těžko zařazuje, nejblíže mají asi k hip hopu, pokud tuhle škatulku můžeme vztáhnout i na naše WWW. Zejména proto, že zpěvák Robert Piernikowski často rapuje a jako hosté na albu vystupují například americký Dälek nebo Bene ze Slovenska. Pokud však jde o hudební podklady, Napszykłat se spíše než hip hopu blíží různým odnožím experimentální elektroniky, některé průmyslově znějící zvuky připomenou neubautenovský industrial. K nejzajímavějším kouskům na albu patří spolupráce s japonským rapperem, který si říká Sibitt. Jeho rychle pospojovávaná japonská slova tvoří jakýsi slovní potůček, který se po vzoru Smetanovy Vltavy proplétá zákoutími polské nížiny. Svérázná je také skladba Olomuniec, v níž se rozverná elektronika v rytmu osmibitových her prolíná s rozladěnými houslemi. Ta si vystačí i beze slov. Na albu najdeme také track, na němž Napszykłat spolupracovali se skupinou DVA. Zpočátku zní, jako by hudebníci ladili, a až po polovině nastupuje ústy vytrubovaná melodie. Kulturním šokem je stejnojmenná skladba s raperem Dälekem: tady jako by přišel po kovbojsku zákon a zpěvák demonstruje Polákům, jak se dělá rap po americku. Ve skladbě Bujanka/ZBRKLKU však Piernikowski dokazuje, že když chce, umí rapovat bez problémů. Přesto nejnaléhavěji zní píseň Tak milujeme svet, kterou zpívá Bene. Asi pro tu slovenštinu.
Jiří G. Růžička
Postižená oblast
EP
Polí pět 2011
Je zvykem považovat za „postižené" oblasti Mostecka nebo Ústecka, ale Mělnicko? Postižená oblast vědomí a štěrkopískové mentální doly namířené do tuzemské rockové alternativy. Nedávno proběhla dvoudenní koncertní oslava českého undergroundu a labelu Guerilla Records, méně proslulé a současné skupiny se zase sejdou pod patronací festivalu Alternativa. Po albu 42, které rovněž vyšlo v originální kartonové edici Polí pět, přicházejí POOB se čtyřpísňovým, delikátnějším materiálem na bezejmenném EP. Rocková sestava očekávatelně doplněná o dechy nekvedlá dryáčnicky bigbítové balady, nové písně jsou o poznání tklivější a úmornější, jako cesta do podsvětí, kam provázejí jednoho ze svých členů. Tradiční nástrojový park, deklamované zpěvy, chmurná, ponurá atmosféra, všechno jako z učebnice, navzájem si říkají „pane", jen variace na Metallicu může překvapit. A pak také temná tónina laděná do podivného „liškovského trip hopu", filmové ozvěny a zkapalněný rmut, vábivě zneklidňující nervóza s elektronickými ruchy, noiseovými touhami a přírodním materiálem: železa a dřevo. Staromilsky současné requiem, byť s wernischovsko-plastikovskými elementy. Hovězí porážka zakončila dlouhé období bez krve, jen s tou smrtí se nepočítalo. Violoncello umí sovy i bolest třísel. Když zhaslo slunce, bylo ještě líp. A další mýty. Nenápadnější souputníci crustových homiletiků Evidence Smrti.
Maxim Horovic
René Pape
Richard Wagner
Deutsche Grammophon 2011
Když se nad dílem určitého skladatele sejdou skuteční specialisté, bývá to radost. V repertoáru německého basisty nemůže nehrát důležitou roli Richard Wagner. Nejinak je tomu u René Papeho, na jehož recitálu se objevuje další velký wagnerovský interpret, dirigent Daniel Barenboim, a to s orchestrem berlínské Státní opery Staatskapelle Berlin. Jako host zde v ukázkách z Parsifala navíc vystupuje hvězda nejvyšší svítivosti, nezdolný, letos sedmdesátiletý tenorista Plácido Domingo, mající v repertoáru řadu wagnerovských rolí. Že taková hvězda hostuje na albu přece jen méně známého pěvce, potvrzuje, že Pape si už získal značné renomé a že je to pěvec velkých kvalit. Wagnerovských recitálů vychází hodně, těch v podání basistů ale tolik nenajdeme. Přitom málokterý skladatel napsal pro tento hlasový obor tak velké a krásné role. Papeho album je lákavé nejen kvůli jménům a vynikajícím výkonům všech zúčastněných, ale také pro svoji dramaturgicky zajímavou koncepci. Hned v úvodu nás čeká dlouhá scéna Wotanova loučení ze závěru opery Valkýra, což bychom asi čekali spíš na konci desky. Následují tři ukázky z Mistrů pěvců norimberských, kde Pape zpívá jak Hanse Sachse, tak i Ponocného. Po krátké scéně z Lohengrina je to již zmíněný Parsifal: scéna setkání s Gurnemanzem. A na závěr jedno z nejslavnějších Wagnerových čísel: Wolframova jímavá Píseň k Večernici z Tannhäusera. Pape nám tak předvádí všechno své hlasové umění.
Milan Valden