Režie Alice Nellis, Česko, 2011, 108 min.
Premiéra v ČR 3. 11. 2011
Divadelní hra Liz Lochheadové Perfect Days měla v Divadle Na zábradlí premiéru v roce 2003. Režírovala ji Alice Nellis a až do poloviny loňského roku to byl v divadle vyprodaný trhák. Možná pod dojmem tohoto úspěchu Nellis hru překlopila do filmové podoby. Zasadila ji do Prahy, postavy přejmenovala, na plátno z divadla přetáhla (v jiné roli) například Zuzanu Bydžovskou. Až na film půjdete do kina, možná ho nenajdete pod názvem Perfect Days, ale I ženy mají své dny. Parafráze reklamy jako by filmu udávala tón. Hlavní hrdinka zásadně nosí značku Max Mara, na kávu chodí do jednoho pekařství v Dlouhé ulici, přátelí se s hvězdou Cirku La Putyka, a proto má plakáty inscenace souboru rozvěšené po celé kuchyni – film si na jedné straně vylepší rozpočet, na druhé straně podpoří divadelníky. Těžištěm vyprávění je život čtyřiačtyřicátnice Eriky (Ivana Chýlková), snažící se uniknout stereotypní představě, že úspěšná kariéra musí být nutně vykoupena zpackaným soukromým životem. Tragikomedie, chvílemi skutečně „doják", se známými herci (Ondřej Sokol, Bohumil Klepl, Vojtěch Kotek, Martha Issová ad.) se trochu vleče, naráží na to, že sevřenější divadelní tvar je třeba ve filmu něčím rozvolnit, a spoléhá na klišé. V kinech může směle konkurovat předvánočním americkým filmům, jejichž příběh je založen na osvědčeném modelu „všechno vypadá bledě, ale nakonec to dobře dopadne". Je to oddychovka, od níž – bohužel – nelze čekat nic víc.
Jana Bohutínská
Věc: Počátek
The Thing
Režie Matthijs van Heijningen Jr., USA, 2011, 103 min.
Premiéra v ČR 8. 12. 2011
Motiv strašidelného zámku stojí v jádru mnoha hororových snímků a je v podstatě jedno, zda jsou hlavní postavy ohrožovány duchy, zombíky či mimozemšťany na palubě kosmické lodi ve vnějším vesmíru. Nejdůležitější je uzavřené prostředí, z něhož není úniku, a propracované postavy, na jejichž osudech nám záleží. Příběh mimozemské příšery, jež je nadaná schopností dokonale imitovat jakéhokoli tvora a v nestřeženém okamžiku zaútočit, převzatý z povídky Johna W. Campbella, se ve filmu objevuje už v roce 1951 pod názvem The Thing from Another World. Nejslavnější inkarnací je snímek Věc z roku 1982 v režii Johna Carpentera a nejnověji tuto látku zpracoval debutující Matthijs van Heijningen Jr. Film Věc: Počátek představuje podivný hybrid mezi prequelem a remakem, jenž se pokouší představit příběh nové generaci diváků. V rámci prequelové formy film rozvíjí původní děj a ukazuje události na norské základně, jež vedly až k lovu na psa z počátku Carpenterovy verze. Výsledek však vyznívá jako podivná exploatace fanouškovství – jasné momenty odkazující na původní snímek mohou vyvolat slast z již známého, zásadním problémem je však fakt, že aktuální Věc je příběhově naprostou kopií/remakem původního filmu, které chybí stravující nejistota lidských obětí a jakékoli opravdové překvapení. Slavné jméno z názvu vyvolává neopodstatněná očekávání, která Matthijs van Heijningen Jr. bohužel nedokáže naplnit, a výsledkem je tak průměrný horor, jenž trochu pobaví a občas poleká.
Petr Hamšík
Nevěstinec
L’apollonide (Souvenirs de la maison close)
Režie Bertrand Bonello, Francie, 2010, 122 min.
Premiéra v ČR 1. 12. 2010
Ve svém pátém celovečerním filmu sahá Bertrand Bonello opět po explicitně sexuálním námětu. Po dramatech o vysloužilém režisérovi porna Pornograf či únosu transsexuála Tiresia tentokrát skládá romantizující mozaiku o životě v jednom z luxusních pařížských nevěstinců na sklonku 19. století. Belle epoque chápe jako osudový zlom, jako dobu, kdy zanikla „humánní prostituce". Bonellův opětovný příklon k exploataci nabádá diváka k obezřetnosti: Mám podlehnout svůdné představě existence prostituce s lidskou tváří? Mohu plně vytěsnit etický pohled na věc? Nenechte se mýlit, nečtete mravokárný traktát zastydlého puritána. Problémem filmu totiž není, jak na tyto otázky odpovídá, ale smířlivý způsob, jímž to činí, respektive nečiní. V pomalých, pečlivě aranžovaných záběrech je před námi vykreslována ambivalentní atmosféra místa, kde se přepych střídá se svinstvem a šampaňské se mísí se sekrety. Dívky podstupují nekonečnou všední rutinu – během dne se myjí, upravují a líčí, aby mohly celou noc naplňovat tužby zákazníků. Nadčasové podoby zvrácené mužské touhy snímek ukazuje v surrealistických a násilných přáních klientů. Hlouběji ale situace neproblematizuje. Navzdory mému dojmu, že Nevěstinec vypráví výhradně z perspektivy dívek-prostitutek, Bonello rezignuje na přesvědčivou hlubší psychologizaci všech postav, tedy specifikum příslušné k tam a tehdy. A tak film oslňuje svým nablýskaným povrchem. O přesvědčivou synekdochickou výpověď se naopak pokouší neúspěšně.
Martin Horyna
Feel Flesh
Loose/Grip
alice mange son coeur 2011
Jestliže se do psaní o hudbě v současnosti neustále vrací slovo touha, bude asi existovat nějaká podstatná mezera mezi tím, jaká hudba je a jaká by měla/chtěla být. Popisování téhle mezery je dost úmorné, nikdo ho nečte. Ale ta mezera je přesně to, co hudba musí přijmout, aby v ní z „touhy po moci" zůstávala jen ona možnost začít vždycky znova. Aby její sadomasochismus byl tím, co lze jen tušit, a obrazy triumfu (dokonalost formy) tím, co umí zmizet. Brutalita, která nedefinuje ego, rytmus, který nediktuje pohyb, styl, který nepřipomíná žánr (rod), jméno, které se ne a ne identifikovat se svým projektem (anebo naopak) – tím vším na sebe Andrew Arnt z Chicaga upozorňuje, ale už z osamění, neboť „bedroom label" alice mange son coeur za sebou smazal téměř všechny stopy. Ani on nedokázal za svou krátkou existenci udělat pořádek mezi jmény jako Doe Eyes, Keel Her nebo Fetish Cop, a i proto zůstane definitivně jen touhou na okraji dění, ne místem, kde se množství cest vždycky může spojit. A Loose/Grip by mohlo být klidně oním EP, které jednu touhu zničilo jinou – poté, co do ložnice vtrhnul někdo v latexu. Avšak z jeho zvuku je cítit jen maso, nikoli druh zvířete. Pochází z oblasti, která se nedefinuje stylem, ale „pouhou" představou o něm (drag/witch house/chill wave/horror core) a touhou stát se hned i jeho ikonou. Čím víc se podobné prchavé představy množí a tříští o sebe, tím je zvuk šílenější. Pokus o sevření je doprovázen spoustou křiku a bolesti a uvolnění je stejně kruté: ztráta nebolí.
Head in Body
The Dreams
Morbido
Kill Shaman 2011
Kalifornský label Kill Shaman nedávno vydal vinylovou reedici kazety Morbido francouzského no-wave dua The Dreams. Jejich debut se tak dostal do společnoti hvězd lo-fi kytarové scény, jako jsou Expo 70, Ty Segall nebo Thee Oh Sees. Ne nadarmo roku 2009 vydali split s agresivní synth-punkovou kapelou Scorpion Violente, s níž je pojí kromě země původu také spojení dekadentního výrazu osmdesátých let, špinavého zvuku a radikálních politických názorů. Spolu s uskupeními Le Chomage a De La Cave tvoří The Dreams kolektiv La Grande Triple Alliance Internationale de l’Est, sídlící v severofrancouzských Métách. V případě The Dreams hrany vypjaté kritičnosti obrušuje především utopická představa diskotéky pro pankáče a rastamany, do níž se plíživě zaplétá ideologie postkolonialismu. Názvy skladeb mluví za vše: Sick Palm Dub, Pure Reggae Night, Aloha Miami. Reggae kytara a basa se přelévají přes repetitivní rytmus drumboxu a zefektovaný zpěv je výraznější, než bývá u podobných nahrávek zvykem. Na blogu Still Single se hovoří o „agresivní postpolitipunkové odpovědi na Peaking Lights", a opravdu nic nemůže být blíž pravdě. Kutilství, soundsystém, sdružování lidí na okraji, dokonce i náznaky mystického trans-pohybu – to vše spojuje dubovou a současnou noiseovou scénu. Morbido představuje další z žánrových variací na rozmanité posthlukové scéně, v níž je zakódována snaha o úkrok stranou do povědomého neznáma.
Jan Bělíček
The Pattern Theory
S/T
Valeot Records 2011
Nemám příliš rád řeči o tzv. podzimních deskách, respektive moc se mi nelíbí představa, že nějaká konkrétní hudba neodmyslitelně patří k určitému období v roce. Ale určitě jsou desky, které dokážou učinit podzim příjemnějším. Jednou z nich je i eponymní debut tříčlenné britské skupiny Pattern Theory, který vyšel u sympatického rakouského labelu Valeot Records. Po vydání demosnímku se muzikanti usadili v Berlíně a zde připravovali materiál na dlouhohrající desku. Mezitím stihli koncertovat po střední Evropě a vytříbit si svůj hudební výraz. Pattern Theory se pohybují v postrockových vodách, ale jejich tvorba se výrazně liší od podobných kapel už tím, že se vyhýbají v rámci žánru značně rozšířenému kolovrátkovému postupu. Předivo jejich skladeb, hraných ve složení kytara, bicí a syntezátory, je velmi jemné a připomene hudební projev kapel jako např. Tortoise či Gastr del Sol. Rytmika je decentní a podporuje zjemnělost až zaoblenost zvuku nahrávky. Kytarové linky se nijak nederou do popředí, jen pomáhají budovat celkovou náladu písní. A právě o náladu a zvuk – nikoli o melodie a kompoziční postupy – jde ve skladbách Pattern Theory v první řadě. Tento debut se vyplatí poslouchat pozorně a soustředěně, při letmém poslechu si totiž nemusíte všimnout spousty jakoby zbůhdarma pohozených střípků, které jsou však plnohodnotnými součástkami až překvapivě kompaktního celku.
Martin Šenkypl