Arthur Christmas
Režie Sarah Smithová, Velká Británie, USA, 2011, 98 min.
Premiéra v ČR 8. 12. 2011
Britské animační studio Aardman, proslulé hlavně sérií Wallace a Gromit, nám letos nadělilo počítačově animovaný přírůstek do rodiny vánočních filmů, které pokryjí duše jinovatkou a srdce rozezní radostným zvoněním. Třebaže český název, animovaná podoba i 3D formát naplňují mysl cynika spíše představou dalšího nesnesitelně příjemného rolničkového filmu, typicky vánoční příběh o dysfunkční rodině, která dojde happy endu, na sebe tentokrát bere chytřejší podobu. Onou famílií je rod Santů, jenž pod vedením Santova prvorozeného syna Stevea prochází proměnou z rodinného podniku v korporaci s polovojenskou organizací. Zázraky byly nahrazeny pokročilou technologií, která však stejně není schopna zajistit dokonalé Vánoce. Na rozdíl od mnohých děl od Pixaru se vyprávění zaměřuje především na dětské diváky, nikoli na jejich rodiče. Nedochází tudíž ke snaze imitovat dospělé žánry, film se více drží pravidel dobrého gagu a stejně jako v případě snímku Já, padouch i tady se nenápadně kritizují současné ekonomicko-společenské poměry, manažerská kultura a pojetí Vánoc jako svátků konzumu. Nejde tedy přednostně o stvrzení měšťáckého štěstí před stromkem, obnovené rodinné vztahy u Santů spíše poukazují na důležitost udržení malé firmičky, v níž práce ještě dává smysl a přináší potěšení. Z hlediska filmu, který uvidí celá rodina, je chvályhodná vyvážená směs jednoduše akčního, chytrého a nekorektního humoru (v podání starého Dědy Santy), jenž navíc slouží k charakterizaci postav.
Tomáš Stejskal
Moneyball
Režie Bennett Miller, USA, 2011, 133 min.
Premiéra v ČR 1. 12. 2011
Benneth Miller přichází po Capotem z roku 2005 s druhým celovečerním snímkem. Scénář opět vychází z úspěšné literární předlohy, avšak žurnalistické prostředí bylo nahrazeno zákulisím amerického národního sportu. Moneyball přesto rozhodně nereprezentuje další z nepřeberné řady baseballových filmů. Naopak, většinou svých složek se vůči nepsaným žánrovým pravidlům klasického sportovního dramatu vymezuje. Základní rozdíl spočívá už v tom, že samotná utkání sehrávají jen okrajovou roli. Jsou zpřítomňována jen jako fragmenty dokreslující psychické rozpoložení ústředních postav. Kvalita snímku totiž pramení především z jejich promyšlené charakterizace, umocněné hereckými výkony představitelů hlavních i vedlejších rolí. Nedílnou součástí filmů rozehraných kolem sportovního zápolení jsou bezesporu emoce, jejichž intenzita stoupá s blížícím se závěrečným utkáním-rozuzlením. Moneyball však tuto zákonitost nabourává. Příklad představuje právě koncepce závěru. Nejen že nekončí vítězstvím (ani prohrou) ústředního týmu, ale nedojde ani na obligátní usmiřování jednotlivých postav, plné uznávání vlastních chyb. Přesto i v tomto filmu emocionální rovina, která jinak zůstává spíše podprahová, vygraduje těsně před závěrečnými titulky. Český divák většinou důkladně nezná pravidla baseballu, natožpak jeho ekonomické zákulisí. Díky brilantně napsaným a artikulovaným dialogům může Moneyball přesto ocenit i on.
Ivo Michalík
Červené střevíčky
The Red Shoes
Režie Michael Powell, Emeric Pressburger, Velká Británie, 1948, 133 min.
Premiéra v ČR 13. 12. 2011
Do českých kin se díky Národnímu filmovému archivu dostává pečlivě restaurovaná kopie Červených střevíčků, jednoho z vrcholných snímků britské producentské dvojice The Archers. Na motivech stejnojmenné kruté pohádky Hanse Christiana Andersena tvůrci vystavěli vrstevnaté podobenství z prostředí baletu. Pojednává o tom, že jedna osoba nemůže být zároveň umělcem i „obyčejným člověkem". Režisér Michael Powell se částečně otiskl do postavy psychopatického impresária Lermontova: o dvanáct let později v něm veřejnost viděla démona, když uvedl svůj syrový thriller Peeping Tom. I Červené střevíčky jsou velice odvážný a novátorský film. Tvůrčí tandem v něm dokázal zevrubně prostudovat pozitivní i stinné stránky jak uměleckého úspěchu, tak lásky a ukázat žárlivost v její nejsžíravější podobě. Zápletka přímo vybízí ke srovnání s Aronofského Černou labutí, která tuzemskou distribucí prošla letos v únoru. Zatímco Aronofsky předvedl psychologický horor, v němž není příliš světlých okamžiků, Červené střevíčky jsou plastičtější. Především v závěru je příkrost některých kontrastů vyloženě mrazivá, brilantní je ovšem už expozice snímku. Ústřední surreálná baletní taneční scéna je pak skutečným klenotem kinematografie. Kameraman Jack Cardiff za Červené střevíčky údajně nezískal Oscara jen proto, že ho akademie raději ani nenominovala – sošku obdržel už rok předtím za Černý narcis a další rok ji měl pro změnu dostat americký kameraman.
Jakub Pech
Sturqen
Praga
Kvitnu 2011
Na Ukrajině vydané album portugalské dvojice Sturqen se jmenuje Praga, v tiskové zprávě se ale dočítám, že se jedná o „extrémní industriální dark techno atmosféru v silně psychedelickém hávu" a „čistě abstraktní vibrace proudící mimo jakýkoli určitý kontext". Tak je to o Praze, nebo není? Pokud ano, je to Praha temná, nehostinná, strohá, s největší pravděpodobností Praha poté, co došly prachy a výtrysky dobře zaplacené developerské onanie osiřely a pohasly… Praha Kafky, Hrabala, Plastiků je také poměrně temná, její nálada má v sobě ale leccos groteskního, pitvorného a vlastně docela útulného, protože jsme na to zvyklí. Sturqen jsou jiní – strozí a zcela nelidští, nehostinnost jejich zvukového obrazu ostatně ilustruje již černočerný obal cédéčka. Srdce bije elektronicky, pokaždé v jiném vražedném tempu (srovnáváme-li s průměrným tepem lidského srdce), s občasným šelestěním, ale bez známek arytmie. Výše popsané kulisy patrně obývá armáda tetsuů, kteří snad kdysi byli junior manažery. Ale možná, že Sturqen nejsou vizionáři a o Praze toho vědí asi tolik jako Bee Gees o Oděse, jejíž jméno vetkli do názvu svého nejslavnějšího dvojalba. Co do barev zvuku a produkce je Praha portugalského dua ale bezchybná: ne nadarmo dvojice César Rodrigues a David Arantes v loňském roce zazářila na cenách Qwartz Electronic Music Awards.
Petr Ferenc
Ladě
Kalná
Indies Scope 2011
Člověk propadá apatii ze sterilnosti a neosobitosti českých kapel, když tu náhle úplnou náhodou narazí na něco, co mu rozpumpuje krev nadšením. Přesně to jsem letos koncem prázdnin zažil nad novou deskou téměř neznámé opavské kapely Ladě. Sami se prezentují jako „neurvalý šanson", čert vem ale šuplíky. Tito pánové si za dobu, co spolu hrají, vytvořili ojedinělý zvuk a projev, žánrově se pohybující mezi blues a posthardcorem, a jakkoli se takové vymezení může zdát nepravděpodobné, těžko zpochybnit, že poslech Kalné je silným emocionálním zážitkem. Je možné vyzdvihnout sugestivní texty a nezaměnitelný hlasový projev nebo propracovanou kytarovou a rytmickou práci, podstatné však je, že nahrávka dokonale funguje jako celek. Málokdy se muzikantská úroveň snoubí s emocemi a atmosférou tak vkusně jako zde. Toto spojení nabízí široké spektrum nálad a poloh zastřešených těžko popsatelnou aurou, v které vidím hlavní posun skupiny ve srovnání s jejím minulým albem. Kalná drží díky této všeobjímající atmosféře mnohem více pohromadě. Ladě pro mě svou novou deskou představují dlouho nenacházený ideál zručné a originální kapely, která nemá potřebu zuřivě se někam cpát a místo toho v pozadí dění pečlivě pracuje na svém díle, které se pak zničehonic vynoří ze zamlženého Slezska a odzbrojí posluchače s nečekanou intenzitou. Tleskám.
Mikuláš Odehnal
Asstma
S/T
Polí5 2011
„Smyčky kolem krku. Kapky potu. Pískot při výdechu. Díry uvnitř. Tma jako v prdeli: Ass-tma." Tím se nevylučuje každodennost města jako mentální astma. Ba naopak. Na hřišti experimentální psychedelie není moc hráčů v dresech ani nádražáckých šmejdů, projíždějících periferií ustřihnutého města na severu tmy. Sice nic neříkají, ale vědí svoje: vy kurvy. Z jižní strany přijeli reprezentanti Zbrojovky. („Vítejte v našem městě." – „Vítejte na Vítrholci.") Industriální recitály jsou pro Vítrholc charakteristické, i když rádi driblují sarkastickým pohledem, poštěkem a textové výlevy špikují vulgarismy, průhlednou, ale funkční dramatičností a žurnalistickým tónem bez žargonu, bez pardonu. To Filip Jakš (také Degtukas, další úhor Polí5) bloumá městem sám. V pravoúhlých beatech. Nepotřebuje kapelu, nechává ožít město potemnělou syrovinou vlastních zvuků, terénní inspirace je mu častým spoluhráčem. Baskytarových melodií není příliš, ale když na ně dojde, dokáže na nich ujet daleko. Horizontálně i vertikálně, tam dole tagují WWW (naklepaný řízek je čisté maso), v kotelně se kdysi roztahovali Michael’s Uncle, Ernst Jandl, Jiří Kolář, industriální šepot válcoven si nezadá s tichem cihelny, játra mýtů ztvrdla moderním časem. Hladový, smutný pse. Fotbal je mrtvý sport. Umytá socha. „A prosí, abych směl spočinout v márnici tvých loktů."
Maxim Horovic