Patrně to bylo křesťanství – i když to není tak jisté –, co nasměrovalo Evropu k hledání štěstí člověka. Osvícenství pak toto štěstí náležitě „uzemnilo“, dalo v lidu vzklíčit nároku na štěstí vyloženě pozemské. Nakonec se rozvinuly dva systematické společenské pokusy o dosažení tohoto reálného štěstí – kapitalismus a socialismus. Oba začaly po svém na projektu štěstí pracovat. Šlo však o dva různé typy štěstí.
Tibor Scitovsky napsal před časem knihu L’économie sans joie. V ní zdůraznil, že štěstí můžeme rozložit na dvě složky, které jsou však – světe, div se! – v kontradiktorickém vztahu. Těmi složkami jsou pohodlí a potěšení.
Pohodlí Scitovsky nazývá „negativním dobrem“, neboť spočívá v odstranění nepohodlí. Potěšení nazývá dobrem pozitivním, neboť ho musí vyvolat jakási novota, třebas dost pochybná.
Zvláštní je, že pohodlí a potěšení se navzájem vylučují. Pohodlí je jakási měkká poduška, která uspává – člověk na ní uvelebený nemůže být patřičně vybuzen k potěšení. Potěšení naopak vyžaduje jistou frustraci, již by šlo prudce popřít a takto potěšení vyrobit. Pohodlí je založeno na „stabilním mírném klimatu“, potěšení na rozkošnickém „efektu sauny“, na přeskakování ze zimy do tepla a zpět, které umožňuje prožít teplo i zimu jako slast – skrze jejich novost, skrze kontrast.
Socialistický režim se soustředil na velkolepé projekty negativního dobra: odstranil žebrotu, hlad, bídu, neštovice, kapavku, nezaměstnanost, bezdomovectví, nejistotu, snížil kojeneckou úmrtnost. Vyrobil solidní modernistické pohodlí. Přesto v lidech vyvolal jistou nespokojenost, která nikterak nesouvisela s „lidskými právy“ – nenabídl dostatek potěšení. Hladina pohodlí byla příliš klidná na to, aby z ní člověk mohl mít radost druhého typu.
Kapitalismus se v soutěži se socialismem upnul na druhou strategii, neboť dobře věděl, že je v ní neporazitelný: na nabídku potěšení. Klidně si ponechal svou konstitutivní strukturální nejistotu, neboť pochopil, že ona není překážkou, ale podmínkou potěšení. Ta potěšení byla a jsou jistě prchavá, jistě směšná, všichni víme, že jde o potěšení z nových a nablýskaných zbytečností. Avšak úšklebky nejsou na místě, toto potěšení se ukázalo být antropologicky hlubší touhou než pohodlí – proto byl socialismus všemi těmi značkovými tubičkami, bravíčky a barvičkami nakonec úplně reálně poražen, neboť lidé se bez bravíček a barviček cítili jako v kleci, jakkoli šlo možná o jakousi „negativní iluzi“.
Druhá polovina 20. století byla velikou laboratoří, v níž probíhal rozsáhlý experiment. Jeho výsledky dodnes trochu zarážejí, ale jsou jasné: pohodlí a potěšení nejsou jin a jang, nejsou pro člověka rovnocenné. Člověk se v tom obřím experimentu ukázal být bytostí potěšení, bytostí, jež se pro potěšení zřekne i pohodlí.
Pohodlí prohrálo svůj boj o definici centra pojmu lidského štěstí, které visí Evropě nad hlavou jako Damoklův meč.
Společnost pohodlí má problém s tím, že nenabízí dostatek dráždivých kontrastů, různorodých tvarů, impulsů, třebas zbytných inovací, redesignu, prostoru pro iniciativu. Společnost potěšení v nás budí jisté rozpaky zejména kvůli tomu, že potěšení musí vyčarovávat z tlaku, nejistoty, strachu, bolesti, nesmyslnosti. Neobejde se bez ghett, favel, sfér rozkladu a hnisu, hromad lidského i věcného odpadu.
Zákonitým rysem souběžné existence společnosti pohodlí i společnosti potěšení bylo tudíž hledání „třetí cesty“. I když se třetí cesta nerealizovala, už její hledání ovlivnilo obě krajní varianty, obrušovalo jejich hrany – o tom máme z 20. století jasné důkazy. Jenže s pádem alternativy společnosti pohodlí padlo i hledání třetí cesty, naše éra je stále ještě opojena oním dějinným objevem, že potěšení je nenahraditelné. Naši moudří se tak štěpí na kritiky schované ve své kritice před nutností nabídnout jakoukoli cestu, na paralyzované kapitulanty před dominátorem potěšení a na zrádné zpochybňovače samotného paradigmatu štěstí, dobře schované ve své zradě, neboť dobře vědoucí, že paradigma štěstí svým kázáním nestrhnou, což tyto zrádce v koutku duše uklidňuje.
Není však již pomalu čas vystřízlivět a říci si: nu dobrá, víme, že společnost štěstí je nesvržitelná, víme, že potěšení je víc než pohodlí, ale nepřišel náhodou čas konečně promyslet, jak potěšení smířit s řádem, mírou, spravedlností a důstojností člověka? Není člověk bez těchto poražených konkurentů štěstí hůř než nešťastný, tedy zoufalý a bez sebe? To, že Damoklův meč dosud nespadl a za veškerý náš neřád, nemíru, nespravedlnost a nedůstojnost nám nesetnul hlavu, je totiž spíš než štěstí velká klika.
Zda tomu budeme říkat nový konzervatismus nebo nová levice, je vlastně jedno. Jisté je, že čtvrtá cesta by neměla být hledáním kompromisu mezi pohodlím a potěšením, ale posilováním všeho lidského, co neoperabilní vítězný nádor potěšení vysává a hubí.
Pokud tento program přijmeme, zbývá samozřejmě už jen maličkost: aspoň trochu se shodnout na tom, co je vlastně na člověku lidské.
Autor je absolvent mediálních studií; vydal několik knih esejů.