Strašáci
Straw Dogs
Režie Rod Lurie, USA, 2011, 110 min.
DVD, Bonton 2012
Snímek Sama Peckinpaha Strašáci (1971) můžeme označit když ne přímo za kanonický, tak minimálně za dostatečně známý film. Je tedy otázkou, co přimělo Roda Lurieho k rozhodnutí jej adaptovat. Situování do současnosti zde téměř nehraje roli, jména i typologizace postav zůstaly víceméně ponechány a v základních scénách sledujeme pouze kosmetické rozdíly. Paradox však spočívá v tom, že ačkoli Strašáci z roku 2011 mohou oslovit pouze diváky neznalé předlohy, ti nemají valnou šanci příběh dostatečně uchopit. Jednostranná psychologizace byla zbavena přesahů a tajemství a ve chvíli, kdy selhává charakterizace, ale zároveň je doslovně převzata kauzalita jednotlivých scén, film jako celek nemůže fungovat. Důsledkem jsou mimo jiné nepochopitelné výkyvy v chování ústředních i vedlejších postav a ty se tak stávají nevěrohodnými a ve špatném slova smyslu nevyzpytatelnými. V několika případech si noví Strašáci musí vypomoci zdlouhavým vyjadřováním toho, co stačilo pouze naznačit a obestřít nejistotou. Ta vedla k rozličným interpretacím a dodávala snímku na zajímavosti. Náznakové aspekty, které činily z původního snímku mistrovské podvratné dílo, nahradila tendenčně hollywoodská nuda. I proto nepřekvapí, že hrana mnoha kontroverzí byla obroušena na (ne)únosnou míru.
Ivo Michalík
Poupata
Režie Zdeněk Jiráský, ČR, 2011, 94 min.
Premiéra v ČR 15. 12. 2011
Debut scenáristy a režiséra Zdeňka Jiráského už prvním záběrem poukazuje na talent svého tvůrce. Samotná schopnost pracovat s náladou či mizanscénou patří v kontextu českého filmu takřka ke zjevením. Mizérie ústřední rodiny, žijící u sociálního dna kdesi na malém městě svůj malý život, evokuje rumunské festivalové filmy, v nichž se též prolamuje ostrá hranice mezi minulým a současným režimem. A vskutku: nádražák a náruživý hráč automatů, bavící se stavěním lodí v prázdných lahvích, i jeho žena, uklízečka, jejíž jedinou kratochvílí je nácvik spartakiádního čísla na píseň Poupata, patří do podivného postkomunistického bezčasí. A právě tato základní, nelichotivá optika a schopnost předvést zapamatovatelné postavy zařazují snímek spíše do evropského než českého kontextu, kde vládnou smířlivé tragikomedie či velmi upocená sociální dramata. A v některých scénách, jako například při pohledu na opilého zmrzlého anděla na dětské prolézačce, se Poupata mohou se světovou produkcí směle poměřovat. Bohužel scénář neudrží takové množství postav na uzdě, domnívám se, že i vinou dramaturgických zásahů, které ho zřejmě musely pročistit; v druhé půli se tak občas trochu spěchá a převážně vztahy mezi mladými působí nevěrohodně. Proč se syn zamiluje do striptérky, kvůli níž zradí kamaráda, jen aby ji takřka bez emocí nechal po čase odejít? Proč se dcera rozchází s přítelem, který z filmu na půlku stopáže předtím zmizel? Překombinovaný závěr spolu s pocitem, že působivost některých výjevů byla vystavěna na úkor uvěřitelnosti a logiky celého vyprávění, z Poupat bohužel činí dílo s nevyužitým potenciálem.
Tomáš Stejskal
Sherlock Holmes: Hra stínů
Sherlock Holmes: A Game of Shadows
Režie Guy Ritchie, USA, 2011, 129 min.
Premiéra v ČR 5. 1. 2012
Ve druhém díle Sherlocka Holmese dovádí režisér Guy Ritchie k dokonalosti novou image, kterou slavnému detektivovi vybudoval před dvěma lety v první epizodě. Holmes v podání Roberta Downeyho, Jr. je hodně vzdálený tradici filmových Sherlocků coby pedantských a flegmatických nadšenců pro logické rébusy, jak ji reprezentují například Basil Rathbone nebo Peter Cushing, ale i od obsedantního sociopata z nového televizního seriálu Sherlock. Místo toho nasál ducha další britské žánrové ikony, agenta Jamese Bonda. Děj Hry stínů už předvádí víceméně typickou bondovku se spoustou exotického cestování, velkolepou výpravou a Moriartym coby žoviálním geniálním padouchem. Ritchieho kombinace bondovského stylu s reáliemi Londýna devatenáctého století ústí do elegantní, takřka steampunkové virtuální reality. Podobně jako v bondovkách se tu do popředí staví nadsazená gentlemanská sebejistota a atraktivní vizualita spojená s nadsazenými akčními scénami. Partie šachu mezi Holmesem a Moriartym během finále zápletky se zvrhá do fyzického souboje, který je ale oběma protagonisty jen v duchu promýšlen, a vše skončí velkolepým pádem dvojice do vodopádu. Jakkoli můžeme mít výhrady ke způsobu práce s Doyleovým odkazem, Ritchieho holmesovská variace vytvořila osobité univerzum, nepodobné ničemu ze současné hollywoodské produkce.
Antonín Tesař
Jac Berrocal / David Fenech / Ghédalia Tazartčs
Superdisque
Sub Rosa 2011
Debut pařížského tria je přetaveným amalgámem rocku, tradičního francouzského folku, punku i sound poetry. Už jen z výčtu nástrojů je evidentní, že jde o pestré album: Jac Berrocal (trumpeta, tibetské lidské kosti, mořská lastura, akordeon…), David Fenech (kytary, ukulele, zvony, samply, gamelan…) a Ghédalia Tazartčs (vokály, akordeon, tradiční buben bendir…). Hned úvodní skladba nahání husí kůži. Tazartčs zní jako mongolský hrdelní pěvec, Fenech jako by chtěl navodit jednoduchými akordy náladu z Jarmuschova Mrtvého muže a Berrocal trubkou s dusítkem dokonale dokresluje zastřenou atmosféru. Následující skladba se jmenuje Human Bones a už název mluví za vše; strašidelnou atmosféru umocňuje nejen naefektovaná trubka, ale i rituálně zacyklený gramofon ve Fenechových rukách. Náhlá změna, a člověk neví, zda poslouchá (francouzsky zpívajícího) Jima Čerta, kterého doprovází Berrocal na dětské piánko, nebo jestli je součástí nějakých bizarních černomagických operací. Doslova a do písmene Superdisque. Jedním z vrcholů je bezpochyby skladba, v níž Tazartčs kolísavým chraplákem „recituje“ Mallarméovu Světici: „…du doigt que, sans le vieux santal ni le vieux livre, elle balance sur le plumage instrumental, musicienne du silence“ (v překladu Emanuela Lešehrada: „…jež bez santalu, který je již stár, i staré knihy k peří naklání, jež hudebního nástroje má tvar, ta, jež je hudebnicí mlčení“). Ale vrcholů je tahle pětačtyřicetiminutová superdeska plná!
Petr Vrba
Robert Lippok
Redsuperstructure
Raster Noton 2011
Nedávno se v Berlíně konal dýdžejský souboj dvou sourozeneckých párů. Za jedním pultem stál Carsten Nicolai (aka Alva Noto) spolu se svým bratrem muzikantem a výtvarníkem Olafem, proti nim nastoupili Robert Lippok a Ronald Lippok, známí z elektronického tria To Rococo Rot. Aspekt soupeření a rivalství tu nejspíš nebyl dominantní, protože full kontakt pokračoval přátelsky. Robert Lippok byl přijat pod křídla Nicolaiova labelu Raster Noton. Lippokova Redsuperstructure má v sobě technicistní preciznost a hravost. Některé plochy svědčí o tom, že i presety (vestavěné zvuky v automatech a klávesách) lze použít nečekaným způsobem – třeba ke tkaní hustých struktur, v nichž se původní charakter zvuku téměř ztrácí. Vydavatelův přípis nabízí obraz „Orffovy soupravy“, takových těch bubínků, ozvučných dřívek a chřestidel, které se používají ve školkách a školách k probouzení kreativity a muzikálnosti dítek a které dokážou nadělat docela slušný randál. Lippok má za sebou docela rozmanitou dráhu. Spolu s bratrem hraje v To Rococo Rot, zároveň vede postrockové Tarwater. Vytvářel hudbu a zvuk pro instalace a videoart, pracuje ale také jako scénograf a vytvořil mimo jiné výpravu k Janáčkově Jenufě v Thueringer Staatstheater. Lippok patří do vlny nových jmen vydávaných u Raster Noton. Nově sem přibyl třeba i Vladislav Delay – oba hudebníci poslušně míří k laboratorně čistému zvuku, jaký se na tomto labelu pěstuje, aniž by se přitom vzdávali své poetiky.
Pavel Klusák
Umberto Giordano
Fedora
Deutsche Grammophon 2011
K sedmdesátinám tenoristy Plácida Dominga vyšla také nová nahrávka opery Fedora italského veristy Umberta Giordana z roku 1898. Fedora byla, stejně jako ostatní Giordanovy kompozice, vždy ve stínu opery Andrea Chénier. V hutné, ani ne stominutové opeře podle dramatu Victoriena Sardoua, v němž titulní roli ztvárnila Sarah Bernhardtová, se přesto najde řada pěkných, vděčných míst, která potěší operní příznivce a samozřejmě také interprety. Ti se k opeře rádi vracejí, a to zejména od počátku devadesátých let minulého století, kdy Fedora zažila po desetiletích zapomnění skutečné „vzkříšení“ a v hlavních rolích se střídaly největší hvězdy operního nebe. Příběh ze života ruské aristokracie konce 19. století, jež podléhá značnému vlivu nihilistů, nás zavádí do Ruska, Francie a Švýcarska. Hlavní postavou je bohatá vdova Fedora Romazovová, proslulá elegancí a důvtipem. Do ní se zamiluje nihilista hrabě Loris Ipanov. A láska je to samozřejmě tragická, jak je ve veristických operách obvyklé. Titulní roli skvěle zpívá sopranistka Angela Gheorghiu, jejímuž výkonu snad není co vytknout. Jako Lorise si jistě dokážeme představit hlas mladistvější než Domingův, nicméně nezbývá než vzdát legendárnímu tenoristovi hold: stále je to hlas krásný, zvučný, jistý a ohebný. Nahrávka vznikla v Bruselu v roce 2008. Dirigent Alberto Veronesi řídí orchestr a sbor divadla La Monnaie energicky, svižně, s napětím i melodramatičností odpovídající tomuto dílu.
Milan Valden