Problém nebezpečné závislosti současného světa na globálním kapitalismu může mít až překvapivě předvídatelné vyústění. Ať už ekonomická krize dopadne podle optimistických nebo pesimistických prognóz, zdá se, že na jejím konci najdeme místně orientovanou ekonomiku i politiku.
Německý filosof Theodor Adorno píše, že cílem osvícenství jako emancipačního pohybu bylo od počátku zbavit lidi strachu a učinit z nich pány. Lidé museli volit mezi podrobením se přírodě a podrobením přírody. Nakonec příroda prohrála, nezamýšleným důsledkem vítězství člověka se ale stalo podřízení vůči jeho osvoboditeli, tedy technice. Jean Baudrillard říká, že měníme svět a svět současně mění nás. Každé dobro má svou temnou stránku. Vždy nevyhnutelně dojde na panství v té či oné formě, k přechodu z jedné podoby dominance do jiné. V osvícenství je tedy podle Adorna třeba pokračovat, osvítit je, a tím rozložit panství.
V Adornově pojetí osvícenství má rovněž zásadní význam pojem sebezáchovy, která nás nutí do účelového vztahu k přírodě. V moderním demokratickém a sociálním státě se princip sebezáchovy nevnímá jako důležitý – máme se příliš dobře a blahobyt, jak známo, korumpuje intelekt i intuici. Navíc právě technika významně oslabuje pud sebezáchovy, který paradoxně vedl k její expanzi. Jakmile rozum přestává být sebezáchovný a podřizuje se technologii, mění se ve svůj opak, v iracionální víru. Osvícenství je však záležitost rozumu, je to racionální emancipační pohyb. Chceme-li se osvobodit od kapitalismu, musíme se obrátit od iracionální víry v techniku k rozumnému uspořádání světa, získat nezávislost na panství techniky. To, že je technika špatným pánem, ovšem ještě neznamená, že nemůže být dobrým sluhou.
Moderní moc, říká Joseph Nye, komunikuje dvěma základními způsoby, jež podle potřeby různě kombinuje. Jazyk síly („hard power“) otevřeně pohrdá lidskými hodnotami, nepokouší se ospravedlnit násilné prostředky, jichž užívá, přestože se snaží idealizovat struktury a reprezentanty moci, kterou zastupuje. Jazyk svádění, spektáklu a fikce („soft power“) používá jiný slovník a jinou strategii, ale oba způsoby komunikace moci mají stejný cíl – naprosté podrobení subjektu. Kombinace obou jazyků („smart power“) znamená i to, že ve světě postdemokracie, jenž je stále prohlašován za demokratický, mohou vedle sebe koexistovat internační tábory a filmové festivaly, masové sociální vylučování a dovolené v Karibiku. Skutečná povaha systému, tedy to, jaký jazyk zvolí, se zřejmě projeví až tehdy, jakmile bude ohrožena jeho ekonomická hegemonie.
Antonio Gramsci hegemonii definuje jako systém moci, který je duální: vyžaduje jak nátlak, tak podvolení se. Podvolujeme se kapitálu, přijímáme jeho pravidla, sledujeme jeho spektákl. Pokud ale nezměníme jeho chod, nezměnili jsme nic. Stále více přitom platí, že za směnnými vztahy mezi věcmi se skrývají mocenské vztahy mezi lidmi. Stále více se také ukazuje, že panující odcizující a abstrahující produkční systém nepřináší ekonomické ani sociální výhody, jimiž se jeho ideologové dlouho oháněli. Celý systém tak postupně ztrácí svou legitimitu, ale neztrácí svou moc, ekonomickou ani politickou, naopak ji ještě posiluje, a to naprosto legálními cestami a způsoby.
Vítězství kapitálu
Gilles Deleuze a Félix Guattari v Tisíci plošin (1980; česky 2010) popisují kapitalismus jako virtuální možnost, jíž se všechny předcházející systémy obávaly jako hrozby, kterou je třeba vymítat všemi prostředky. Když potom kapitál konečně zvítězil, přinesl masivní desakralizaci života a kultury, eliminoval všechny transcendentální kódy a nastolil nové, sekulární a banalizované. Podoba a formy kapitalismu nejsou předem dané, nemají svou oficiální ideologii, naopak systém je neustále redefinován pragmatickými potřebami a improvizovanými řešeními. V této pružnosti a nedogmatičnosti je jeho ohromná síla a současně je v ní také ukryta možnost jeho transformace.
Postmoderna, do níž byly vkládány jisté naděje, je nakonec také produktem kapitalismu: zpochybňuje velká vyprávění, ale nevidí jejich strukturální základ, jejich systémovou příčinu, totiž Kapitál, jenž vede k ekonomizaci a monetarizaci moci. Filosof Nick Land tvrdí, že se z něj dokonce stala planetární umělá inteligence, prosazující se jako tvárný a nekonečně dělitelný systém, který lidskou vůli mění v anachronismus.
Podle Marka Fishera (autora knihy Kapitalistický realismus, 2009; česky 2010) jsou korporace fakticky beztrestné a nenapadnutelné, protože jsou manifestací a prostředkem instance, která není subjektem, totiž Kapitálu. Jak porazit takovou proměnlivou a unikající mlhovinu, nebo jak ji alespoň oslabit? Jak se zbavit závislosti na kapitálu, závislosti, kterou v každodenní praxi všichni naopak neustále pěstujeme a posilujeme? Podle Spinozy závislost není nemoc, ale normální stav lidských bytostí, které se identifikují se systémovými obrazy světa i sebe samých a stávají se otroky reaktivního a repetitivního chování. Ovládaní si vágně uvědomují, že jsou ovládáni, ale cena, jakou za to platí, se jim nezdá příliš vysoká: pohodlné otroctví se jim jeví výhodnější než nepohodlná svoboda.
Moc se ve svém posthegemonistickém stadiu již nepotřebuje legitimizovat, politicky ani symbolicky. Ekonomická a finanční nadvláda jí stačí, ve spojení se „soft“ a „smart power“ může postupně dosahovat všech svých cílů. Americký sociolog Scott Lash říká, že extenzivní politiku, projevující se reprezentací ideologie společenskými elitami, nahrazuje politika intenzivní, kdy se distribuce ideologie děje na úrovni každodenních praktik každého fyzického subjektu. Tato vitalizace moci se týká našich těl a přímo fyzického, nikoliv již pouze sociálního bytí. Reprezentaci tak nahrazuje komunikace, normativitu fakticita, racionalizaci medializace. Institucionální (pseudo)stabilitu střídá tok informací a kapitálu. Moc je operativní a dynamická, nikoliv reprezentativní a statická.
Subjekt se ocitá v síti algoritmů, tedy pravidel a instrukcí, bez nichž není schopen v technologickém a informačním prostředí plnohodnotně fungovat. Moc je algoritmická, předepisuje, ale explicitně nenutí. Technologické a informační nevědomí však koná svou tichou práci a každý je nakonec doveden tam, kam patří.
Nerovnovážné systémy
Belgický vědec Ilya Prigogine poukázal na to, že se stejnou četností, s jakou se vyskytují v přírodě klasické vratné (cyklické) dynamické systémy, jsou zastoupeny i systémy nevratné, které se projevují četnými bifurkacemi a nerovnovážnými stavy. Myšlenky nevratnosti a dynamiky nerovnovážných systémů pronikají z moderní termodynamiky do společenských věd. Nyní víme, že společnosti jsou nesmírně složitými systémy obsahujícími dosud neprojevený ohromný počet bifurkací, jejichž příkladem je rozmanitost kultur, které se vyvinuly v relativně krátkém časovém období lidské historie. Víme také, že takové systémy jsou vysoce citlivé na fluktuace, tedy na nepravidelné změny nějaké veličiny. To vyvolává jak naději, tak hrozbu. Naději, která souvisí s tím, že i malé fluktuace mohou růst a změnit celou strukturu. V důsledku toho není jednotlivá či individuální činnost odsouzena k bezvýznamnosti. Na druhé straně je to i hrozba, neboť se zdá, že jistota (iluze jistoty) stabilních, trvalých zákonů v našem světě navždy pominula.
Tuto bazální nejistotu a nevratnost dějinného pohybu lze ostatně vystopovat již v talmudických, biblických a dalších náboženských textech. V posledních dvou stoletích jsme byli vychováni v lineárním a deterministickém myšlení, z něhož stále těžíme a jehož se stále neumíme zbavit. Ve skutečnosti jsme ale vždy žili v dynamickém nelineárním systému, v němž se neustále vytvářejí nejrůznější formy stabilizace a diverzifikace. Kondratěvovy cykly nás učí, že v poměrně dlouhých periodách převažují stabilizační síly a k výraznějším bifurkačním tendencím dochází ve zhuštěném časovém úseku, nebo dokonce skokově na konci cyklu. Dynamika vývoje může přivést celé společenství ze stadia, v němž je individuální chování relativně bezvýznamné, do stadia, v němž může jediná idea nebo několik dobrých příkladů změnit celkové směřování systému.
Nelineární procesy (to znamená, že jsou řízeny interakcemi mezi svými proměnnými, že se samoorganizují) tedy reagují i na velmi malé vstupy nespojitým a nepředvídatelným způsobem. Naše schopnost předvídání budoucích dějů se potom rychle rozplývá do prázdna. To v dnešní poněkud bezradné době cítíme naprosto jasně. Podobné procesy probíhají v ekonomice. Světová monokultura peněz založených na dluhu a politický tlak na efektivnost všech aspektů života postupně zbavují ekonomiku jisté rovnováhy, tedy odolnosti a strukturní diverzity. Ekonomický růst založený na relativně vysoce úročeném půjčování vede ke zvyšování efektivity, ale nikoliv ke skutečné prosperitě. Tlak na efektivitu snižuje podíl lidské práce, prospívá velkým hráčům a ničí malé, podporuje vytváření řetězců, kartelů a monopolů, odvádí výrobu do levnějších zemí a zisk do daňových rájů. Zbavuje velké hráče odpovědnosti a všechny ostatní zatěžuje externalitami. Ekologický průmysl je často pouhá mystifikace a iluze. I pouhé připojení a pobyt na síti stojí plno energie, která zdaleka není čistou energií, i když se tak může tvářit. A příliš efektivní systém v sobě také má silnou potenci poruchy – tedy transformace.
Navíc je zde problém přírodních zdrojů energie. Kdyby neplatily první dva termodynamické zákony, naše zdroje by sice byly omezené množstvím, ale mohli bychom je neustále recyklovat. Jenže oba zákony platí, a tak jsou přírodní zdroje vzácné v absolutním smyslu, to znamená vyčerpatelné. Omezení daná druhým termodynamickým zákonem jsou naprosto jasná. Nikdy nebudeme schopni jednoduše nahradit odpady s vysokou entropií za zdroje s nízkou entropií. Ve skutečnosti má tedy zmnožení či růst kapitálu vždy za následek další vyčerpávání přírodních zdrojů.
Fetiš normality
Francouzský básník a esejista Bertrand Schmitt ve své studii o fetišismu píše, že spíše než fetišismus zboží uvádí dnešní společnost do chodu „obecný fetišismus ekonomiky“, kult zobecněné a systematizované abstrakce směny a znaku. Ekonomika se ve svém exponenciálním vzepětí k pokroku navíc snaží vymazat nebo popřít všechnu nepředvídatelnou sílu „negativního“, veškerou entropii povstávající proti negentropii produkce, každou „prokletou část“, kterou Georges Bataille postavil proti znepokojivé ideologické a abstraktní „pozitivitě“ moderního světa.
Z objevů psychoanalýzy nicméně víme, že vědomé pokusy kontrolovat iracionální síly, případně skrývat a vymazávat část „negativního“ (neboli negentropie lidských systémů, fyzických i ekonomických), jež působí v každém pohybu, může zpětně vyvolat bolestné a frustrující potlačení imaginativních, nevědomých a negativních sil, které skončí jejich náhlým a ničivým výbuchem. V lokálním a přiměřeném měřítku však lze s touto negativitou žít, stejně jako dříve měla každá vesnice svého blázna.
„Normalcy bias“ (sklon k normálnímu životu, normálnosti, normalitě, normalizaci) představuje mentální reakci na nenadálé události, neštěstí nebo katastrofy, kdy člověk podceňuje příznaky a odmítá si připustit jejich příchod. Lidé věří, že co se nikdy nestalo, stát se nemůže. Židé taky věřili, že žádný holocaust není možný, přes svou tisíciletou zkušenost s pogromy a segregací. Obecně panuje víra, že vše se děje postupně a relativně pomalu, zatímco ve skutečnosti se věci mohou měnit nesmírně rychle. Nejen zoufalí lidé, ale i zoufalé vlády potom dělají zoufalé věci.
Možnost náhlých změn souvisí s celkovou a obsedantní radikalizací změny (připomínanou Žižekem), v níž jsme svědky pohybu, který posiluje dynamiku spektáklu a svádění a jehož smyslem mimo jiné je, aby to opravdu podstatné zůstalo v nehybnosti. Vposledku jde o trvání téhož v hávu rozdílnosti, o trvání moci pod pláštíkem blahobytu. Všichni máme právo všechno vidět, ale to podstatné musí zůstat skryto.
Nejvyšší hodnota je přisuzována novosti a změně a tento kolektivní hypnotismus se projevuje v myšlení a chování rozhodující většiny lidí, včetně tříd, vrstev a skupin, které byly ještě donedávna považovány za proletářské. Relativní stabilitu a pevnost si tak může uchovat jen to, co stojí mimo systém (nebo na jeho okraji), co není založeno na neustálé změně, na cirkulaci zboží a kapitálu, na veletoku infotainmentu a entertainmentu. Z tohoto pohledu je informační revoluce jen pokračováním revoluce průmyslové a informační společnost je pokračováním společnosti konzumní.
Kontrola v informačních sítích je však snadnější a účinnější než v pyramidální hierarchii, kde hraje hlavní roli lidský prvek. Techniku lze ovlivnit či ošidit nesrovnatelně hůře. Jeden ze zakladatelů kybernetiky Norbert Wiener už před půlstoletím prohlásil, že komunikace a kontrola se vzájemně podmiňují. A Chris Hedges dodává: „Žádný systém totální kontroly, včetně korporátní kontroly, neukazuje své extrémní formy hned na počátku. Tyto formy expandují, když nenarážejí na odpor.“ A nejúčinnější forma odporu je kromě toho, čemu říkáme občanská společnost, kupodivu právě ekonomické chování.
Znaky jako zboží
Jedním ze zarážejících důsledků ekonomického rozvoje je klesající význam užitné hodnoty a rostoucí role hodnoty směnné. Jakou užitnou hodnotu má chytrý mobil, jehož směnná hodnota je šest tisíc, plus nejméně tisíc měsíčně za služby, tedy dvanáct tisíc za rok, šest set tisíc za život? V podstatě nulovou. Jakou užitnou hodnotu má připojení k internetu s podobným finančním vkladem? Na podobných kupeckých počtech je přitom vystavěna celá ekonomická a mocenská struktura naší civilizace.
Domestikace a technologická transformace přírody přesunula tvorbu směnné hodnoty do infosféry či sémiosféry, v níž může akcelerovat růst míry zisku, která v industriální sféře stagnuje. Produkce znaků však mnohonásobně převyšuje naši schopnost jejich recepce. Autor pojmu sémiokapitál, Franco Berardi, říká, že nový vztah mezi kyberprostorem a kyberčasem je zdrojem globální paniky, do níž jsme se posunuli z časů globální kontroly, jejíž sítě byly vytvářeny v posledních dvou stoletích. Kyberprostor příliš nabíjí kyberčas, protože je nespoutanou a kapitalizovatelnou sférou, jejíž obsah může nekonečně bobtnat. Ale kyberčas (který vyžaduje čas naší pozornosti, paměti, představ) nemůže být rozšiřován a urychlován za jisté fyzické, emocionální a afektivní meze.
Sémiokapitál produkuje nejen znaky jako zboží (obrazy, texty, simulakra, i ideje, touhy a symboly), ale také kolektivní i individuální psychickou stimulaci k jejich recepci, jakési trvalé vzrušení, které relativně rychle ochabuje do banality, únavy a lhostejnosti. Ztrácíme se v prostoru plném prefabrikovaných znaků, kde se digitalizovaný spektákl mísí s identitární, sociální a existenciální panikou.
Růst znakové i ryze materiální produkce s sebou tedy nese více problémů než výhod. Systém se zahlcuje a prostý pud sebezáchovy mu velí zjednodušovat. Jeho uživatelé, ani velcí, ani malí hráči, však varovné příznaky nechtějí slyšet. „Normalcy bias“, normalita, normalizace, jim nasazují klapky na oči a vedou je k zatvrzelému pokračování téhož, zatímco pod povrchem bublá a syčí jiné.
Objektivně si musíme přiznat, že nikdy nebylo líp, ale přesto převládá pocit, že téměř všechno je špatně, ačkoliv se chováme, jako bychom to nevěděli. Máme přirozenou touhu podílet se na chodu světa a současně trpíme frustrací a nejistotou ze zdánlivě nezměnitelné reality. Navíc nemáme čas na pomalé informace, na anamnézu blízkého i vzdáleného světa, neboť jsme zahlceni informacemi rychlými, které v důsledku vedou ke ztrátě paměti, protože se nikam trvaleji neotisknou, nevyvolají zpětnou vazbu, nepřinutí nás k zastavení či kontemplaci. Jejich důsledkem je potom lhostejnost, indiference, tedy neschopnost rozlišovat mezi pravdou a fikcí, faktem a iluzí.
Svou roli zde hraje pojem kognitivní disonance, s nímž přišel v psychologii v roce 1957 Leon Festinger. Ta nás tlačí k tomu, že raději změníme obsahy vědomí, aby odpovídaly našemu chování, místo abychom změnili chování tak, aby odpovídalo obsahům vědomí. Snadnější je něco si odůvodnit než něco udělat. Člověk podle Festingera není racionální bytost (jak by si rád myslel), ale bytost nekonečně racionalizující, rozumem omlouvající své neracionální chování. To platí v individuální i kolektivní, tedy politickosociální rovině.
V Marxově pojednání Ke kritice Hegelovy filosofie práva (1843) je uskutečnění filosofie těsně spjato s pohybem reality. „Nestačí, když myšlenka usiluje o uskutečnění, skutečnost sama musí usilovat o myšlenku.“ Chybějící politická vůle předjímat a uspokojivě řešit důsledky nadcházejících potíží zřejmě povede ke krizi politických reprezentací a k iniciativám zdola. Pokud nebudeme volit menší zlo a bojovat o ně, dostane se nám zla většího. Pokud nepřejdeme k lokálnímu tržnímu systému relativní soběstačnosti, dostane se nám globální absolutní závislosti, jinými slovy zobecněného otroctví.
Jak ale bojovat alespoň o menší zlo, když systém drží komunikační i ekonomické a mocenské mechanismy pevně ve svých rukou? Když moc se navíc ztrácí v zákulisí a není s kým jednat, s kým bojovat? Velcí hráči nemají potřebu vystavovat své plány ani ukazovat svou moc. Kdo ví víc než denní tisk, nemluví. Po síle slov, textů a symbolů přichází síla ticha, která přebírá vládu, ať chceme či nechceme. Ale možná je to jen ticho před bouří.
Jelikož kapitál proniká do všech společenských vztahů, je sám regulátorem, nikoli regulovaným. Problém není v legální regulaci kapitalismu, problémem je kapitalismus sám. Každodenní ekonomická závislost na velkých a středních hráčích, to je jádro problému.
Neboť přes všechnu filantropii a kulturní nadace kapitál podporuje jen to, z čeho mu plyne zisk. To snižuje kvalitu života zejména v neekonomických ukazatelích. Proto musejí být vytvořeny mechanismy, které nám umožní vyvázat se z každodenní moci kapitálu: rozumný a efektivní stát, který drží na uzdě nebo zcela eliminuje velké hráče, přímá demokracie, samosprávný lokalizovaný tržní systém, v němž kapitál (pečlivě hlídaný, omezený, nejlépe –s prominutím – družstevní) je krví ekonomiky, ale nikoliv jejím pánem, nemá tedy rozhodující slovo.
Lokální kutilství
Relativní soběstačnost neznamená pouze relativní ekonomickou nezávislost na velkých hráčích, ale také nezávislost politickou a myšlenkovou. Toho lze docílit jen relokalizací všech aspektů života, radikálním omezením všech abstrahujících sil a zavedením politické samosprávy na všech úrovních. Je třeba budovat zdola sociální a solidární společnost v méně okázalé formě, než byl sociální stát, a na státu si vyvzdorovat její podporu.
Je to politická otázka. Konec velké politiky znamená konec velkého kapitálu a velké ekonomiky. Tainterova teze o klesajícím mezním užitku dalšího zvyšování společenské komplexity. Systémy nakonec samy omezují svou komplexitu a buď se částečně nebo úplně hroutí, anebo vynuceně podstupují transformaci, v optimistické verzi například v podobě ústupu do ekonomického zpomalení či ne-růstu a do relativní soběstačnosti. Na řadu přichází lokální politika, lokální ekonomika, lokální kapitál. Z těchto předpokladů potom může vyplynout to, čemu se dnes v Jižní Americe říká hnutí „buen vivir“ a čemu staří Řekové říkali „eudaimonia“.
Soběstačnost oproti obecně převládající představě podporuje tržní hospodářství, ale v původním, nezcizeném smyslu. Historik Fernand Braudel ukázal, že kapitalismus byl od svých počátků monopolistický a oligopolistický. V útlé a slavné knize Dynamika kapitalismu (La dynamique du capitalisme, 1985; česky 1999) píše, že trh je přirozený fenomén, ale kapitalismus je historický konstrukt, který je třeba chápat jako anti-trh, contre-marché, protože velcí kapitalisté mají tendenci vytvářet monopoly a ve skutečnosti bojují proti svobodnému trhu. Dynamika trhu tak funguje v podstatě jen v lokálních podmínkách.
Soběstačnost neznamená, že každý si sám vyrábí jen to, co potřebuje k životu. Znamená to podporu lokálních tržních sítí, v nichž lze vše potřebné obstarat. Relokalizovaná ekonomika si sama vynutí také relokalizaci politiky, neboť i v malém měřítku platí, že politika a ekonomika jsou spojeny pupeční šňůrou.
Lokální ekonomika nepracuje s penězi jako dluhem, ale s penězi hotovými nebo s velmi nízko úročenými půjčkami. To ji nenutí k růstu, k zadlužování ani k neustálému zvyšování efektivity. Růst je rizikový a destabilizační už proto, že nemá žádný konec. Soběstačnost omezuje nebo ruší život na dluh, který udržuje a posiluje převahu velkých hráčů. Posthegemonistickou moc můžeme s Václavem Bělohradským popsat jako obrovskou síť mocenského kutilství. Místo toho, abychom bojovali o legitimizaci celkové alternativy ve veřejném mínění, je třeba klást odpor této kutilské moci, nastolující stále nové místní faktické poměry, právě na stejné kutilské a lokální úrovni. Zkrátka postavit proti posthegemonickému kutilství kapitálu kutilství relativní soběstačnosti. Lidé žijí hlavně krátkodobě. A ještě dlouho bude platit, že žádné středně či dlouhodobé sliby nezaujmou většinu, jsou-li krátkodobě ignorovány její potřeby.
K relativní soběstačnosti a různým formám svépomoci budeme pravděpodobně dotlačeni v katastrofickém i optimistickém scénáři dalšího vývoje. Nakonec je to ta nejpřirozenější forma ekonomické a sociální koexistence.
Autor je překladatel.