knihy

Vladislav Reisinger

Medvědí mimika

Polí5 2012, 61 s.

Šestá sbírka básníka Vladislava Reisingera sice na přebalu odkazuje k medvědům, ale reálně se jimi nezaobírá více než jinými motivy. Text je rozdělen na tři části: Rub třasu, II., Sadař a pastevectví. Již z toho může být čtenáři jasné, že autor si rád hraje se slovními hříčkami. Co vám evokuje sousloví „rub třasu“? Nebo na kolik existujících českých slov lze rozdělit výraz „tělesnosti“? Kromě těchto jazykových inovací nalezneme v básních několik narážek na současné dění v Česku, například ve výrazech „kůrovec“, „kdo neskáče, není v pytli“. Autor využívá dětských říkanek, refrénu, neologismů. Klade za sebe zdánlivě nesouvisející slova, díky čemuž v podstatě rozbíjí jejich význam. Jako čtenáři se pak pozastavujeme nad tím, jestli se z těchto slov nestávají prázdné nádoby, které jsou již jen shlukem konsonantů a vokálů a reálně ztrácejí svůj původní myšlenkový obsah. Duchovní rozměr básní je klasicky intelektuálský, pozorujeme zde dokonce odkazy na řeckou antiku: „iónské sloupy“, „mastné rouno“. Další zásobárnu motivů poskytuje křesťanský svět. Zde se neobejdeme bez obrazu kříže či opozice berana a vlka. Ani k jednomu se ovšem básník hlouběji nepřiklání. Zachycuje pouze záchvěvy okamžiků, fotografické momentky typu zrnka kávy v dřezu, pozorující se milenecké dvojice, strach ze smrti a další. Nepřidává k nim ovšem nic, je zcela ztracen v nepochopení. Je to opravdu všechno, co může básník nabídnout – pozici nestranného zapisovatele?

Andrea Raušerová

Tomáš Belko

Nikdy nic nebylo

Akropolis 2012, 271 s.

Tomáš Belko sám sebe představuje jako dvorního textaře nenáročné výstřední hudby s originálními texty. S tímto tvrzením se můžeme konfrontovat v autorském výběru z tvorby posledních dvaceti let Nikdy nic nebylo. Chybí v něm právě ona druhá podstatná součást, zvuk trubek a saxofonu, a básně jsou místy zatíženy až drtivým tichem. Na druhé straně tak text vystupuje do popředí a získává nové významy. Hudba rozmělňuje obrazy a podmaňuje si pointy svým rytmem, z bílé stránky papíru vystupují slova básně v celé své syrovosti. Ironie, cynismus, surrealistické obrazy, kakofonie i rýmové schéma se zde přesvědčivě spojují do poezie vyrůstající ze současného světa. V tomto světě je dnem noc a jeho obyvateli jsou úchylové a ztroskotanci. A je v něm obtížné, avšak nevyhnutelné žít. Proto je kniha Nikdy nic nebylo četbou do tramvaje. Ne snad kvůli tomu, že by tato poezie byla vysloveně špatná, ale naopak proto, že si jejím prostřednictvím můžete ochutnat mnohé z tohoto panoptika a zjistit, že texty skupiny Sto zvířat vlastně vůbec nejsou veselé, většinou si přes nadhled a lehkost udržují spíše drsný podtón a život je v nich k nepřežití. Autorův výběr doprovázejí osobní, avšak opět drsně ironické vzpomínky a také bibliografie a vydatná fotografická příloha. Výbor tak přese všechno zůstává počinem, který potěší zejména příznivce kapely Sto zvířat a ostatní příliš nepřekvapí.

Tereza Šnellerová

Richard Erml

Jidášovi bratři

Paseka 2012, 144 s.

Spisovatel Richard Erml umí vyjít se slovem do pranice. Jeho kniha nese podtitul Libeňský román – kdo ví, ten ví, že pražští Židé říkali Libni „die alte Lajben“, a v naší době vzniklo vznosné úsloví Žižkovu a Libni zdaleka se vyhni, čímž je naznačeno mnohé. Libeň vystupuje v knize jakoby postava genia loci, což potěší nejen patrioty, ale i městské turisty a zewly. Vyjít si do Libně na zewl totiž není jenom tak. Netoliko že tam bývala Hráz věčnosti Bohumila Hrabala, na libeňském hřbitově nad Vltavou byl pohřben výsostný dekadent básník Karel Hlaváček a děje se tam i jinak spousta věcí. Jidášovi bratři jsou románem divadelním, podobně jako Dům nad Vltavou od Paula Wieglera, komponovaný s velkým rozmachem. Jeho vyprávění je intenzivní, děj vícevrstevný, prokládaný ukázkami z dramat a filosofizujících črt jedné z postav příběhu, antického filosofa Diogena. Autor zúročil svou znalost divadelního prostředí a dramatické kompozice, vystavěl čtivý příběh a občas i zablýskne humorem. Některými motivy pak navazuje na proslulé romány Michaila Bulgakova a dál je rozvíjí – jsou zde kocour Jidáš nebo spisovatel se zálibou v pivu, inscenující hru z pozůstalosti. Ermla vyprávění baví, a to je záruka čtenářského zážitku. V jeho příbězích jsou spodní proudy, vyplouvající nečekaně k povrchu. Můžeme se těšit na další libeňský román?

Vít Kremlička

Hermann Hesse

Radosti zahradníka

Přeložili Eva Pátková, Vratislav Slezák a Vladimír Tomeš

Argo 2012, 233 s.

Hermanna Hesseho známe především jako autora zasněných novel a románů, které především pohladí. Takový je i převážně fejetonisticky laděný spisek věnovaný zahradničení. V souboru Radosti zahradníka najdete texty, které se zabývají třeba kompostováním, v němž Hesse hned vidí metaforu zrození a smrti. Díky svým příjmům z psaní si už v raném věku mohl autor dovolit pořídit nový dům se zahradou a vzhledem ke svému pohnutému osudu vyzkoušel zahrad několik. Asi nejvíce se ale vyřádil hned na té první, kterou zakládal a projektoval. Spíše ke škodě svazku je po knize rozsetá Hesseho přírodní lyrika i trochu naivistické obrazy a kresby. Z prozaické tvorby byl vybrán literární fragment Dům snů, který autor zasadil do prostředí své zahrady. Povídka Kosatec pak zaujme tím, že pracuje s motivem dětského prožitku stejně psychoanalyticky jako Orson Welles ve snímku Občan Kane. Zcela současně zní úvaha z textu věnovaného ztracenému noži: „Průmysl totiž buduje svou existenci na tom, aby moderní člověk k předmětům, s nimiž pracuje a hraje si, už neměl vztah a snadno a často je střídal.“ Zahradnické motivy zasazuje do kontextu Hesseho tvorby i dějinných událostí doslov Volkera Michelse. Zahradničení je každopádně duševně prospěšná činnost, která se ale nesmí přehánět, jak dnes radí zastánci permakultury, tedy „udržitelného“ zahradničení. Může se totiž i zprotivit. „Bylo pěkné hrát si na sedláka, pokud to byla hra: když přerostla ve zvyk a povinnost, radost se z toho vytratila…“

Jiří G. Růžička

Aleš Čermák

Pes nadbíhá kličkujícímu zajíci

Divus/Ausdruck Books 2012, 72 s.

První prozaická kniha konceptuálního umělce Aleše Čermáka je a není knihou o architektu Janu Kotěrovi a jeho projektu pražské právnické fakulty. Vstupní impuls vztahu biografie tohoto modernistického architekta k zmiňované budově je však pro ni zcela zásadní. Kotěra chtěl na vltavském nábřeží vybudovat dva zcela totožné objekty stojící podélně před vjezdem na Čechův most. Budova byla dokončena až po Kotěrově smrti, a tak se vytčený plán dostal zcela mimo jeho kontrolu – tlak politický, ekonomický a tlak veřejného mínění spoluformovaly realizaci návrhu.

Vztah mezi ideálem a jeho realizací je ústředním tématem knihy. Historie a politický systém ideály pohlcují, přesto je můžeme rekonstruovat a za nových podmínek uskutečnit. V duchu současné filosofické reflexe fenoménu utopií se autor snaží vymezit proti převažujícímu názoru, v němž je utopie brána jako fantazírování odpoutané od reality. Čermák tuší, že bytostným místem utopie je umělecký prostor a tematizuje jeho charakteristické aspekty – totiž imaginativní sílu a schopnost posouvat hranice možného. Skica, maketa, nákres či literární dílo tvoří radikální zásahy do nejzazších mezí možného a mají schopnost rozšiřovat jeho okraje či zcela přeskupit pole, v němž možné definujeme.

Autor ovšem zůstává především u fragmentárních postřehů, které tvoří kostru jeho záměrně neuzavřeného celku. Hlavní metodou je mu archeologický průzkum, jenž je paradoxně utopií naruby, protože rozkládá ustálené fenomény na co nejmenší celky a tím přispívá k jejich přeskupení. Archeologie tak jde proti proudu času a zavádí alternativu možnosti do samotné historie. Zatuhlé, masivní celky našich mentálních map se drolí na atomy a archeolog je schopen nazírat dějiny jako kostru faktů, jíž lze vetknout nový význam. Už samotný úvod knihy je příznačný. Poznámkový aparát předchází samotnému textu, archiv předchází příběhu dějin. Autor klade informace o architektonickém projektu právnické fakulty po bok konceptuálních experimentů s předem zadanými omezeními, jež se snaží následovat, a prokládá je filosofujícími postřehy o vztahu literatury a utopie. Inspirován W. G. Sebaldem vytváří produktivní napětí i přiloženým obrazovým materiálem, který přetíná kontinuitu textu a podporuje nové asociativní řetězce. Čermák tak není s to zapřít svou bytostnou náklonnost ke konceptuálním tendencím v umění a tímto faktem se řadí zcela mimo rámec české literární produkce. Své předchůdce ovšem má mezi výtvarníky – konkrétně jde o Jiřího Skálu a Zbyňka Baladrána, kteří se na vzniku knihy také významně podíleli. Důraz na abstrakci a geometrizující vizualitu a záměrná schematičnost jsou vlastnosti textu, které jej situují mezi sféry vizuálního umění a literatury, tedy do prostoru u nás takřka neokupovaného.

Jan Bělíček

Alan Moore

Bažináč: Hejno vran

Přeložil Viktor Janiš

BB art 2012, 203 s.

Čtvrtá kniha sebraných sešitů Bažináč z pera Alana Moorea jen potvrzuje kvality celé série. Moore z hororově laděného komiksu s trochu obskurní rostlinnou postavou vytvořil příběh, který nejen že prolamuje žánrová klišé, ale dostává se až na hranice metafyzického. Z udatného superhrdiny se stává spíše psychoanalytik, který řeší nejrůznější traumata lidstva. V této knize se dostává do křížku s počáteční tmou, hmotou mimo dobro a zlo, nicotou. Závěrečnému střetnutí, v němž se angažují i mocnosti pekla, oprášení superhrdinové nakladatelství DC a také parta mágů a kouzelníků, předchází několik povídek, na jejichž pozadí však už začíná souboj s jihoamerickým kmenem Brujería, který je na dobré cestě počáteční tmu přivolat. Setkáváme se s masovým vrahem, fixovaným na poslední pohled své oběti – k němu si přiřazuje její pořadí – nebo se skupinkou mladých, kteří vyjíždějí na party do opuštěného milionářského sídla. V jednom příběhu se objevuje dokonce Batman. To když se na světě začnou dít podivné věci: odkudsi se rojí prehistorická zvířata a lidé z budoucnosti. To podstatné nám však zjevuje už závěr první kapitoly: „Člověk je nakonec tak dobrý, za jakého se pokládá. Je to jen otázka víry, nic víc.“ Podstoupit tento test se všemi důsledky je však obtížné. Moore rozehrává další svou dokonale promyšlenou hru a na pomoc si bere osvědčeného Johna Constantina. Čtenáři Sandmana v Bažináčovi jistě objeví studnici nápadů, kterou Gaiman pro svou sérii využil. Vykopal ji ale právě Moore.

Tereza Zubatá

Ivan Čisťakov

Život mi vzal BAM

Přeložila Zuzana Soukupová

Knižní klub 2012, 224 s.

Ivan Petrovič Čisťakovič byl velitelem čety ozbrojené stráže na jednom z úseků Bajkalsko-amurské magistrály, zkráceně BAM. Deník, který Čisťakov napsal přímo v gulagu, se nyní dostal na pulty knihkupectví. Již v minulosti měli čtenáři možnost dočíst se o hrůzách, které se tehdy v pracovních táborech odehrávaly. V tomto směru není kniha jiná – také zde autor popisuje každodenní boj o holý život a především strašnou sibiřskou zimu. Autor však zvolil poněkud nešťastný způsob vyprávění, jehož slabinou je zejména monotónní užívání celých řad nerozvitých vět. Jednotlivá slova kolem čtenáře prostě jen plynou a nevyvolávají v něm byť jen náznak pocitu. „Den nás uvítal větrem. Jdu podél trati. Vězni pracují. Kubíky zeminy a metry kolejí si dobývají místo k životu. Dneska jsem se nemyl – nebyla voda – a zítra? Zítra to bude to samé. O lázni se mi může jen zdát.“ Zhruba v polovině pak čtenář narazí na sérii prý dosud nepublikovaných fotografií zobrazující strhané tváře lidí, kteří v táboře pracovali. A také několik kreseb ze skicáku samotného autora, které většinou zachycují pouze stromy v lese a nejrůznější mosty. Kniha nám jen nejistě naznačuje tehdejší atmosféru tábora a je vůbec otázkou, zda by si Čisťakov její publikování sám přál. Život mi vzal BAM je tak další z titulů sytících poptávku po memoárových dílech vztahujících se k stinným momentům historie.

Barbora Dušková

Jesús Huerta de Soto

Rakouská škola

Přeložil Marek Hudík

Dokořán 2012, 162 s.

Kniha současného španělského reprezentanta rakouské ekonomické školy představuje historii, základní koncepty a hlavní osobnosti tohoto směru. De Sotovo seznámení s teoretickými pracemi vůdčích figur – od zakladatele Carla Mengera přes Eugena von Böhm-Bawerka a Ludwiga von Misese až k Friedrichu Augustu Hayekovi – doprovází i nastínění jejich dalšího rozvíjení následovníky a pokračovateli. Dozvíme se o subjektivismu, podnikání jako zobecnělém pojetí lidského jednání, rozptýlených znalostech, nepredikovatelnosti, teorii kapitálu, dynamickém pojetí trhu jako spontánního řádu a dalších principech rakouské ekonomie. To vše většinou v kontrastu k neoklasickému pojetí, jež autor kritizuje a zavrhuje v jeho monetaristické (friedmanovské) i keynesiánské podobě. De Sotova práce rozhodně není neutrálním úvodem do ekonomie rakouské školy. Je naopak zapálenou a místy až zaslepenou obhajobou a oslavou tohoto směru, která neodhaluje žádné jeho slabé stránky, pokud nakonec nemohou být ukázány jako stránky ve skutečnosti silné. Kniha je přesto zajímavá jak pro příznivce a náhodné zájemce, tak i pro odpůrce, kritiky či pochybovače. Přináší totiž nejen vhled do ekonomického myšlení významné, a podle de Sota čím dál významnější, větve liberálního myšlení, ale odhaluje i limity tohoto uvažování. Třeba když autor plný entuziasmu historicky nesmyslně tvrdí, že „bez podnikání je samotná existence společnosti nemyslitelná“.

Matěj Metelec

Jiří Žák

Hovory s V. H.

Nakladatelství XYZ 2012, 254 s.

Knih věnujících se osobnosti Václava Havla po jeho úmrtí přibylo. Jednou z nich jsou i Hovory s V. H. herce a publicisty Jiřího Žáka s podtitulem Autentické svědectví o divadle, o kultuře, o letech šedesátých. Stejně jako u mnohých dalších publikací, vznikajících z prostého důvodu oslavit „velké muže“ a nedat na ně zapomenout, se při čtení Hovorů často dostavuje pocit, že tohle již bylo řečeno jinde. A často výrazně lépe, třeba ve dvou velkých rozhovorech s Karlem Hvížďalou. Žák nezřídka klade banální otázky a Havel v odpovědích využívá již použitých slovních obratů či ze starších interview přebírá celé větné konstrukce. Nostalgicky vzpomíná na „kdysi“, kdy divadlo bylo jiné, zřejmě lepší než dnes, ale v čem ona proměna divadla spočívá, se nedozvíme. Havel se omezí jen na konstatování, že dříve se divadlo vyznačovalo větší přehledností a strukturovaností. Takřka polovinu knihy vyplňují výběry z obecně známých Havlových textů o divadle a divadelnictví z šedesátých let – studie Radokova práce s herci a několik esejů o herectví Josefa Kemra, Rudolfa Hrušínského a dalších. Bohužel jsou více méně tím jediným, co stojí za to číst. Hovory zůstávají ódou na muže, kterého autor bezesporu obdivoval, a právě proto nabyl dojmu, že soukromá rozmlouvání dvou přátel o divadle by neměla zůstat pouze v osobním zápisníku. Otázku, proč by měl čtenář číst již dávno čtené, si zřejmě nepoložil. Škoda. Mohl si ušetřit spoustu času s přepisem.

Jan Gruber

Naše společnost č. 1/2012

Etablovaný odborný časopis Naše společnost, vydávaný Centrem pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd, přináší dvakrát ročně výsledky prováděných sociologických šetření. Časopis tak ukazuje, jak veřejné mínění interpretují sami vědci, a nikoli, jak bývá obvyklé, novináři. Aktuální číslo přináší studii Dany Hamplové věnovanou problematice partnerských vztahů starší generace. Výzkum provedený v Evropě zjistil, že v některých evropských zemích až 40 procent nezadaných mužů a 20 procent nezadaných žen po padesátce začíná žít s novými partnery. Ukazuje se také, že vstup do dalšího svazku je typičtější pro vysokoškoláky. Miloš Brunclík analyzuje norské volby do místních zastupitelství vybraných obcí, poprvé s možností volby přes internet. Proti předpokladům tato možnost ke zvýšené volební účasti významně nepřispěla. Vliv volební kampaně na účast ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2010 analyzují Paulína Tabery a Gabriela Šamanová. Kampaň byla pro většinu občanů nezajímavá a byla vnímána spíše negativně – pouze 10 procent občanů jí připisuje vliv na své rozhodování. Nejvýznamnějším faktorem pro volební účast stále zůstává míra zájmu o politické dění. To, co bylo známo již Aristotelovi, totiž, že důvěryhodnost sdělení stojí a padá s důvěryhodností řečníka, znovu v závěrečné studii potvrzují výsledky sociolingvistického výzkumu důvěryhodnosti politiků, který provedli Jan Chromý a Ondřej Dufek.

Michal Kotík

Polityčna krytyka č. 4, 2012

Polský časopis Krytyka Polityczna přišel v říjnu se zvláštním číslem, již čtvrtým v pořadí za deset let existence časopisu. Vydání se věnuje aktuální kulturně­-politické situaci na Ukrajině a je celé v ukrajinštině. Články a obrázky v čísle zveřejněné jsou rozděleny do čtyř tematických okruhů. V části SVBD PSRT je zasazena kauza ruských anarchofeministek Pussy Riot do širšího kontextu východoevropského feminismu. V části Eurotrash se díváme střídavě na fotografie z pomerančové revoluce a z Eura 2012: davy lidí, vlajky, emoce, oči upřené na velkoplošné obrazovky. Víkendoví fanoušci polského národního týmu pózují před objektivem s celými rodinami. Pro švédské fotbalové fanoušky zase pobyt na Ukrajině neodmyslitelně znamená levné pivo a sex. Dekonstrukce fotbalu jako buržoazního mýtu v nejlepších barthesovských tradicích. Třetí část časopisu, divadelní hra Duhová tribuna, jejímž autorem je polský dramatik Paweł Demirski, u fotbalu zůstává. Je v této esenci boje, symbolu maskulinity a patriarchátu místo pro homosexuály? Poslední oddíl s názvem Zapomenout na strach obsahuje rozhovory redaktora Krytyky s účastníky Berlínského bienále 2012 a točí se kolem tématu angažovaného umění, jeho proměnlivých hranic a roli ve společnosti. Tento vydavatelský počin důstojně supluje platformu pro intelektuální recepci feminismu, homofobie, angažovaného umění či třeba pro kritiku kapitalismu, která na Ukrajině chybí.

Alexej Sevruk