Jeden musí z kola ven
Tinker Tailor Soldier Spy
Režie Tomas Alfredson, Velká Británie, 2011, 127 min.
Premiéra v ČR 2. 2. 2012
Švédský režisér Tomas Alfredson je po Nicolasi Winding Refnovi (Drive, 2011) druhým Seveřanem, kterému se v loňském roce podařilo dobýt angloamerický trh anglicky mluveným filmem. Předtím si připravil půdu netradičním upírským snímkem Ať vejde ten pravý, který se záhy po své švédské premiéře předělával do angličtiny. Předlohou špionského filmu Jeden musí z kola ven je stejnojmenná novela (která teď vychází poprvé v češtině) Johna Le Carrého z počátku sedmdesátých let. S Refnem je tu ještě jedna souvislost: i Alfredson pojal své dílo velmi stylově a ze snímku čiší atmosféra sedmé dekády. Záběry kamery jsou hypnoticky dlouhé, napínavě gradované hudebním podkresem. Ačkoli však režisér nechává diváka zcela pohltit filmem, nepodařilo se mu komplikovaný román převést do filmové podoby tak, aby byl lehce srozumitelný. A to jednak pro špionský slang, kterého je film plný (krtek znamená tajný agent), jednak kvůli množství postav, jež používají různá krycí jména. Carrého předloha je také plná flashbacků, které Alfredson ve svém snímku zachoval a děj tak ještě znepřehlednil. Tady se musí divák soustředit a nejlépe zhlédnout snímek ještě aspoň jednou. Na své si přijdou diváci britského seriálu Holmes, jehož protagonista Benedict Cumberbatch tu zdatně sekunduje Garymu Oldmanovi v hlavní, možná životní roli. Škoda jen, že krtka může divák díky hereckému obsazení odhalit až příliš brzy, tady mohl režisér trochu víc zariskovat.
Jiří G. Růžička
Hugo a jeho velký objev
Hugo
Režie Martin Scorsese, USA, 2011, 126 min.
Premiéra v ČR 2. 2. 2012
Scorseseho novinka Hugo a jeho velký objev s údajně nejlepším 3D od Cameronova Avatara (2009) je skutečně jakousi kontrapozicí tohoto snímku. Zatímco děj Avatara se snaží předvést novou obrazovou technologii jako krok do neznámého, cizího světa, Pandory dosud netušených možností, Hugo se obrací naopak k počátkům kinematografie, k prvním filmovým atrakcím, jmenovitě ke „kouzelníkovi“ raného filmu Georgesi Méličsovi. Zatímco Avatar se pokouší prezentovat 3D technologii jako něco nevídaného a fantastického, Hugo ji odhaluje coby trik mnohem starší kinematografické magie. Ještě zásadnější rozdíl spočívá v tom, že svět Avatara je zásadně organický, kdežto Hugo předvádí důsledně mechanistické univerzum. Cameronovo dílo, odehrávající se v jedné předaleké galaxii, oslavuje jednotu živoucího ekosystému, kdežto Hugo, zasazený do počátku 20. století, se stejnou důsledností hájí precizní seřízenost strojů. Ústřední metaforou, kterou celý snímek začíná, je obraz společnosti jako hodinového stroje, kde je každý jedinec částečkou spokojeně plnící svou funkci. Její specifickou variantou je připodobnění filmu k automatonu, strojku s lidskou podobou, který kreslí obrázky a natahuje se kovovým klíčkem ve tvaru srdce. Stejně jako obraz, jejž před užaslými dětskými hrdiny automaton vytvoří, je i Scorseseho film jen zdánlivě jednoduchou a hravou črtou, která ale odkrývá překvapivě komplexní a problematickou historii.
Antonín Tesař
Děti moje
The Descendants
Režie Alexander Payne, USA, 2011, 115 min.
Premiéra v ČR 19. 1. 2012
Režisér a scenárista Alexander Payne od své úspěšné Bokovky (2004) s dalším celovečerním filmem vyčkával a trpělivost se vyplatila. Děti moje jsou poctivým následovníkem mrazivé komedie ze života, která vlastně ani není moc k smíchu. Komediální situace jsou totiž jen odvrácenou tváří dramatu a často se až nesnesitelně mísí se silným pocitem trapnosti. Kouzlo nového Payneova snímku stojí hlavně na výkonu Georga Clooneyho, který zde dokáže vyzařovat komplexní změť protichůdných emocí, a přitom působí velmi civilně. Matt King, kterého tu Clooney ztvárňuje, čelí smutku, protože mu umírá manželka, a zároveň vzteku, protože teprve nyní zjišťuje, že mu byla nevěrná. Žena je v kómatu, je jasné, že už se z něj neprobudí, a tak si s ní nemůže nic vyříkat. Absence této možnosti, tedy jakéhosi ventilu, v něm vytváří nečekané tlaky, které jsou vlastně hybatelem příběhu. Jak je zřejmé už z názvu snímku, jde v něm především o nalézání společné řeči s potomstvem. Protože se Matt po léta od rodiny izoloval svou prací, na začátku vyprávění jako by dvě dospívající dcery mluvily úplně jiným jazykem. Komunikace je zprvu prakticky nemožná, ale postupně se přes jednoduché znaky a signály vyvíjí až k regulérnímu dialogu. Obě dívky byly pro své role vybrány s citem, a jsou tak Clooneymu skvělými hereckými partnerkami – ohledávání komunikačních synapsí je vymodelováno velmi realisticky, zároveň si však Payne ponechává dostatek manévrovacího prostoru pro nadsázku.
Jakub Pech
Federsel & Mäkelä
An Evening with Federsel & Mäkelä
Polí5 2012
Stále více současných umělců má potřebu si aspoň občas nespoutaně zablbnout. A mají pro to řadu historických vzorů. V hudbě se dnes k tomuto úkazu nejčastěji váže označení weird music a po desítky let nás provází pojem freak out, k jehož definici přispěli v šedesátých letech především Frank Zappa či Captain Beefheart. Multiinstrumentalisté Tomáš Procházka (alias Federsel) a jeho finský (ale v Česku často pobývající) kolega Pasi Mäkelä se vydávají obdobnou cestou. Započali ji vlastně už při spolupráci na vynikajícím loňském albu Procházkovy domovské kapely B4 – Didaktik Nation Legendary Rock. Asociace zvláště s jeho druhým „remixovým“ diskem sem tam naskočí i při poslechu An Evening with Federsel & Mäkelä. V této „divné hudbě“ se to hemží syrovými zvuky nehudebních, amatérských i kdysi profesionálních nástrojů. Kytary mohou evokovat hru punkových začátečníků stejně jako dávné mistry country a delta blues, klávesové úryvky a práce s efekty zase klasickou psychedelii, dechy nejraději kvílí. Mäkelův zpěv má v sobě leccos z Beefheartovy dikce, pokud ovšem nezpívá alikvotní technikou. Všechny tyto nepořádky vrstvené přes sebe se občas snaží nějak uspořádat kolem tepu obstarožních bicích automatů. A sledovat tato fingovaná škatulata v šumovém bahně je vlastně velmi zábavné. Je dáno naturelem obou protagonistů, že se snaha o obskurní, pošmourné vyznění často zvrhává v pikantní humor. Z rituálu domácího kuchyňského nahrávání a následné pečlivé postprodukce vznikl účinný lék proti autocenzuře.
Jan Faix
Nocow
Ruins Tape
Gimme5 Music 2011
Ze sibiřského blogu Gimme5 se stal před pár lety label, který reprezentuje pár svěžích tváří nové generace ruské elektronické bass-beat scény. Bůhví, na čem všem si mladí ruští beatmakeři v útlém věku ujížděli. Nejpodstatnější vliv na ně, zdá se, měla vlna dubstepu. Podobně jako hudebníci na západ od Ruska i oni vytahují z hrobu jeho mrtvolu, aby z jejích jednotlivých částí stavěli nový celek. Vzniká tak osobitý hybrid a jeho mutace může dál pokračovat jakýmkoli směrem. Label odstartoval svoji činnost v minulém roce vydáním EP The Moon and Thunderdance, jež natočil moskevský rezident Moa Pillar. Z dalších jmen na Gimme5 stojí za pozornost třeba Damscray, který se asi nejvíc ze všech blíží tradičnímu dubstepu, nebo Maguett s precizním downtempovým beatem. Nejzajímavějším počinem labelu je poslední vydané album Ruins Tape od Alexeje Nikitina aka Nocow, unikátní už svým kazetovým formátem. Nikitinův hudební styl se veze na vlně rozlámaných two-step beatů, doplněných ambientními syntezátorovými plochami, jejichž kosmickou atmosféru drží při zemi těkavý pohyb perkusí. Album silně připomíná zejména londýnského Buriala. Jeho tvorbě se blíží i melancholickými hlasovými vrstvami, které se přirozeně rozplývají pod prostorem daného rytmu. Kombinace vykuchaného dubstepu a kosmického synthu byla možná jenom záležitost minulého roku. Proces postdubstepové přestavby pokračuje dál a ruská scéna může časem přijít na její zcela nové využití.
Ondřej Bělíček
Die 7. Krawallerie & Bruzgynai
Split MC
Agharta & Coccorola & TimTim Tonträger 2011
Znáte to, jak babička řekne: „Pořádek dělá přátele“ a kopne hovno pod almaru? Hamburská dvojice Die 7. Krawallerie na bezmála třicetiminutové stopě příznačně nazvané Electronic Junk Soundsystem dokazuje, že moc dobře ví, co dělá přátele přáteli, a tudíž místo aby ho skryla, hraje s pomyslným hovnem vracenky. Kop, stěna, kop, stěna… Vzhledem k tomu, že ze zvukové plochy se dá sotva vyčíst, kdo, co a komu, fanda přihrávek, gólů a faulů bude neuspokojen. Hráči se zde redukují na fyzické vlnění a radost ze hry se nekoncentruje do nakopnutí míče, ale do nárazu na stěnu (omítka se samozřejmě drolí). Kdo ví, co by se stalo se squashovým hřištěm, kdyby do něj byli vpuštěni Die 7. Krawallerie. Ať už si je představíme na jakémkoli hřišti či jiném nalajnovaném prostoru, radost z destrukce u nich bude vždy manifestační. Ulrike Meinhoffová poznamenala, že když je vržena dlažební kostka, je to trestný čin. Avšak je-li kostek více, jde už o politickou akci. A toto je sedmá krawalerie hlukového masa. Naproti tomu jednočlenný litevský drone-noiseový projekt Bruzgynai zůstává v křoví opodál hlavní vřavy. Svou dávku adrenalinu dělí do pěti tracků, jejichž názvy (Efforts, Where Is My Attention?, Volition…) napovídají, že v nich jde o to udržet si krev v těle před valícím se hlukem. Je jasné, že v případě Bruzgynai nejde o dezerci, neboť v čase této hudby existuje pouze křoví a bahno a v obou je třeba se pořádně vyválet, aby se dalo snít o tom, že je možné dostat se až za poslední skladbu Behind the Corner.
Patrik Rameno