Mezinárodní festival animovaného filmu Anifest letos završuje svou dramaturgickou pobaltskou misi. Po předchozích retrospektivách litevské a lotyšské animace se organizátoři rozhodli zaměřit na Estonsko.
Když se ve spojení s animací řekne Estonsko, znalcům se hned vybaví jméno legendárního estonského animátora Priita Pärna, autora mnoha výrazných snímků jak z doby sovětské okupace (například Trojúhelník, Kolmnurk, 1982, nebo Snídaně v trávě, Eine murul, 1987), tak z období již nezávislého estonského státu (Hotel E, 1992, Karl a Marilyn, Karl ja Marilyn, 2003, nebo zatím poslední film Potápěči v dešti, Tuukrid vihmas, 2009). K jeho četným úspěchům patří i ocenění za celoživotní přínos od Mezinárodní asociace animovaného filmu (ASIFA). Anifest se však tentokrát nespokojuje jen s prezentací nejslavnějších Pärnových děl, ale představuje i snímky mnoha jeho méně známých, leč stejně pozoruhodných kolegů.
Retrospektiva dramaturgicky ctí již zmíněný, pro Estonsko důležitý historický předěl, když dělí vybrané filmy do pásem Sovětské Estonsko a Evropské Estonsko. Rozdělení má nejen historiografické opodstatnění, ale především reflektuje odlišnost samotných námětů i stylu. Filmy jako Skok (Hüpe, 1985) Avo Paistika nebo Uzel (Sõlm, 1983) Kalju Kiviho odkazují k východoevropské tradici ponurých snímků plných symbolů a alegorií, kterou v Československu zastupovalo například dílo Jana Švankmajera či slavná Ruka (1965) Jiřího Trnky. S trochou zjednodušení by se dalo říct, že oč komplikovanější a propracovanější byly ideje a poslání těchto snímků z komunistické éry, o to prostší a formálně čistší zůstala jejich vizuální stránka.
Muž, který odchází a vrací se zpět
Pärnův film Snídaně v trávě, zařazený do pásma Sovětské Estonsko, se tomuto popisu trochu vymyká. V příběhu čtyř osamělých ztracených postav, bojujících své každodenní malé bitvy s absurditou tehdejšího režimu, je sice znatelný tolik typický smutek, únava a letargie tehdejší doby, zároveň však už zde vystupuje do popředí Pärnův nezaměnitelný vizuální styl – graficky výrazná, drzá, jakoby frackovsky odbytá, nedotažená kresba, která si před nikým a ničím nebere servítky. Když se Chris Robinson, teoretik animovaného filmu a umělecký ředitel prestižního festivalu v Ottawě, rozhodl zařadit Pärna do své knihy Unsung Heroes of Animation (Neopěvovaní hrdinové animace, 2005), nazval jemu věnovanou kapitolu Fat Chicks and Imbeciles: The Films of Priit Pärn (Tlustý ženský a debilové: filmy Priita Pärna). Tím trefně vyjádřil, že drsné slupce odpovídá často v Pärnově světě i drsné jádro.
Svůj typický politicky podvratný cynismus a ironii však mohl Pärn svobodně rozehrát až po roce 1991, jak lze krásně vidět na filmu Hotel E,, zařazeném na Anifestu už do pásma Evropské Estonsko. Film si nevybíravým způsobem bere na paškál neduhy východní i západní společnosti, přičemž tu druhou vykresluje jako povrchní, konzumní a požitkářskou, což se setkalo s pozdějším odsouzením za přílišné zjednodušení ze strany mnoha amerických kritiků (to ovšem může paradoxně působit jako nechtěný dodatek k samotnému tématu filmu). Sám Pärn se však vždy bránil tím, že Hotel E nezamýšlel jako politický film, ale jako osobní reflexi člověka, který díky častým pozváním na zahraniční festivaly neustále pendloval mezi Východem a Západem, a byl tak konfrontován s těmito dvěma velmi rozdílnými světy. „Mnoho kritiků se snaží vidět film Hotel E jako politický. Není to ale politický film. Je o člověku v prostředí dvou systémů. O muži, který odchází a vrací se zpět. Možná jsem jím byl do jisté míry já sám,“ uvádí Pärn v rozhovoru pro slovenský časopis o animaci Homo Felix, kde mimo jiné vysvětluje i své pojetí surrealismu, další nezbytné součásti jeho animačního stylu. „Pro mě znamená surrealismus možnost. Povím vám, co říkám svým studentům. Sedíme tu, vy pijete kofolu, Olga kávu a já Gambrinus. Najednou přiletí malý ptáček, vypije mé pivo a odletí pryč. Ale všechno je realistické! Vytvoříte absolutně reálný kontext a potom přidáte nějaký nerealistický detail. Ten dodá surrealistický pocit.“
Nestoudně krutý humor
Představit si Pärnův animační styl je důležité i pro vytvoření lepší představy o současné estonské animaci obecně. Drtivá většina Pärnových studentů totiž jak po vizuální, tak po obsahové stránce věrně následuje svého velkého učitele. Zpravidla není na festivalu dvakrát složité po prvních minutách současného estonského filmu odhadnout zemi jeho původu. To však většinou nijak nesnižuje jeho kvalitu a emocionální sílu.
Například Kaspar Jancis získal se svým (i na českých festivalech uváděným) melancholickým filmem Krokodýl (Krokodill, 2009) prestižní evropskou cenu Cartoon d’Or. Ve výběru letošního Anifestu je zastoupen obdobně posmutnělým příběhem o milostném trojúhelníku Weitzenberg Street (Weitzenbergi tänav, 2002). Jeho bláznivější a cynicky vtipnou stránku pak představí celovečerní snímek Frank a Wendy (Frank ja Wendy, 2005), který kromě Jancise spolurežírovali ještě další ze zástupců nejmladší generace estonské animace Priit Tender a Ülo Pikkov. Praštěná série krátkých příběhů o dvou tajných amerických agentech žijících v Estonsku jasně odkazuje na filmy Priita Pärna, jejich nestoudně krutý humor a způsob, jakým se v nich prolíná realita se surreálnými momenty.
Snad jen posledně jmenovaný z mladého režisérského tria Ülo Pikkov (který bude mít na Anifestu vlastní malou retrospektivu) se přece jen trochu vzdálil od Pärnovy vizuality. Například jeho vizuální minimalistické pojetí filmu Bermuda (1998) připomíná spíše současnou francouzskou či belgickou animační školu. Svůj další film, jenž bude na Anifestu uveden, Dialogos (2008), Pikkov dokonce celý vyryl přímo na filmový pás. I díky této nastupující generaci není estonská animace již dávno pouhým královstvím Priita Pärna, o čemž se prostřednictvím mezinárodních festivalových ocenění a retrospektiv může přesvědčovat čím dál více kritiků i diváků.
Autorka je filmová publicistka.