Studenti uměleckých škol jsou nezřídka považováni za tvůrce, jimž netřeba platit. „Bojkotová skupina“ z Institutu aplikované divadelní vědy v německém Giessenu, z něhož vzešla významná jména současného divadla jako René Pollesch, Gob Squad, She She Pop či Rimini Protokoll, nyní na tuto situaci poukázala akcí, která překračuje čistě divadelní hranice.
Poslední březnový den obsadili zástupci všeobecného shromáždění studentů Institutu aplikované divadelní vědy v Giessenu zadní scénu Divadla Maxima Gorkého v Berlíně, kde měl po dva dny pod heslem „Zkouška povstání“ probíhat šestý ročník Velikonočního festivalu vysokých divadelních škol. Podle záměru pořadatelů měl festival umožnit tvůrcům nastupující generace představit svoji tvorbu před širokým publikem v „uvolněné atmosféře“ a „profesionálních podmínkách“. Prostřednictvím těchto hesel se nicméně organizátoři vyvlekli z jakékoli finanční účasti na cestovném, ubytování, produkci nebo honorářích.
Strategie a peníze
Jako členové giessenského institutu, kteří mají blízko k nezávislé scéně, máme s podobnými podmínkami bohaté zkušenosti. Nehodlali jsme se však smířit s tím, že takovouto nedůstojnou politiku provozuje instituce, která je dotovaná nesrovnatelně lépe než mnoho dalších divadel.
V návaznosti na shromáždění studentů jsme tedy zformovali skupinu, jejímž cílem bylo vypracovat reakci na ohlášené podmínky festivalu. Každý týden jsme se pak scházeli k diskusím o prekérních pracovních podmínkách v oblasti kultury a o různých způsobech, jak reagovat na tuto situaci. Kdybychom se pouze vzdali účasti, připravili bychom se o možnost diskuse. Kdybychom reagovali pouze písemně, málokoho bychom oslovili. Rozhodli jsme se proto využít příležitosti, kterou nám skýtalo jeviště, a svou diskusi přenést na něj. Abychom diskusi dodali na váze, rozhodli jsme se jednu ze scén obsadit a festival tak částečně bojkotovat. Mimo to jsme se chtěli vyrovnat se vztahem umění a politiky a najít strategii, která by obě tyto sféry propojila.
Pro plánované obsazení jeviště jsme využili své vystoupení s názvem Leaving the 21st century – socialistické herce bývalo těžší přesvědčit o myšlence režiséra (ale to už je pryč!), boycotts are now much easier!, které festival otevíralo a které – podle programu – mělo trvat přibližně hodinu. Uvařili jsme polévku a z europalet jsme postavili barikádu. Všechno zatím probíhalo v modu představení. Poté jsme veřejně představili finanční podmínky festivalu. Každý z nás uvedl své výdaje a porovnal je s celkovým rozpočtem 1 300 eur, který nám dal k dispozici náš institut. Na každého z této částky připadlo sto eur. Protože jsme si ale museli sami uhradit dopravu, byly tyto peníze rychle utraceny.
Scéna jako prostor pro monolog
V našem zájmu ovšem nebylo naplňovat klišé o chudém, doprošujícím se umělci – potom by hrozilo, že se diskuse omezí na banální sociálně-politické fráze. Abychom diskusi vztáhli přímo k Divadlu Maxima Gorkého, použili jsme rozpočet na základní potřeby, a ne na produkci. Prostředků na produkci jsme se dožadovali na hostitelské instituci. V našem představení mohlo publikum vyhrát tisíc eur. Vysvětlili jsme, že představení odpadá, ale po krátké odmlce jsme divákům navrhli, aby s námi hráli proti Divadlu Maxima Gorkého a požadovali oněch tisíc eur. Jako nátlakový prostředek jsme obsadili jeviště a hranici mezi jevištěm a hledištěm jsme prohlásili za zrušenou. Vyhlásili jsme všeobecné plénum a utvořili radu skládající se ze zástupců publika a bojkotující skupiny. Rada plnila úlohu určitého zprostředkovatele navenek. Druhou institucí, která měla potenciální kritiku přinutit k tomu, aby přistoupila na naše pravidla hry, byl soud. Zde se projednávaly věci, které rada nevyjasnila předem. S pomocí obou těchto instancí bylo možné docílit poměrně nerušené diskuse.
Z přibližně stovky účastníků na začátku představení jich setrvalo odhadem padesát až sedmdesát do konce bojkotu v živé diskusi. Zástupce výkonného ředitele Klaus Dörr však naše pozvání vedení divadla k debatě odmítl se slovy, že „jeviště není místem pro diskusi“, a nabídl nám rozhovor ve foyeru poté, co vyklidíme sál, což jsme odmítli. Dále jsme pozvali všechny umělce, aby svou práci představili jako součást bojkotu – tomu ovšem zabránilo vedení divadla tím, že mezitím zablokovalo všechny přístupové cesty k zadní scéně. Lidem, kteří se nacházeli ve foyeru a v kantýně, bylo zabráněno ve vstupu na jeviště s tím, že jsou všechna představení zrušena. Když rada navštívila kantýnu, aby informovala o dění na scéně, sklidila nenávistné výpady od některých umělců, jejichž vystoupení bylo narušeno. Po osmihodinovém bojkotu, večer po skončení festivalu, jsme se rozhodli jeviště vyklidit a zahájit diskusi s Klausem Dörrem.
Mezi pivnicí a panovnickým dvorem
Vyjádření vůči účastníkům bojkotu ze strany divadla i postižených umělců se nesla v tomto duchu: „Vaše bezohledné ukájení vlastního ega se s touto akcí míjí jak z uměleckého, tak z morálního hlediska, a to bez ohledu na to, jak dobré mohou být vaše úmysly.“ Bylo nám vytýkáno, že svůj protest nemyslíme vážně, ale pojímáme ho jako umělecké dílo. Zároveň však zaznělo, že jsme pouze protestovali, místo abychom své téma zpracovali umělecky. Tyto dvě protichůdné výtky dobře vyjadřují napětí, v němž naše akce probíhala. Diskuse, poznamenané nepřátelskou atmosférou a nepochopením, se však nakonec soustředily výhradně na formu protestu, a ne na to, za co účastníci bojkotu protestovali. Dumpingové platy? Drzost! Sdružování v odborech, stávka, spolurozhodování? Proboha, co na to trhy! V této souvislosti je příznačné, že zástupce ředitele na otázku, zda za rozhodnutím neposkytovat žádné náhrady nestojí spíše politika divadla než jeho finanční situace, odpověděl kladně.
Přitom mohlo divadlo, pracující se zmíněným heslem „Zkouška povstání“, použít bojkot ve svůj prospěch. Místo toho jsme byli svědky pokusu o co nejdůraznější potlačení reálného povstání – byť probíhalo jen na jevišti. Právě zde však konflikt dostal svůj vlastní, pozoruhodný rozměr. Odráží totiž převažující chápání role německého městského divadla – přesně podle hesla „jeviště není místem pro diskusi“. Instituce, která takto argumentuje, mnoho zameškala. Nejedná se jen o estetický problém měšťanského repertoárového divadla, ale o problém celého aparátu zajatého ve starých feudálních strukturách, který se pokouší svůj vlastní anachronismus, vydávaný za ohraničený prostor svobody, ochránit antikvovaným pojmem vzdělávacího poslání. Kdy byla v nějakém divadle naposledy položena otázka, komu ta věc vlastně patří? Německé divadlo funguje – už od pradávna – navenek jako pivnice a uvnitř jako panovnický dvůr. Problém, který se zde ukázal, je problémem hluboce zakořeněného omezeného vnímání, které všem zúčastněným umožňuje identifikovat se se svou pozicí v jejím mocensky zprostředkovaném tvůrčím rámci, a to za cenu, že se z tohoto rámce sami cítí vyděleni. Reakce Divadla Maxima Gorkého nebyla sama o sobě hrozivá. Hrozivé je, že jeho představitelé podle všeho smýšlejí právě tak, jak reagovali.
Z němčiny přeložil Jan Hon.