Jan Kameník
Cesta za Henochem
Torst 2012, 589 s.
Obsáhlý svazek Cesta za Henochem tvoří Mystické deníky (popisy prožitků, psychosomatických stavů a různých cvičení a experimentů), Snáře z let 1953–63 a Zápisky z let 1941–49. Život Jana Kameníka, respektive Ludmily Maceškové, která tento pseudonym používala, zůstával skrytý – dramatické události se odehrávaly uvnitř. Kameníkovy záznamy se skládají z básnických a filosofických skicářů, úvah, excerpcí z četby, komentářů, aforismů. Pozoruhodné jsou hned poznámky z období kolem roku 1945, kdy se autor snažil smířit spiritualitu s materialismem, cítí se být mysticizujícím komunistou (podobně jako Drtikol, Holan nebo Diviš), ale brzy ho přemáhá poznání absurdity a neslučitelnosti ideových východisek i životní praxe, ústící v jasnozřivé prohlédnutí: „Je to ale zas kapitalismus, jen jiná jeho forma, státní, bezbarvější a možná že ještě tvrdší.“ Jakkoli vroucně touží po sociální spravedlnosti, prvotní pro něj zůstává sebepoznání. Kameníkovy pokusy o artikulování transcendentna zápasí s nesdělitelností ponorů do hloubky, jež jsou mu potvrzením existence duše a možnosti komunikovat s božským. I pro skeptika s kritickým vztahem k esoterním oborům může být imponující autorova soustředěnost na duchovní a tvůrčí bytí, zatímco vnější existence se obracela v pouhé živoření. Tělesné a hmotné poměry získávají význam metafory a podobenství, místy ovšem probleskne tíha jeho údělu s plnou intenzitou: „Tak úžasně sama, tak děsivě sama!“ Z každé řádky však cítíme, že Kameník nemohl volit jinak.
Jiří Zizler
Pavel Janoušek
Černá kočka aneb Subjekt znalce v myšlení o literatuře
Academia 2012, 280 s.
Ačkoli podtitul zní dostatečně odborně na to, aby odradil čtenáře z řad laické veřejnosti, sama publikace se věnuje základním problémům literární vědy natolik srozumitelným a pochopitelným jazykem, že lze i předpokládat, komu byla primárně určena: odborně nezainteresovanému čtenáři. Na druhé straně fakt, že kniha seznamuje především s rolemi a úkoly tří základních typů literárních znalců, působí jako repelent na většinu obeznámené odborné veřejnosti, pro niž jsou skoro všechny tyto otázky již zodpovězené. Avšak přečká-li poučený čtenář první dvě třetiny knihy, zjistí, že autor v závěrečné části dokáže zdánlivě jasným a banálním otázkám vdechnout nový význam a aktuální důležitost. Aby tohoto zjištění čtenář dosáhl, musí bojovat nejen s nutkáním přestat číst pojednání o tom, co už dobře zná, ale i s představou o autorovi, který sice vynaloží mnoho úsilí, ale jaksi mu stále uniká jádro problému. Snad je to dáno srozumitelným výkladem a jazykem, který se neohání „paradigmaty“ a „diskursy“, jak bývá v odborných kruzích zvykem. Nesrozumitelnost odborných textů a nemožnost je dekódovat bez odpovídajícího klíče je ostatně téma, nad kterým se Janoušek v knize také pozastavuje. De facto tyto znaky odborného stylu omlouvá, svým psaním se však jejich úskalím úspěšně vyhýbá.
Gabriela Bošková
Zdeněk Lukeš
Praha moderní
Paseka 2012, 233 s.
Zdeněk Lukeš, odborník na moderní architekturu, je v poslední době vidět víc než dost. Pravidelně se v médiích vyjadřuje zejména k otázce, zda bourat či nebourat, má svůj sloupek v Lidových novinách a třeba jen letos mu vyšly už dvě knihy. Praha moderní je především encyklopedií. Pražákovi odhalí historii staveb, kolem nichž předtím bez zájmu procházel, turistovi může posloužit jako dobrý pomocník v orientaci mezi mnoha domy, které sice na první pohled vypadají dost podobně, architektonickou hodnotou se ale výrazně liší. Kniha nejde příliš do hloubky: krátké texty představují původní název a účel budovy, jejího architekta, vypíchnou několik charakteristických znaků nebo zmíní historku, která se ke stavbě pojí. Zjeví se tak ale nové souvislosti: například hned několik výrazných budov má na svědomí italská pojišťovna Riunione Adriatica di Sicurta (mimo jiné i dům s Černým pivovarem na Karlově náměstí). Kniha dělí centrum Prahy, které je předmětem knihy, na šest částí: Staré Město, Nové Město, Malá Strana, Hradčany, Josefov a Vyšehrad, přičemž každá kapitola je opatřena obecnějším úvodem. Fotografie, jež obstaral Pavel Horch, jsou černobílé – snad aby byly modernější – a občas pořízené z trochu nešťastného úhlu. Pokud se zajímáte o architekturu mezi lety 1900 a 1950, případně se chcete dozvědět, jak se Praha v minulém století měnila, bude se vám tahle příručka hodit.
Jiří G. Růžička
Georges Chapouthier
Zvířecí práva
Přeložila Olga Smolová
Triton 2012, 118 s.
Francouzský neurobiolog a filosof Georges Chapouthier (viz rozhovor na straně 20) nabízí ve své knize stručný, ale přesto komplexní přehled o vývoji konceptu práv zvířat v kontinentální filosofii. Velmi přínosné je uvedení celého znění několika deklarací za práva zvířat i polemik s jejich odpůrci. Popisuje též dosavadní snahy o přehodnocení zákonné koncepce statusu zvířete a zabývá se otázkami přidělení právní subjektivity zvířatům. Detailně rozebírá jednotlivé překážky, které brání prosazení zvířecích práv v praxi. Vyjmenovává a zároveň vyvrací řadu legitimizací statu quo, jako jsou například tradice (lov), vzdělávání a výchova (zoo) nebo výživa (konzumace masa). Zároveň autor zdůrazňuje, že je nutné mezi potřebami člověka a ochranou zvířat nalézt kompromis – pominutí práv zvířat je podle něj v určitých případech morálně ospravedlnitelné. Za problematickou a nejednoznačnou oblast považuje experimentování se zvířaty. Vyčítá vědě ignorování etické stránky, velký počet používaných zvířat a zároveň diskutabilní přínos pokusů. Na druhé straně kritizuje i ochránce zvířat, kteří podle něj nejsou schopni diferencovat svůj pohled na věc a jakýkoli experiment považují a priori za mučení. V závěru vyzývá čtenáře k rozšířenému humanismu, jenž prosazuje, aby se zvířecí práva stala součástí všeobecných mravů a projevila se adekvátně i v legislativě.
Tereza Vandrovcová
Euripidés
Medea
Schauspielhaus Frankfurt nad Mohanem, premiéra 14. 4. 2012, psáno z reprízy 6. 6. 2013
Německý režisér střední generace Michael Thalheimer patří k čelným představitelům soudobého divadla našich západních sousedů. Ve svých režiích mnohdy pracuje se strohou, ale přesto impozantní scénografií Olafa Altmanna a zaměřuje se na stylizované herectví, nasycené afekty a hraničním chováním. Jestliže tento přístup výtečně fungoval v Thalheimerových starších inscenacích, například v Büchnerově Woyzeckovi z hamburského Thalia Theater či Hauptmannových Krysách v berlínském Deutsches Theater, v jeho pojetí Médey se projevuje již jako pouhý zrádný princip a šablona, jež se pro tentokrát příliš neosvědčila. Je těžko pochopitelné, proč byla tato inscenace pozvána na prestižní přehlídku Berliner Theatertreffen, když v ní režisér pouze pokračuje ve svém charakteristickém rukopisu, aniž by se jej pokusil překročit či rozvíjet. Kanonické drama Médea je po většinu času budováno na jednoduchých a málo se proměňujících emocích, které na velkých časových plochách ztrácejí vnitřní pnutí a doslova nudí. Médea je od počátku agresivní a zoufalá, Iason zase příliš žoviální záletník na to, aby byl po zabití dětí zdrcený. Expresivita, která ruku v ruce s formální dokonalostí, komunikativností a atakující scénickou imaginací dominovala minulému dvacetiletí německého divadla, je už nejspíš písní minulosti. Rozvleklost a neinvenčnost frankfurtské Médey je toho důkazem.
Lukáš Jiřička
Sametová revoluce
Režie Vít Klusák, Filip Remunda, ČR, 2013, 26 min.
Česká televize, premiéra 16. 6. 2013
V rámci televizního cyklu Celnice byl 16. června premiérově odvysílán nejnovější společný dokumentární počin Víta Klusáka a Filipa Remundy s prostým, leč mnohovrstevnatým názvem Sametová revoluce. Jeho mediální odezva je až překvapivě slabá, přestože jeho tématem jsou události, které donedávna vyvolávaly v našem tisku až hysterické reakce – tzv. studentské bouře proti jihočeské krajské koalici s komunisty. Možná je v tom i záměr, neboť tvůrci zde úspěšně zbavují dotyčnou kauzu i otázku novodobého rychlokvašeného antikomunismu všech zaběhlých mýtů a razantně odhalují jeho absurdní jádro. Stejně jako ve svých ostatních dílech pracují s hravě groteskní stylizací – celý děj byl trierovsky zúžen takřka do divadelního představení, v němž mají rovnocenný prostor všichni klíčoví aktéři událostí. Jejich výstupy téměř vždy balancují na hranici trapného svazáctví, ať už se jedná o lidovce Hellera nebo mladého budějovického komunistu, kteří nejsou schopni se vyjádřit jinak než stranou předepsanými frázemi. Přesto z celého konfliktu vycházejí přesvědčivěji odpůrci protestů. Naopak studentští předáci vyhlížejí téměř jako dogmatičtí fanatici z padesátých let. Je škoda, že tvůrci neposkytli prostor také osobnostem zvenčí, tedy levicovým i pravicovým intelektuálům, jejichž názory by jistě dodaly snímku komplexnější ráz. Tento fakt ani poněkud afektovaný výkon „moderátora“ však na sympatické podvratnosti díla nic nemění.
Vladimír Tupáček
Ludvík Vaculík
Sekyra
CD, Radioservis 2012
Nedlouho po sametové revoluci, v roce 1991, byla v Českém rozhlase odvysílána jako četba na pokračování rozhlasová adaptace románu Ludvíka Vaculíka Sekyra. Audiokniha je rozdělena do patnácti zhruba půlhodinových částí a má celkem sedm hodin a sedm minut. Vaculíkův průlomový román, který vyšel v polovině šedesátých let, je především naléhavým tokem vyprávění. Autor tu vlastně navazuje na původní vypravěče z doby, kdy neexistovalo písmo, případně bylo výsadou jen bohatých. Jeho text je plný různých odboček a opakujících se motivů, které tvoří proud, z něhož se jen občas vynoří původní dějová osnova – návštěva „mladšího bratra“. Ve výrazně autobiografické knize se Vaculík až psychoanalyticky důkladně vyrovnává se svým vztahem k otci, autoritě, která však v období kolektivizace na počátku padesátých let selhala. Zároveň poodkrývá mechanismy tehdejšího tisku: novináři psali v první řadě tak, aby se příliš neprotivili režimu, a své konání se často snažili obhajovat tím, že by jinak na jejich místo mohl přijít někdo mnohem „horší“. Českou literaturu šedesátých let obohatil Vaculík také svěžím jazykovým stylem, založeným na mísení spisovného jazyka s valašským nářečím, nebo novým, neidealizovaným pohledem na moravský venkov. Sekyru v režii Pavla Linharta načetl Jan Kačer, který také nově napsal „text na záložku“. Kniha zůstává stále aktuální i kvůli prozření, že předpovídané světlé zítřky se odkládají na neurčito.
Jiří G. Růžička
Ruti Sela
Pro záznam
Tranzitdisplay, Praha, 20. 6. – 19. 8. 2013
Místo: toalety nočního klubu v Tel Avivu. Dva muži se obracejí na kameru. První prohlašuje, že si chce dát od sexu pauzu, protože to nemá pod kontrolou, a když se ho ženský hlas ptá, co ho tedy zajímá, řekne, že „dobré pivo“. Jeho kamarád se začíná nudit a chce ukončit konverzaci, ale ženský hlas se nedá a pokouší se udržet jejich pozornost. Střih. Ženský hlas nabízí různé sexuální služby za náhrdelník, který má mladý muž kolem krku. Střih. Muži se oblékají. Ženský hlas se jich ptá: „Stříleli jste někdy z těch zbraní?“ Video ze série Beyond Guilt (Mimo vinu) izraelských umělkyň Ruti Sela a Maayan Amir je k vidění na pražské výstavě, která si klade za cíl představit filmovou tvorbu první z nich. Přestože sex je důvodem, proč vůbec účastníci souhlasí s tím, aby byli natočeni, autorky se snaží vyhrotit situaci tak, aby se řeč stočila k jiným věcem. Sex je jen příležitostí, jak zachytit celospolečenské trauma vojenského konfliktu projevující se v intimním chování a jednání jednotlivců. Ve filmech jde rovněž o dynamiku moci mezi muži a ženami, které mají v ruce kameru, manipulují svými protějšky, vyjednávají a snaží se sexuálně nabitým jazykem a chováním udržet jejich zájem. Umělkyně se ale někdy objevují před kamerou a natáčení přenechávají původně dokumentovaným osobám. Nejsou nezúčastněnými pozorovateli, ale stávají se součástí her, které iniciují, a z jejich strany nezaznívá ani žádný morální soud.
Tereza Stejskalová