Při popisu „tekutosti modernity“ Zygmunt Bauman nemohl opomenout úvahy o dopadech rozvolnění společenských norem na milostné vztahy. Z knihy Liquid Love (Tekutá láska, 2001) jsme vybrali část týkající se především méně příjemných aspektů lásky.
Ivan Klíma jednou poznamenal: jen těžko se něco může blížit smrti více než naplněná láska. Každý výskyt lásky nebo smrti je výskytem jednorázovým, výskytem jednou provždy, nestrpí opakování, nepřipouští odvolání a neslibuje omilostnění. V každém případě si musí stát a také stojí za svým. Ať se zjevují poprvé či opakovaně, kdykoliv smrt nebo láska nastanou, vždy vzejdou odnikud, z temnoty nebytí, bez minulosti či budoucnosti. Pokaždé a v každém čase začínají od počátku, obnažujíce zbytečnost toho, co se dosud stalo, a marnost budoucího snažení. Ani do lásky, ani do smrti nelze vstoupit dvakrát, dokonce ještě hůře než do Hérakleitovy řeky. Láska a smrt jsou rubem a lícem jedné mince, přezíravé a lhostejné ke všem ostatním.
Bronislav Malinowski se posmíval difuzionistům, protože nesprávně chápali muzeální sbírky jako genealogie; vidouce umístění hrubého pazourkového náčiní před nářadím dokonalejším ve vitríně, hovořili o „historii nástrojů“. Čili, ušklíbal se Malinowski, jako by jedna kamenná sekera zrodila další stejným způsobem, jako se, řekněme, dnešní koně zrodili z divokých, prehistorických hipparionů. Původ koně může být vysledován, ale nástroje nemají žádné předky či potomky. Nástroje, na rozdíl od koní, nemají vlastní historii. Mohli bychom říct, že jsou interpunkčními znaménky v individuálních autobiografiích a kolektivních historiích, respektive jejich odlitky či sedimenty.
Láska a smrt
Téměř to samé lze říct o lásce i smrti. Příbuznost, blízké či příležitostné vztahy jsou součástí lidského já a/nebo sounáležitosti. Láska a smrt nemají samy o sobě žádnou historii. Jsou jen událostmi v lidském životě – každá o sobě je samostatná, nepropojená (natožpak kauzálně) s „podobnými“ událostmi, až na to, že je v lidské povaze retrospektivně se snažit nalézt, respektive vytvořit souvislosti a porozumět nesrozumitelnému.
Proto se tedy nelze naučit milovat, stejně jako se nelze naučit zemřít. A stejně tak se nejde naučit efemérnímu – neexistujícímu, leč silně žádanému – umění nenechat se jimi polapit a vyhnout se jim. Láska a smrt udeří, když přijde jejich čas; jenomže nemáte nejmenší tušení, kdy ten čas nastane. A když přijde, stejně vás zastihne nepřipravené. Láska a smrt do každodenních starostí vnikají ab nihilo – z nicoty. Všichni se pak nejspíš ohlédneme zpět, abychom se z toho, co se stalo, poučili; pokusíme se vystopovat příčiny, nasadíme „neomylný“ postup, v němž platí post hoc ergo propter hoc, pokusíme se sestavit „smysluplnou“ linii událostí a většinou uspějeme. Potřebujeme konečně uspět už kvůli útěše ducha, kterou taková činnost přináší: znovu potvrzuje, byť poněkud tautologicky, víru v řád světa a předvídatelnost událostí, nezbytně nutnou pro zdravý rozum. A navíc vykouzlí iluzi dosažené životní moudrosti, poučení a především rozumnosti, které se lze naučit stejně, jako se lze naučit užívat kánony indukce J. S. Milla, řídit auto, používat hůlky místo vidličky nebo učinit příznivý dojem při pracovním pohovoru.
V případě smrti se jedná nepopiratelně o poučení týkající se zkušenosti druhých lidí, a tak jde o iluzi in extremis. Zážitek druhého subjektu nemůže být přijímán jako zkušenost v pravém slova smyslu; ve výsledném poznání objektu je těžké oddělit originální Erlebnis od nánosu vlastní imaginace subjektu. Zkušenosti druhých mohou být předány jen jako stylizovaný a již někým interpretovaný příběh o tom, co prožili jiní. Pár skutečných koček třeba může mít, po vzoru kresleného Toma z Toma a Jerryho, devět či více životů a nějaký konvertita snad může doufat, že bude znovuzrozen, ale faktem zůstává, že se smrt stejně jako narození přihodí jen jednou; neexistuje způsob, jak bychom se mohli naučit „příště to udělat pořádně“ na základě zkušenosti, kterou každý může zažít jen jednou.
Opakování „jednorázové“ události
Láska se ale odlišuje od jiných „jednorázových“ událostí: každý se pochopitelně může zamilovat vícekrát. A někteří lidé se pyšní tím (nebo si na to naopak stěžují), že k zamilování a „odmilování“ u nich dochází příliš snadno. O těchto lidech, „náchylných k tomu se zamilovat“ či „schopných být láskou zraněn“, slyšel snad každý.
Existují dost vážné důvody vidět lásku a především stav zamilovanosti jako – ze své povahy – vracející se stav, který podléhá opakováním, a dokonce k reprodukci přímo vyzývá. Většina z nás, když na to přijde, dokáže vyjmenovat řadu případů, kdy jsme se zamilovali. Lze odhadnout (a je to kvalifikovaný odhad), že v naší době rychle rostou řady lidí, kteří mají sklon označovat určitý cit jako lásku vícekrát v životě, kteří by nemohli zaručit, že láska, kterou právě prožívají, je poslední, a kteří očekávají, že je čeká ještě mnoho podobných zážitků. Neměli bychom být překvapeni, jestli se tento odhad potvrdí. Koneckonců, romantické „dokud nás smrt nerozdělí“ jednoznačně vyšlo z módy – překročilo datum spotřeby v důsledku radikální revize struktur příbuzenských vztahů, kterým dříve sloužilo a ze kterých odvodilo svoji vitalitu a důležitost. Zánik této představy pak nevyhnutelně vedl ke zmírnění přísnosti zkoušek, jimiž musí „láska“ projít, aby se mohla nazývat láskou. Místo aby se lidé snažili víc a víc dostát vysokým nárokům lásky, nároky na ni se snížily; proto se soubor epizod, k nimž se označení láska přiřazuje, enormně zvětšil. Nakonec i o záležitosti na jednu noc se hovoří jako o „milování“.
Tato náhlá hojnost a zřejmá dostupnost milostných zkušeností může být (a taky to tak často je) živnou půdou pro přesvědčení, že láska (zamilovanost, svádění) je dovednost, která se dá naučit, a že mistrovství v ní je přímo úměrné počtu experimentů a horlivosti při jejich vykonávání. Jeden by dokonce uvěřil (a často tak i činí), že dovednost v lásce musí růst spolu s nashromážděnou zkušeností; že příští láska bude ještě víc povznášející než ta, kterou současně prožíváme, ačkoliv ne tak vzrušující či strhující jako ta, která bude následovat po ní.
Impotentní Don Giovanni
To je ale další iluze… Druh poznání, které sílí spolu s tím, jak narůstá řada milostných zkušeností, je poznáním „lásky“ jako ostře ohraničených, krátkých a šokujících epizod prolnutých apriorním vědomím křehkosti a krátkosti. Dovednosti, které člověk získá, jsou uměním „skončit rychle a začít od začátku“, jehož archetypálním virtuosem byl podle Sørena Kierkegaarda Mozartův Don Giovanni. Ale tím, jak byl poháněn nutkáním zkusit to znovu a posedlý potřebou zabránit, aby každý současný pokus stál v cestě pokusům následujícím, Don Giovanni byl také archetypálním „impotentem lásky“. Jestliže pro něho byla láska smyslem neúnavného hledání a experimentování, nutkání experimentovat odporovalo své příčině. Skoro se nabízí formulace, že efekt předstíraného „osvojení dovednosti“ musí být, jako v případě Dona Giovanniho, odnaučováním se lásce; tréninkem nezpůsobilosti milovat.
Takový výsledek – takříkajíc pomsta lásky na těch, kteří se odváží zpochybňovat její povahu – mohl být očekáván. Člověk se může naučit nějakou činnost vykonávat tam, kde existuje systém neproměnlivých pravidel, odpovídajících ustálenému, jednotvárně se opakujícímu prostředí, které napomáhá učení, zapamatování a následnému mechanickému vykonávání. V nestabilním prostředí není schopnost osvojení návyku, jež je charakteristickým příznakem úspěšného učení, jen kontraproduktivní, ale může se ve svých důsledcích ukázat jako vražedná. To, co se znovu a znovu ukazuje být zkázonosným pro krysy v městských stokách – ta vysoce inteligentní stvoření, schopná rychle se naučit rozeznat výživné kousky mezi jedovatými návnadami –, je element nestálosti a popření pravidel, vložený do sítě podzemních kanálů a výpustí onou nepostižitelnou, nepředvídatelnou a vpravdě neproniknutelnou odlišností jiných inteligentních stvoření – lidí: stvoření proslulých sklonem porušovat rutinu a nedodržovat rozdíl mezi běžným a možným. Pokud se tento rozdíl nedodržuje, možnost naučit se něco (ve smyslu získat užitečné návyky) nepřipadá v úvahu. Ti, kdo trvají na přímé souvislosti mezi svým současným jednáním a jednáním předchozím, podstupují, podobně jako generálové proslavení tím, že dokola opakují strategii své poslední vítězné bitvy, sebevražedná rizika a přivolávají na sebe nekonečné potíže.
Nesmyslná věrnost
„Sliby věrnosti jsou z dlouhodobého hlediska nesmyslné,“ tvrdí Adrienne Burgesová ve své knize Will You Still Love Me Tomorrow? (Budeš mě milovat i zítra?, 2001). A dodává vysvětlení: „Závazek je důsledkem mnoha dalších faktorů: jak jste spokojeni se vztahem, zda k němu vidíte jinou alternativu a zda by změna vedla ke ztrátě vaší důležité investice (čas, peníze, sdílený majetek, děti).“ Podle expertky na vztahy, psycholožky a socioložky Caryl Rusbultové ale „tyto faktory nabírají a ztrácejí na významu stejně jako pocit závazku“.
Jde o opravdové dilema: zdráháte se přiznat si porážku, ale zároveň se vám příčí vyhlídka vyhazování peněz za něco bezperspektivního. Podle expertů je vztah investice jako všechno ostatní: vložíte (do něho) čas, peníze, úsilí, které byste mohli investovat i do něčeho jiného, doufajíce, že jste udělali správně a že to, co jste investovali, bude náležitě splaceno i s profitem. Koupíte akcie a držíte je tak dlouho, dokud se zhodnocují, ale rychle je prodáte, když se zisk začne zmenšovat nebo když jiné akcie slibují vyšší výnosy (je však třeba nepřehlédnout moment, kdy se to stane). Z očekávaného zisku při investici do vztahů je na prvním a nejdůležitějším místě pocit bezpečí, a to v mnoha podobách: jako blízkost pomocné ruky, když je jí nejvíce zapotřebí, podpora v době truchlení, společnost v pocitu osamění, pomoc v nesnázích, útěcha při porážce a potlesk při vítězství, ale také ve smyslu uspokojení, které promptně přichází v případě potřeby.
Ale pozor: sliby věrnosti k navázanému vztahu jsou „z dlouhodobého hlediska nesmyslné“. Vztah je investice jako každá jiná, ale napadlo by vás někdy přísahat věrnost akciím, které jste si právě zakoupili od burzovního makléře? Přísahat, že budete semper fidelis (navždy věrni) v časech dobrých či zlých, v bohatství či chudobě, „dokud vás smrt nerozdělí“? Že se nikdy nerozhlédnete kolem, jestli někde neuvidíte příslib vyššího zisku? Akcionář, hodný toho jména (pozor: akcionáři pouze drží svoje akcie, a co držíte, můžete také pustit), otevře v novinách každé ráno jako první burzovní zprávy, aby zjistil, zda je akcie vhodné dál podržet, či je prodat. To samé platí pro vztahy. Pouze s tím rozdílem, že zde neoperuje žádná burza a nikdo za vás nezváží pravděpodobnosti a nevyhodnotí vaše šance (pokud si ovšem nenajmete expertního poradce stejně jako burzovního makléře, ačkoliv v případě vztahů se nespočet diskusních fór a „dramat opravdového života“ usilovně snaží zaujmout místo expertů). A tak si tedy den po dni musíte poradit sami.
Zrádná investice
V případě chyby potom nemáte ani útěchu, že jste měli špatnou informaci. Pořád musíte být ve střehu. Běda vám, když si „zdřímnete“ nebo polevíte v ostražitosti. „Být ve vztahu“ znamená nejen častý bolehlav, ale především neustálou nejistotu. Nikdy si nejste doopravdy jisti tím, co udělat, a ani tím, že jste udělali správnou věc, a/nebo že jste ji udělali ve správný čas.
Zdá se, že toto dilema nemá žádné správné řešení. Ještě horší je, že se v něm zřejmě ozývá ten nejodpornější paradox: nejenže vztah selhává v uspokojení potřeby, pro kterou byl s nadějí založen, ale činí tuto potřebu ještě silnější a úmornější. Hledáte vztah v naději, že zmírníte pocit nejistoty, který vás straší, když jste sami; ale vše, co tato „terapie“ udělá, je, že zesílí symptomy, a vy se pak cítíte ještě nejistější než dříve, i když na vás nové a horší nejistoty udeří z úplně jiných končin. Jestli jste si mysleli, že vaše investice do něčí společnosti bude odměněna „tvrdou měnou“ bezpečí, pak se zdá, že jste vycházeli ze špatného předpokladu. To je v každém případě potíž, ale není to ještě zdaleka všechno. Věrnost vztahu, která je z dlouhodobého hlediska nesmyslná (čehož si jsou obě strany vědomy), je meč s dvojitým ostřím. Držení či opuštění investice je výsledkem vaší kalkulace a rozhodnutí, ale neexistuje žádný důvod očekávat, že si váš partner či partnerka nebude přát v případě potřeby udělat to samé podle vlastního uvážení a nevyužije příležitosti to učinit. Tato možnost jenom přispívá k vaší nejistotě – a přijmout ji je opravdu těžké: na rozdíl od vlastního rozhodnutí „podržet či pustit“ není ve vaší moci zabránit partnerovi v jeho vlastní volbě. Můžete udělat jen velmi málo pro to, abyste jeho rozhodnutí změnili ve svůj prospěch. Jste pro něho akcie, kterou může prodat nebo se jí se ztrátou zbavit – a nikdo přece s akciemi předem nekonzultuje, zda je pustí zpátky do oběhu. Pod zorným úhlem obchodní transakce nevypadá vztah zrovna jako lék na nespavost. I když si přejete pravý opak, investice do vztahu je a přirozeně zůstává riskantní: je to trápení, nikoliv lék. Pokud se na vztah díváte jako na investici schopnou přinést zisk, zdá se, že vyhrávají ostatní a vy zůstáváte vždy na chvostě. Osamělost rodí nejistotu, avšak zdá se, že ani vztahy nedělají nic jiného. Ve vztahu se můžete cítit stejně, nebo i nejistěji než bez něj. Pouze jinak pojmenováváte příčiny své úzkosti.
Rozšířené „my“
Mezi zamilovanými je naprosto přirozené, že jsou třenice a rozdílné názory považovány za dočasné potíže, které brzy zmizí; je ale třeba vnímat je také jako volání po ozdravném činu, který by je ukončil. Při dostatečné oddanosti a trpělivosti, které láska poskytuje nadmíru hojně, je úplné prolnutí dvou „já“ skutečně pravděpodobné. I když dosažení duchovního souznění mají milenci ještě daleko před sebou, nejde jen o marný sen či bizarní iluzi. Zcela jistě ho může být dosaženo – a co víc: již ze zdrojů, které jsou součástí jejich způsobilosti milovat.
Ale zkusme využít oprávněná očekávání lásky hlavně ke spoutání, zkrocení a „detoxikaci“ toho ohromujícího spletence vjemů, které zaplňují svět za hranicí ostrova lásky… V něm pak vyzkoušené a důvěryhodné triky lásky příliš nepomohou. Shoda, porozumění a vysněná dvojjedinost nejspíš nebyly nikdy nedosažitelné na ostrově lásky, pro okolní svět ale rozhodně neplatí. Nástroje sounáležitosti mezi „já“ a „ty“, ať už zvládnuté a využité jakkoli dokonale, se ukážou bezmocné tváří v tvář odlišnostem, rozdílům a konfliktům, které oddělují jednoho od druhého v davu potenciálních „ty“ a udržují je na válečné stezce, v modu „raději střílet než mluvit“. Když je nesoulad jen prchavý neklid, který se brzy rozptýlí, je naproti tomu nutné ovládat zcela jiné postupy, než když jde o konflikty (naznačující odhodlanost prosazovat sebe sama za každou cenu), které mohou trvat neomezený čas. To, co drží společnost pohromadě a co její členy pobízí k většímu úsilí, je naděje na konsensus. Nedůvěra v jednotu, která je příčinou (a zároveň důsledkem) do očí bijící neadekvátnosti nástrojů, jež máme aktuálně k dispozici, odhání členy společnosti jednoho od druhého a vyzývá k okamžitému ústupu.
Prvním důsledkem stoupající nedůvěry v pravděpodobnost dosažení souladu je rozdělení mapy Lebensweltu, žitého světa, na dva navzájem si cizí kontinenty. Na prvním je soulad hledán, ať to stojí, co to stojí, přičemž se předpokládá, že soulad předzjednaný sdílenou intimitou již existuje, stačí ho probudit a je připraven být znovu potvrzen. Na druhém pak již byla naděje nejen na duchovní jednotu, ale i na jakékoli úsilí nalézt ji či vybudovat z ničeho a priori opuštěna, a tak se lze vzájemně oblažit již jen pár kulkami, a nikoli slovy.
Zdá se ale, jako by dnes dualita postojů (teoretizovaná pro naše účely jako rozdělení lidstva na dva kontinenty) postupně ustupovala do pozadí každodennosti, a to společně s prostorovou dimenzí lidské blízkosti či odstupu. Zrovna jako v nekonečných dálavách globálního obzoru, tak i na úrovni zcela přízemní, ve sféře každodenních pohnutek, se situace pro konkrétní jednání podobá nádrži naplněné možnými přáteli a nepřáteli, kde se vždy dá čekat vytváření krátkodobých koalic a vznik ohnivých střetů mezi nimi, jen aby se pak zase rozkládaly a vytvářely prostor pro další, zcela jiná seskupení.
Všechna ta setkávání a rozcházení umožňují zároveň usilovat o svobodu a toužit po sounáležitosti – a zakrýt tak, i když ne docela napravit, šizení obou těchto tužeb. Obě tyto naléhavé touhy se rozpouštějí a směšují ve zcela pohlcujícím a stravujícím „síťování“ a „brouzdání po síti“. Ideál „propojenosti“ zápasí, aby zachytil obtížnou a potíže působící dialektiku těchto dvou nesmiřitelných protikladů. Slibuje (alespoň částečně) bezpečnou navigaci mezi útesy osamění a závazku, strachu z vyloučení a z příliš těsných vazeb, nenapravitelného odcizení a nezvratného připoutání.
Z anglického originálu Liquid Love (Polity Press, Cambridge, Malden, MA, 2003) vybrali a přeložili Michal Kotík a Marta Svobodová. Text je souborem úryvků z kapitoly „Falling In and Out of Love“. Publikováno s laskavým souhlasem autora.