Od března hostí Akademie výtvarných umění v Praze cyklus projekcí s názvem Kino výtvarných umění. Dominik Gajarský a Roman Štětina objevili v promítací kabině jedné z přednáškových místností několik desítek šestnácti a dvaatřicetimilimetrových filmů, které na škole sloužily jako doplňky k výuce teoretických předmětů, a jali se je postupně promítat v menších tematických blocích. Filmy pořídil Jiří T. Kotalík, bývalý rektor Akademie, který je v osmdesátých letech jako pedagog zapůjčoval, případně nakupoval v Krátkém filmu nebo pražských zahraničních kulturních střediscích. Bezmála padesátka dokumentů vznikala převážně od šedesátých do osmdesátých let.
Pozdně normalizační, dřevem obložená posluchárna poskytuje k promítání mnohdy tendenčních dokumentárních snímků vhodné prostředí. Tematický rozptyl početně nevelké mediatéky je široký – dosavadní projekce byly věnovány oborům na Akademii tradičně vyučovaným, tedy malířství, sochařství, architektuře, restaurátorství, ale i výtvarnické anatomii nebo fluxovým filmům, které uvedl Milan Knížák. Některé dokumenty vzbuzují svými obrazovými kvalitami chvíle divácké rozkoše – například detailní záběry otáčejícího se rudolfínského skla, které jsou nápadně podobné záběrům Loosova nápojového servisu z filmu Double Old Fashion od Mathiase Poledny. Nicméně pro mnoho snímků spíš platí, že jsou tak špatné, až začínají být dobré. „Ač sám zakrslý a tělesně postižený, vzpínal své dílo až ke hvězdám,“ zní v komentáři velkolepých leteckých záběrů Santiniho barokních staveb v dokumentu z produkce Armádního filmu. Na svérázu projekcím přidávají rozvleklé úvody některých pedagogů z Akademie, kteří mají představit témata jim vlastní. Výsledkem všech zmíněných faktorů jsou pak situace, kdy se divák zmítá mezi chvílemi čirého uhranutí, ironickým pobavením a intelektuálním zaujetím – jde tedy o vskutku komplexní divácký zážitek.
Když vznikl kanál ČT Art, doufal jsem, že i takovýmto dílům – pro vpravdě menšinového diváka – dá televize nějaký prostor. Jsem totiž přesvědčen o prospěšnosti sledování i pořadů nevalné kvality, zvlášť pokud názorně vypovídají o době vzniku. Místo toho v drahocenných nočních hodinách na ČT Art opět nasadili do vysílání roztomilého doyena profesora Františka Dvořáka. Pod rouškou noci je alespoň divák o něco shovívavější k nepřesnostem, za něž bývá Dvořák při svých buditelských výkladech o Karlově mostu nebo Královské cestě osočován. Štafetu po něm, jak předpokládám, převezmou další díla ze zlatého fondu České televize – několik set dílů suchopárných Deseti století architektury nebo komediantská Šumná města.
Většina dokumentů o umění má už tradičně jeden otravný rys: vzletný tón. Orgie oduševnělosti a ušlechtilosti ještě umocňuje hudba v podkresu. Jak jinak také pojednávat o věcech Umění než vznešeně? To, že i ty nejnaivnější kousky mají určitou (byť minimální) informační hodnotu, vede mnoho diváků ke spokojenosti s čímkoli. Důsledkem je, že většina původních porevolučních dokumentů je vhodná především k pouštění v autobuse na poznávacích zájezdech. Jakýsi telčský festival filmů o umění, nazvaný Arts & film, zdá se, tvůrce příliš nestimuluje.
Čerstvý vítr by mohlo přinést postupující přejímání západních televizních formátů. Konečně bychom se tak namísto nudy dočkali plnokrevných „guilty pleasures“ – úspěch by zaručeně sklidila česká verze britské docureality série Fake or Fortune, pátrající po pravosti děl (díl prvý: Francis Bacon Moniky Burian), nebo seriál Gallery Girls z Bravo TV, sledující útrapy neplacených stážistek hledajících práci ve světě umění. Nezavrhoval bych ani adaptaci starší show, uváděné i u nás známou řádovou sestrou Wendy Beckettovou v psychedelické režii specialisty na klérus Otakára Maria Schmidta.
Široširý YouTube naštěstí poskytuje možnost zhlédnout i to lepší z žánru. John Berger a jeho Ways of Seeing, byť jim na provokativnosti čas obrousil hrany, nebo dokumenty řady The Shock of the New stále ještě nemají prošlou spotřební lhůtu, přestože jsou stejně staré jako dílka z Kina výtvarných umění. Z těch se naopak staly špatně dostupné „trezorové“ filmy, které opět spatří světlo světa kdovíkdy.
Autor je historik umění a nádeník kulturního provozu.