Nicolas de Crécy, Raphaël Meltz
Flašinet
Přeložil Richard Podaný
Meander 2015, 80 s.
Podle úvodního slova je Flašinet storyboard ke stejnojmennému animovanému filmu, na kterém Nicolas de Crécy, jeden z autorů scénáře a autor ilustrací, pracuje už několik let. Podle doslovu jde zase o „film, který nebyl“. V čem tedy tkví jádro pudla? Je Flašinet reliktem nějakého filmového krachu, nebo tímto mlžením autoři sledují něco víc a konstruují svérázný autorský mýtus? To z knihy není patrné. Ať tak či tak, kombinace suchopárného, věcného jazyka (je to ostatně literární scénář) a působivé barevné kresby à la Trio z Belleville má sice punc čehosi nevídaného, na druhé straně však působí dojmem nevyužité příležitosti. Žánr knize trochu škodí: kdyby se z Flašinetu skutečně podařilo vytvořit film (anebo komiks), mohl by to být hotový trhák. Sám příběh je novou variací amerického snu, kterého se snaží dosáhnout otec a syn Glarousovi. V obchodě, kde má začít pouť za dobytím trhu s ovocem a zeleninou, naleznou flašinet, který se však ničím nepodobá hudebnímu nástroji – je opatřen brýlemi, jež produkují zvláštní vidiny. „Brýle na sny“ několikrát vystřídají majitele a začínají je proměňovat. O groteskní situace není nouze, zvlášť když se do děje připlete záporák Lotras a jeho pohůnek Mořic. Knize citelně chybí dialogy, které by posílily její napůl bláznivou, napůl snivou atmosféru; přesto je to – zejména v druhé půli – nápaditě napsaný příběh. Navíc dobře přeložený a pěkně vydaný.
Michael Alexa
Philip K. Dick
Muž z vysokého zámku
Přeložil Robert Tschorn
Argo 2016, 240 s.
Podmanivá klasika z roku 1962 zobrazuje svět, v němž mocnosti Osy vyhrály druhou světovou válku. V této alternativní historii se Německo a Japonsko podělily nejen o Spojené státy, na jejichž západním – Japonskem spravovaném – pobřeží se příběh odehrává, ale i o zbytek planety. Světová inteligence vyletěla komíny koncentráků, z Afriky se stal obří hřbitov, Středozemní moře je vysušené a jeho dno zúrodněné, televize neexistuje a lidstvo kolonizuje Měsíc a Mars. Zemřelého říšského kancléře Martina Bormanna střídá na začátku šedesátých let Joseph Goebbels a v Říši se rozhořel mocenský boj, který může skončit třetí světovou válkou. Autor uvěřitelně vystihuje uvažování lidí, kteří se přizpůsobili životu uprostřed fašistické diktatury. Nejedná se ale jen o všudypřítomnou podezřívavost a rozpor mezi tím, jak hrdinové musejí jednat a co si ve skutečnosti myslí, ale také o pnutí pramenící z nevyzpytatelného střetávání východního myšlení s „podřadným“ myšlením západním. Děj Muže z vysokého zámku se odvíjí od dvou knih – od Knihy proměn, pět tisíc let staré kolektivní mysli, s jejímž orákulem se postavy radí a z níž věští budoucnost, a románu Kobylka zalehla ztěžka, který líčí alternativní svět, v němž Německo s Japonskem válku prohrály. Dickovu knihu lze číst jako zábavnou antiutopii, napínavý politický thriller nebo politologickou studii totalitarismu, jež varuje před vymýváním mozků a ukazuje, jak snadno jsou lidé schopni přivyknout i těm největším extrémům.
Karel Kouba
Václav Černý
Literární pondělí. Texty z Lidových novin 1936–1938
FF UK 2016, 334 s.
Kritické dílo Václava Černého je postupně publikováno od počátku devadesátých let, kdy vyšly svazky věnované zejména jeho působení v Kritickém měsíčníku (konec třicátých let a čtyřicátá léta) a textům vydávaným v době normalizace samizdatem. Soubor Literární pondělí nyní zpřístupňuje články otiskované v letech 1936–1938 a bere nás tedy na exkurzi do prozatím nejvzdálenějšího období, kdy Černý v Lidových novinách řídil rubriky Literární pondělí a Kulturní kronika. Kniha samozřejmě přinese užitek literárním historikům a studentům, vedle toho ale funguje jako svébytný dokument či průvodce literárním děním druhé poloviny třicátých let. Černý se ve svých textech zabývá poezií a prózou dosud zvučných jmen, mimoto se však setkáme i s některými, která z oběhu postupem času vymizela, a na několika místech připomíná i jména zapomenutá již v tehdejší době. Neméně zajímavý je přitom pro dnešního čtenáře pozměněný časový horizont – věčný student Robert David je stále ještě Robertem Davidem, nikoli Vítězslavem Nezvalem. Dnes kanonizovaná jména dosud nejsou nezlomně zaštítěna svou velikostí a jejich tvorbu lze zpochybnit. Svou aktuálnost si, zdá se, uchovaly komentáře k dobovému dění, například ke Goebbelsovu zákazu kritiky v Německu. To nás ovšem přivádí i k úvahám o současných novinách a jejich psaní o literatuře. Před osmdesáti lety recenzoval Černý dnes nepříliš známou Seifertovu sbírku satiry. Hloubku vhledu a porozumění, jakou projevil nejen v tomto textu, abychom dnes ve většině médií pohledali.
Daniela Poláková
Bohuslav Litera
Cesta na výsluní
Dokořán 2015, 318 s.
Zahraniční politika Sovětského svazu v letech 1917–1945 znamenala bezpochyby cestu na výsluní, ale až z retrospektivního pohledu. Původní rámce zahraničněpolitické orientace totiž narýsovaly Leninovy myšlenky o imperialismu jako posledním stadiu kapitalismu. Počítalo se tak s pokračováním vnitropolitického třídního boje mezinárodními prostředky. Nejjasněji rozpor vyvstával ve dvojí politice Sovětského svazu a Kominterny. Snahám navazovat standardní diplomatické vztahy podrážela nohy souběžná podpora antisystémových komunistických stran. Přesto podle autora knihy Cesta na výsluní Bohuslava Litery byli bolševici v zahraniční politice „realisté, i když si vytyčili utopický cíl“. Lavírování a hledání alespoň dočasně stabilní konstelace, která by umožnila připravit zemi na konflikt, který sovětští představitelé v podstatě nikdy nepřestali považovat za nevyhnutelný, byly základním kamenem bolševické zahraniční politiky. Přesto velmi záleželo na tom, kdo byl v dané chvíli hlavou sovětské diplomacie – zda Trockij, Čičerin, Litvinov nebo Molotov. Výsluní, na němž se Sovětský svaz ocitl po vyhrané válce, kdy se stal jednou ze dvou světových velmocí, bylo dáno opuštěním idealistického vývozu revoluce a realistickým přistoupením na tradiční zákulisní diplomacii. Tuto základní myšlenku dokazuje Literův přehled sovětského mezinárodního angažmá po první světové válce vcelku přesvědčivě.
Matěj Metelec
Café Society
Režie Woody Allen, USA 2016, 96 min.
Premiéra v ČR 22. 9. 2016
Své tempo každý rok jeden nový film udržuje Woody Allen s čím dál kolísavějšími výsledky. Od oslnivých Jasmíniných slz z roku 2013 se vrátil k rutinním a více či méně sebevykradačským snímkům, mezi něž do značné míry patří i novinka Café Society. Příběh nešťastné lásky dívky, mladého muže a jeho bohatého strýce, zasazený do třicátých let mezi gangsterský New York a hvězdný Hollywood, je v jádru jen další variací na Allenovy dekonstrukce „osudových“ romancí. Na staromilském Café Society je nejpozoruhodnější asi to, jak evokuje hollywoodskou kinematografii třicátých let. Především je to žánr melodramatu, do kterého příběh o tom, že „sny jsou sny“, postupně sklouzává oklikou přes situační komedii s prvky gangsterky. Tónování do podzimně oranžových odstínů umocňuje melancholické ladění snímku, ale ani to nedokáže zakrýt skutečnost, že film líně plyne bez jakéhokoli výraznějšího dramatického nápadu a zároveň se tříští do jednotlivých uzavřených scének, které nikam nevedou (návštěva prostitutky, likvidace nepohodlného souseda). Není to naštěstí křečovitý pokus o další allenovskou komedii, jako bylo Kouzlo měsíčního svitu, ale rozhodně ani drásavě deziluzivní příběh typu Jasmíniných slz. Poněkud unylým způsobem balancuje na hraně sentimentality, nicméně po ní sklouzává do snadno stravitelného, ale také snadno zapomenutelného smutku, který je tak jemný, až ve výsledku vyznívá jako lehká lhostejnost.
Antonín Tesař
Petr Dub
Kolonie svobody. Možnosti nového národního stylu
Galerie Kvalitář, Praha, 23. 9. – 16. 11. 2016
Barva, architektura, historie – to jsou prvotní „klíčová slova“ k popisu výstavy Petra Duba v galerii Kvalitář. Autor rozvíjí svůj zájem o médium malby na jedné straně a o architekturu a veřejný prostor na straně druhé. Spojnicí obou oblastí je zde barva. Dub propojil několik inspiračních zdrojů: urbanismus Vinohrad, kde žije, s jeho sociálním pozadím, takzvaný národní styl v architektuře, který se u nás uplatnil po první světové válce, a současnou devalvaci moderní architektury, která jde ruku v ruce s pokleslostí veřejného vkusu v otázkách bydlení. Všechny tyto sféry se setkávají v motivu barevné fasády, který je na výstavě transponován do výmalby interiéru galerie. První místnost pojednaná v barvách české vlajky připomíná zmíněný národní styl první republiky, který se svého času nejvýrazněji projevil v rondokubismu. Prostřední část výstavy skrze úryvek z Tatiho filmu Playtime glosuje mezinárodní styl architektury ve druhé polovině 20. století a poslední, zářivě barevná místnost si hraje s absurditou palety, která je dnes vlastní fasádám nejen satelitních městeček. Navzdory absenci explicitních prohlášení vede výstava celkem přímočaře ke kritickému uvažování o naší současnosti a jejích hmotných i ideových podmínkách. Nejde jen o všeobecné estetické cítění a starost o sdílené urbánní prostředí, ale také o kategorie soužití a vědomí „jednoty“, které jsou ve společnosti neustále přehodnocovány.
Tereza Jindrová
Patrick Quentin
Stín viny
CD, Radioservis 2016
Patrick Quentin dnes patří k pozapomenutým autorům detektivek – k těm, které z trhu vytlačili hlavně spisovatelé ze severských zemí. Tedy autorům… Patrick Quentin je spíš autorská značka, pod níž tvořilo více lidí. Český rozhlas v roce 2001 sáhl po dramatizaci knihy Stín viny z roku 1959, kterou napsal člen quentinovského týmu Hugh Callingham Wheeler. Původně byla hra odvysílána v pěti půlhodinových dílech a z kapacitních důvodů byla rozdělena na dva kompaktní disky. Dramatizace je zvukově košatá a využívá jazzovou hudbu evokující padesátá léta, tedy dobu, v níž předloha vyšla. Podobně košatá je spleť vztahů bohaté newyorské rodiny Hadleyových. Síť lží a přetvářky se začíná hroutit při vyšetřování vraždy muže, do něhož se zamilovala již zasnoubená Irene v podání Andrey Elsnerové, adoptovaná dcera bankéře George Hadleyho, kterého ztvárnil Oldřich Vízner. Každý z tohoto rodinného propletence má nějaký důvod vyšetřujícímu poručíku Trantovi (Otakar Brousek) lhát a tím oddalovat odhalení vraha sňatkového podvodníka Dona Saxbyho, jemuž propůjčil hlas Miroslav Etzler. Pravidla detektivního žánru jsou naplněna: vrah se ve hře objeví už na začátku příběhu, podezřelým se však stane až na jeho konci. Spíš než detektivní zápletka však dramaturgyni Janu Paterovou a režisérku Markétu Jahodovou patrně zaujala povrchnost mezilidských vztahů, v níž rodina Hadleyových docela spokojeně žije. Právě tohle činí téma románu živým i po více než padesáti letech.
Jiří G. Růžička
Nick Cave and the Bad Seeds
Skeleton Tree
CD, Bad Seed Ltd. 2016
Recenzování nového alba Bad Seeds naráží na jednu potíž: deska je vnímána především jako umělecká reflexe smrti Caveova syna. Paralelní filmový dokument One More Time with Feeling tento akcent jen umocňuje. Závažnost biografického obsahu mimoděk posouvá nahrávku do pozice komentáře pohnutého období zpěvákova života. V důrazu na tragický podtext díla si bulvární charakter masových médií – a popkultury zvláště – dobře rozumí s romantickým obrazem umělce, do něhož se Cave stylizuje. Tato patetická, ale také provokativní hra je jednou ze zásadních poloh rockové kultury a Caveovi se jejím přijetím a rozvinutím záhy podařilo splynout s dějinami žánru. Tematika smrti přitom byla jedním ze způsobů, jak vstoupit do uměleckého díla – příkladem je klip k písni Where the Wild Roses Grow z roku 1996, jehož prostřednictvím se zpěvák ocitl ve scenérii známého obrazu Johna Everetta Milaise, ovšem s tím, že Ofélii nahradila Kylie Minogue. Okamžik, kdy romantický rockový umělec zatlačuje oči hvězdě tanečního popu, se dal vykládat jako komentář ke Caveově tvůrčí suverenitě a zároveň jako ironické vyjasnění jeho pozice na území mainstreamové hudby. Po dvaceti letech je situace úplně jiná. Bez autentického tématu smrti, smutku, zoufalství a bolesti by patrně letošní Caveovo album čtyři hvězdičky z pěti tak často nedostávalo. Zpěv leckdy sklouzává k pouhé recitaci na ambientním pozadí evokujícím, jak se dalo předpokládat, elegickou atmosféru. Je to trochu nudné, ale tak to na pohřbech bývá. Naštěstí je to také smutné – a to je v pořádku.
Billy Shake jr.