Héctor Tizón
Dům a vítr
Přeložil Jan Machej
Runa 2015, 144 s.
„Před úsvitem přecházím na jednom nestřeženém místě hranici.“ K této větě pomalu, s mnoha odklady a oklikami směřuje celá próza argentinského spisovatele Héctora Tizóna (1929–2012), psaná v protrpěném španělském exilu jakožto „jediný způsob osobní spásy“. Tizón prožil většinu života na hornatém severozápadě Argentiny, v kraji zcela odlišném od Buenos Aires a okolních pamp, avšak počínající vojenská diktatura jej roku 1976 přinutila k několikaletému evropskému vyhnanství. Román Dům a vítr líčí putování osamělého člověka, který opustil svůj dům, loučí se se svou zemí – možná navždy – a postupně se odhodlává k ilegálnímu přechodu bolivijských hranic. Vlakem, kamionem, na mule a nakonec pěšky cestuje chudým a zapomenutým pohraničím, osídleným jen hrstkou Indiánů a míšenců. Jejich vzpomínky a vyprávění, dosud vrostlá do mytického vnímání světa, se střídají s náznaky přítomnosti vojenské junty, která přikazuje školám pálit knihy a vyzývá k udavačství. Strohý, stylisticky úsporný popis těchto nehostinných míst a zamlklých vesničanů svou slavnostně pochmurnou atmosférou připomene známějšího Mexičana Juana Rulfa, nicméně Tizónova geografie není fiktivní, nýbrž reálná. Nakladatelství Runa opět zprostředkovalo kvalitní dílo argentinské literatury, ovšem tak jako v předchozích případech mělo více dbát na redakční přípravu knihy, o nemístné obálce ani nemluvě.
Michal Špína
Franz Werfel
Čtyřicet dnů
Přeložil Hanuš Karlach
Vyšehrad 2015, 752 s.
Když po více než osmdesáti letech čtete román Franze Werfela Čtyřicet dnů o genocidě Arménů v osmanském Turecku let 1915–1923, neujdete otázce: Je to možné? Brutální moc opakovaně dokazuje, že to možné je – lidský odpor zas dává najevo, že to možné není a nebude. Pro Franze Werfela byla rozhodující cesta do Damašku v roce 1929, kde spatřil zotročené arménské sirotky. V průběhu osmi let bylo ať už přímo, nebo útrapami vyhnanství a hladu zavražděno 1,5 milionu Arménů. Jedním z vojenských pozorovatelů genocidní „operace“ byl armádní atašé Konstantin von Neurath, o pětadvacet let později říšský protektor v Čechách a na Moravě. Již v roce 1933, dva měsíce po zřízení koncentračního tábora Dachau, hořely Werfelovy knihy na hranicích v nacistické Třetí říši. Taková skutečnost působí jako nejlepší doporučení; dle mého mínění patří Čtyřicet dnů do Top 10 světové literatury. Werfelův román upozornil světovou kulturní veřejnost na fakt arménské genocidy a měl svůj podíl při občanské konstituci Arménie. Z turecké strany dosud nebyla arménská genocida uznána, její zmiňování je trestné; neřešená situace vedla v minulosti k nárůstu arménského radikalismu a omezení vzájemných vztahů. Ohlédněme se: následoval gulag, hladomor na Ukrajině, totální válka a holokaust, kambodžská, rwandská a jugoslávská genocida. Jakých ubohostí jsme se dočkali?
Vít Kremlička
Jan Pohunek
Stíny mezi stromy. Extravilán v současných pověstech
Národní muzeum 2015, 180 s.
Etnolog Jan Pohunek ve své knize navazuje na populární žánr urbánních mýtů, avšak z města se přesouvá do přírody a zachycuje živoucí fenomén současného mimoměstského slovesného folkloru. Jak se dá předpokládat, dějištěm tajemných a strašidelných příběhů jsou lesy, podzemní prostory (existující i ty pouze tušené), opuštěné samoty a továrny, případně vodní plochy. Polovinu obsahu knihy tvoří odborná typologie a kategorizace různých jevů, katalog motivů i teoretická průprava, v níž se dozvíme třeba o romantických kořenech těchto skazek. Dále následuje soubor jednotlivých pověstí, které autor přepisuje z ústního podání, z literatury nebo ze specializovaných internetových diskusí a fór. Materiál pochází hlavně z okruhu lidí, kteří se do přírody vydávají často a částečně se dají označit za členy subkultury – zažité nebo odposlechnuté historky zde vyprávějí trampové, turisté, speleologové, geocacheři nebo detektoráři. Nejvíc pověstí je věnováno legendárním místům: českobudějovickému lesu Bor, prokleté šumavské samotě Pohádka, fantomovi lomu Amerika Hagenovi a vojenskou aktivitou prodchnutému Ralsku. V novodobých mýtech se objevují povědomé folklorní motivy spojené se záhadnými tajnými tunely, ukrytými cennostmi z druhé světové války, duchy mrtvých a tajemnými gnómy a někdy stačí, že na daných místech lidé zakoušejí nepříjemné pocity. V knize najde každý své: odbornou studii, strašidelné čtivo nebo nezvyklého turistického průvodce.
Jan Gebrt
Lenka Jungmannová
Příběhy obyčejných šílenství
Akropolis 2015, 248 s.
Teoretička dramatu a literární kritička Lenka Jungmannová vydala v poslední době nejen vlastní monografii, která se věnuje takzvané nové vlně české dramatiky mezi lety 1989 a 2014. Připravila k vydání i souborné dílo Petra Zelenky, a není proto divu, že právě jeho „obyčejné šílenství“ ji zaujalo natolik, že se v parafrázi dostalo i do názvu její knihy coby „žánr charakterizující celou zkoumanou množinu“. Je rozdělena do dvou částí: první, Nové (české) drama, se zabývá charakterizací jednotlivých trendů, jako je coolness, politické nebo dokumentární drama, ale třeba i jejich mediální reflexí a vztahům divadla k filmu, televizi a rozhlasu; druhá část je pak souborem portrétů výrazných tvůrců a tvůrkyň – kromě „ženského vzdoru“ Ivy Klestilové (Volánkové) a „ženské emancipace“ Lenky Lagronové se čtenář podrobně seznámí s prací Jiřího Pokorného, Petra Kolečka, Davida Drábka a nepřekvapivě Petra Zelenky. Text, který na dvou stech stranách shrnuje pětadvacet let uměleckého vývoje, bude vždy neúplný. Jungmannové kniha, plná vsuvek, výčtů autorů a autorek (například strana 20 je celá pouze seznamem jmen!) a obtěžkaná rozsáhlým poznámkovým aparátem, však trpí opačným problémem. V množství vyčerpávajících informací, za nimiž je znát nesmírná mravenčí práce, se vytrácí potřebná autorská perspektiva a text místy působí spíše jako telegrafický záznam. Přesto je bezpochyby nutnou výbavou knihovny každého příznivce soudobé české dramatiky.
Marta Martinová
Dánská dívka
The Danish Girl
Režie Tom Hooper, Velká Británie, 2015, 119 min.
Premiéra v ČR 4. 2. 2015
Revenant byl kritizován, že se podbízí oscarové porotě historkami o fyzicky náročném natáčení a odhodlání Leonarda DiCapria obětovat se pro svou roli. O Dánské dívce, kterou natočil držitel Oscara za Královu řeč Tom Hooper, by se dalo napsat něco podobného. Nominaci už získal Eddie Redmayne, který ve filmu natočeném volně podle skutečných událostí hraje malíře Einara, jenž ve dvacátých letech minulého století podstoupil operativní změnu pohlaví. Redmaynův výkon je v podstatě založený na kouzelnickém triku. Jde v něm jen o to vypadat a chovat se tak, aby publikum podlehlo iluzi, že herec je ve skutečnosti žena. Porota totiž často slyší na výkony, kde herec výrazně promění svou fyzickou podobu nebo projev. V případě postavy Einara, z něhož se stane žena jménem Lili, ale za tímto trikem stojí stejnou měrou i maskér Jan Sewell. Kamera se svými sytými barvami, připomínajícími malířská plátna, je také v první řadě okázale líbivá a má především exhibovat schopnosti kameramana na základě povrchní asociace, že Einar je malíř. A to platí vlastně pro celý snímek. Je to exhibice filmových profesionálů maskovaná za psychologickou studii. O tu ale v mechanicky se odvíjejícím ději nejde. Einarova proměna v Lili se odehrává v několika fázích – Einar jakoby mávnutím kouzelného proutku změní svou dosavadní sexuální orientaci, svůj vztah k manželce a nakonec i osobnost. Je to spíš pohádka o muži, kterému učarovaly ženské šaty, jež si jednou vzal na sebe, než film o transgenderu.
Antonín Tesař
Igor Stravinskij, Petr Iljič Čajkovskij
Slavík / Jolanta
Národní divadlo, Praha, premiéra 22. 10. 2015
Dramaturgická linie ruské operní tvorby, kterou sleduje v posledních dvou sezonách Národní divadlo, byla loni na jaře zahájena Musorgského Borisem Godunovem a Janáčkovou operou Z mrtvého domu. V říjnu pak pokračovala uvedením Slavíka Igora Stravinského a Jolanty Petra Iljiče Čajkovského. Dramaturg Ondřej Hučín ve svém programovém článku vysvětlil, proč došlo k rozhodnutí uvádět nezvykle tato jednoaktová díla v jednom večeru. Spojuje je motiv osamělosti – v případě Slavíka, inspirovaného v prvopočátku pohádkou Hanse Christiana Andersena, je to samota japonského císaře, obklopeného přepychem, a přesto nešťastného. Teprve píseň a přítomnost Slavíka, symbolu volnosti, mu přináší pocit štěstí. V inscenaci, bezchybně dirigované zkušeným Janem Lathamem Koenigem a režírované mladým Dominikem Benešem, s vynalézavou scénografií Martina Černého se uplatnili přední čeští pěvci Jaroslav Březina (Rybář), Roman Janál (Císař), Luděk Vele (Bonz) a zaujal zejména výkon Mileny Arsovské v roli Slavíka. Také Jolanta, dcera krále Reného, trpí osaměním – žije ukryta na jednom z královských hradů, protože je slepá. Z jejího neveselého žití ji vytrhne až láska hraběte Vaudémonta. I v druhém případě lze ocenit režijní i hudební nastudování a především výkon Jolanty v podání Dany Burešové. Přestože šlo neobvyklým spojením oper dosáhnout působivějšího výsledku – fungují spíše jako vedle sebe položené a soběstačné útvary –, rozhodně se nejedná o promarněnou šanci.
Alena Morávková
Anna Daučíková
Futura, Praha, 27. 1. – 27. 3. 2016
Samostatná výstava Anny Daučíkové v suterénních prostorách galerie Futura je v podstatě miniaturní retrospektivou, která představuje výběr jejích videí od osmdesátých let téměř do současnosti. Ačkoli rozhodně nejde o práce neznámé, možnost vidět je pohromadě je sama o sobě přínosná. Jádro výstavy tvoří cyklus 33 situací, který je tvořen autobiografickými vzpomínkami z období, kdy Daučíková žila v Rusku, kam emigrovala na počátku osmdesátých let. Banální, ale i znepokojivé zážitky umělkyně i jejích známých jsou vylíčeny textem, který připomíná policejní spis a doprovázejí jej záběry z bytů přátel a dobové materiály bez přímé vazby na konkrétní historky. I když popisované události už dávno patří minulosti, rezonují i se současnou situací – ať už jde o represivní režim v Rusku, obecné otázky genderové emancipace a diskriminace sexuálních menšin nebo aktuální problematiku imigrace. Rovinu soukromou, která se ve 33 situacích ukazuje být skutečně politická, doplňují krátká videa zachycující jednoduché „tělesné etudy“, jež na jedné straně vytvářejí erotické napětí, na druhé nastavují sexualitě zrcadlo. K jistému momentu (duševního) sebeobnažení ovšem dochází až v úplně posledním videu na výstavě. Autorka v něm na pozadí dalajlamovy návštěvy v Bratislavě odzbrojujícím způsobem volá po svobodě pro všechny (a ženy zejména). Tvorba Anny Daučíkové je spojením živého zájmu o společenské otázky s uměleckou senzitivitou, která si uchovává svou autonomii.
Tereza Jindrová
David Bowie
Blackstar
CD, Sony Music 2016
Poslední album Davida Bowieho se povedlo – tím spíš, že zpěvák hned po jeho vydání zemřel. Člověka samozřejmě napadne, proč popový veterán bojující s rakovinovým nádorem vůbec ještě něco nahrával. Šestadvacet alb (a stovky kompilací) i bez jedné desky navíc tvoří pěknou pomyslnou hromadu. Přesto se zeptáme: Proč? A hned se ze všech stran ozve očekávaná odpověď: Bowie nebyl jen muzikant, popová ikona, zručný dochucovatel méně stravitelných žánrů, inspirovaný eklektik a úspěšný podnikatel, ale především „nadčasový umělec“. A někdo takový prostě neztrácí čas a tvoří. Jeho výtvory, propracované za pomoci množství užitečných mravenečků z branže, se pak péčí hudebního průmyslu podivuhodně snadno dostanou až k posluchačům všech věkových skupin. Výhoda je, že Bowieho písničky zpravidla neruší. A ty poslední už vůbec ne. Je to skoro, jako by se poslouchaly samy. Kromě toho byly vytvořeny vkusně. A tak je prostě nechávám hrát. Jsem předem smířený s tím, že budu nacházet variace na to, co už znám. Ovšem u slovesa „dying“ si připomenu, že aktuální album zní opravdu aktuálně. Poslední nahrávka popového velikána by si možná zasloužila trochu více zájmu, já se ale – zatímco k smrti unavený sepisuji tuhle recenzičku – především nestačím divit, že i mrtvý Bowie zní pořád tak mladě. A zpívá jako vždycky zcela čistě. Na záběrech z jeho posledních koncertů mě vždycky trochu rušily jeho až příliš dokonalé zuby. Jednou, až nebudu mít do čeho se zakousnout, si možná pořídím taky takové.
Billy Shake jr.