Literatura je kontaktní sport

Hlasoval jste v kolumbijském referendu o mírových dohodách s guerillou FARC?

Ano, hlasoval jsem pro. Mírové dohody jsem velmi aktivně podporoval už od loňského června v novinových článcích i v rozhovorech s vládními vyjednavači, kterým jsem chtěl dát možnost vysvětlit skutečný obsah dohod a vyvracet lži, které rozšiřovali lídři opozice.

O jaké lži se jednalo?

Například že přijetí dohod bude znamenat zrušení soukromého vlastnictví. Jeden z vůdců opozice zase tvrdil, že dohody povedou k zániku tradiční rodiny a že z kolumbijských dětí budou homosexuálové. Další lež byla, že bývalým partyzánům se má vyplácet penze, kvůli které nebude na důchody pro ostatní. Opozice rozjela velkou mediální kampaň, která se zakládala hlavně na šíření strachu. To byl jeden z důvodů, proč dohody v referendu neuspěly. Dalším důvodem byla zloba, kterou chová spousta Kolumbijců vůči FARC jakožto organizaci, která je odpovědná za mnoha­leté neospravedlnitelné utrpení. Tuto neschopnost odpustit dovedu pochopit a respektovat. Ale zároveň tu bylo nesmírné množství lží ze strany politických lídrů, kteří dokázali zmanipulovat i samotné oběti konfliktu, aby dosáhli fiaska plebiscitu. A to všechno v roce brexitu a Donalda Trumpa…

Vidíte mezi brexitem, americkými volbami a kolumbijským referendem nějakou souvislost?

Ano, jsou to součásti jediného fenoménu a tím je instrumentalizace politické lži. Demagogie a obchod se strachem byly v politice vždy, ale tyhle tři události ukázaly, že jsme svědky změny paradigmatu. Máme tu nová pravidla veřejného života a lež má větší váhu než v minulosti. Stáváme se důvěřivějšími a zranitelnějšími, protože nedovedeme ve zmatku světa nacházet pravdu. S nástupem sociálních sítí a nových médií mohou obrovské masy obyvatel hlasovat na základě nepravdivých informací, protože nemají dostatek vzdělání a vědomostí k tomu, aby rozpoznaly klam. Je to velmi nebezpečná situa­ce. A neumíme jí čelit.

Viděl jste televizní seriál Narcos, který vypráví o životě nejslavnějšího narkobarona Pabla Escobara?

Neviděl. Zřejmě jsem jediný na světě…

Escobarův syn, publicista vystupující pod jménem Sebastián Marroquín, prosazuje dekriminalizaci drog jakožto jediný způsob, jak eliminovat násilí spojené s obchodem s drogami. Souhlasíte s ním?

Řekl bych, že Marroquín dosti drzým způsobem zneužil krvavý odkaz svého otce a udělal z něj obchodní artikl. Nicméně pokud jde o legalizaci drog, hájím ji už léta. Problém drog je dvojí: na jedné straně je tu problém veřejného zdraví, který je evidentní, nicméně v principu se neliší od případů alkoholu a tabáku, což jsou legální látky. A pak je tu problém veřejného pořádku, tedy násilnosti vyvolané obchodem s drogami jen proto, že je ilegální. Právě kvůli tomu plyne do rukou nesprávných osob nepředstavitelné bohatství – a spolu s ním také možnost korumpovat politické struktury a dovést zemi na pokraj společenského kolapsu, což jsme v minulosti viděli v Kolumbii a dnes to vidíme v Mexiku. Po legalizaci drog by zůstal pouze problém veřejného zdraví, který se ovšem dá lépe řešit prevencí a vzděláváním než přeplňováním věznic.

Ve vašem románu Hluk padajících věcí se objevuje zoologická zahrada Pabla Escobara, vystavěná za „krvavé peníze“. Skoro všichni Kolumbijci ji ale touží spatřit. Není tato zoo metaforou celé kolumbijské společnosti?

Ano, jde o místo, které ztělesňuje snad všechny rozpory naší země. Zoo byla soukromým vlastnictvím vraha a narkoteroristy, a přesto ji kolumbijské rodiny navštěvovaly s velkou chutí. A zatímco se mnozí z nás snaží vypořádat s nejbolestivějšími vzpomínkami na všudy­přítomné násilí, velká část obyvatel dosud hledí na narkobarony s určitým obdivem. García Márquez ve Zprávě o jednom únosu říká, že obchod s drogami v Kolumbii navždy změnil hierarchii hodnot a novým generacím vštípil, že úcta k zákonům je překážkou na cestě ke štěstí. Myslím si, že tomuto etickému obratu jsme dodnes nebyli schopni porozumět. Proto o těchto problémech nadále píšeme romány a knihy reportáží, proto o nich vznikají seriály a dokumenty.

Není problém spíše ve slabosti státu či veřejného sektoru?

Nezájem státu o nejvíce znevýhodněné obyvatele země je bezpochyby jednou z příčin vzestupu narkobaronů. Pablo Escobar začal svou kariéru pokusem dělat politiku – chodil do čtvrtí, kde veřejná správa nebyla schopna zavést vodovod, postavit hřiště, zajistit alespoň minimální důstojnost životních podmínek. A Escobar se svou mocí a svými penězi později dokázal tohle vzduchoprázdno zaplnit. Také ale neváhal odpalovat bomby v nákupních centrech na Den matek, a to nikoli proto, aby zneškodnil své rivaly, ale aby zabil nevinné civilisty.

Mnoho let jste strávil v Evropě. Co vás přimělo k odchodu z Kolumbie?

Vycestoval jsem v roce 1996, kdy mi bylo třiadvacet. Tehdy jsem si myslel, že odcházím do Paříže výlučně z literárních důvodů – abych se stal spisovatelem. Ale s postupem času jsem si musel přiznat, že v pozadí byl i další významný důvod: utíkal jsem před svým dospíváním v místě plném násilí a strachu, který mě hluboce poznamenal – tak jako hlavního hrdinu Hluku padajících věcí. Během šestnácti let v Paříži, Belgii a Barceloně jsem zjistil, jaká jsou má témata a jak je přetavit v popsanou stránku. Vedle toho jsem dospěl k chápání své země a svého kontinentu, což mi dříve chybělo. Nejsem zdaleka jediný latinskoamerický spisovatel, který odjel ze své země jenom jako Kolumbijec, Argentinec nebo Mexičan a objevil v sobě Latinoameričana. Poté, co jsem vydal čtyři knihy, vrátil jsem se do Kolumbie ze soukromých důvodů a napsal jsem zde dva romány – kromě Reputací ještě Tvar trosek, svou zatím poslední a podle mě i nejlepší knihu.

Stejně jako vaše předchozí romány vychází i Tvar trosek z kolumbijských dějin. O jaké události v knize jde?

Je to velmi komplexní román, který se točí kolem dvou politických vražd: Jorgeho Elié­cera Gaitána v roce 1948 a Rafaela Uribeho Uribeho v roce 1914. Tyto dva zločiny byly příčinou mnoha pozdějších konfliktů – jsou to případy, kdy nám dějiny neřekly pravdu. Myslím, že každá země má ve své minulosti podobně tíživé momenty. V roce 2005 jsem potkal člověka, který uchovával obratel Elié­cera Gaitána s dírou po kulce a část lebky Uribeho Uribeho. Držel jsem tyto ostatky ve svých rukou a musím říct, že pro člověka, který je aspoň trochu citlivý vůči přízrakům dějin, to je silný prožitek. Právě to bylo podnětem k románu, v němž se několik postav snaží dopátrat pravdy o těchto dvou atentátech. Je to kniha o našem vztahu ke konspiračním teoriím, o lžích, které nám vypráví historie, o násilí, které skrývá naše minulost.

Do Prahy jste přijel představit svou prózu Reputace a promluvit o románu Sto roků samoty Garcíi Márqueze, od jehož vydání právě uplynulo půlstoletí. Co pro vás tato kniha znamená?

Je to obdivuhodný, nevyčerpatelný román, ve kterém se znovu a znovu ztrácím jako v lese a pokaždé objevím něco nového. Když jsem ho v šestnácti letech četl poprvé, řekl jsem si: „Tohle chci dělat, chci psát romány.“ Sto roků samoty mě naučilo psát, ale má to samozřejmě i odvrácenou tvář: součástí spisovatelské práce je i vzpoura proti otcům a hledání vlastního hlasu. Literatura je kontaktní sport. A nepíšeme jen díky velikým dílům, ale také proti nim.

Podobně jako García Márquez jste nejen romanopisec, ale také publicista. Daří se vám tyto dvě role skloubit?

Je to určitý druh schizofrenie. Romány a novinové sloupky totiž vycházejí ze dvou zcela odlišných míst v mé hlavě. Román – alespoň v mém pojetí – je výsledkem nejistot a otázek, zatímco publicistika vychází z jistot, které chceme vyložit ostatním, abychom je přesvědčili. Vždycky jsem měl za to, že v latinskoamerické tradici by měl romanopisec být také veřejným intelektuálem. Ale nepovažuji to za povinnost. Sám García Márquez říkal, že jedinou povinností romanopisce je psát dobře. A to si myslím i já.