Rychlík do nevědomí

Pokud přistoupíme na myšlenku Aldouse Huxleyho, že LSD 25 je spolu s DNA a jadernou energií nejdůležitějším objevem minulého století, musíme zároveň podotknout, že halucinogen, který se zřejmě nejvíce proslavil v souvislosti s kontrakulturním hnutím hippies, se nijak výrazně nepodepsal na podobě současného světa. Látka, která podle psychedelického velekněze Timothy Learyho vládne revoluční mocí změnit společnost k lepšímu, zůstává z většiny předmětem rekreačního užívání drog nebo ojedinělých psychiatrických výzkumů. Jeden z nich se po desetiletích nuceného spánku znovu rozjíždí i v Česku. Zároveň se k českému čtenáři dostává studie psychiatra Milana Hausnera LSD. Výzkum a klinická praxe za železnou oponou, která s velkým zpožděním přináší zprávu o zřejmě nejrozsáhlejší zkušenosti s psycholytickou klinickou praxí vůbec.

Co Freudovi chybělo

Hausner se podílel na výzkumu možností lékařského využití LSD mezi lety1954 a 1974, kdy bylo zrušeno oddělení na psychiatrické klinice v Sadské, které se psycholytické a psychedelické terapii věnovalo. Z diethylamidu kyseliny lysergové učinil nástroj, který v součinnosti s dynamickou psychoterapií pomohl stovkám neurotických, ale i psychotických pacientů (což se u látky, která simuluje psychotické stavy, jeví jako kontraindikace). Hausner přitom nepatřil mezi psychiatry a psychology, kteří účinkům psychedelik podlehli do té míry, že opustili pole vědy a sami sebe pasovali na proroky nového psychedelického náboženství, jako již zmiňovaný Leary nebo třeba John Lilly. „V Learyho případě se šílenství odělo pláštíkem posvátna,“ píše Theodor Rozsak v knize Zrod kontrakultury (1969, česky 2016; viz A2 č. 26/2016). Pro Hausnera oproti tomu spíše platí, že „hlubší a hlubší sestup na dno šílenství byl vlastně prvním zdravým krokem“.

Kniha LSD. Výzkum a klinická praxe za železnou oponou představuje odvážného psychoterapeuta a lékaře, který neopouští obor své činnosti, ale přesto je patrné, že je účinky LSD ve spojení s hlubinnou psychologií zcela konsternován. To si na první pohled protiřečí s jeho střízlivým a kritickým viděním farmakologické léčby, která umenšuje příznaky, ale zpravidla neřeší příčiny. Oproti tomu LSD je v Hausnerově pojetí takřka univerzálním lékem na řadu psychických obtíží, který pomáhá odhalit samu genezi nemocné duše. Hausner byl otevřen učení mnoha terapeutických škol a vědomě směřoval k integrované psychoterapii, nejblíže však měl k hlubinným směrům, tedy především k Freudově psychoanalýze a Jungově analytické psychologii. Těžko se tedy divit, že LSD mu v mnoha ohledech učarovalo, protože s neuvěřitelnou rychlostí vynáší na povrch nevědomé obsahy, které z psychoanalytického gauče za použití metody volných asociací či aktivní imaginace vydolujete jen obtížně v průběhu mnoha let. Navíc zkušenosti s rozšířeným vědomím pacientů pod vlivem LSD jako by verifikovaly psychoanalytickou metodu, aniž by přitom proti sobě stavěly Freudovu sexuální teorii nebo třeba Jungovu teorii kolektivního nevědomí. „Mé nevědomí mi vrátilo mé vědomí,“ říká v psycholýze jeden z pacientů a zní to, jako by samo LSD přitakávalo hlubinné psychologii.

Většina kazuistik, jež kniha přináší, je plná reálií, které dobře známe. Vlastně je až s podivem, že slova, která znějí při zachycených sezeních, jako by vypadla z dnes už značně revidované Freudovy libidózní sexuální teorie: prsa, penisy, mléko a vagíny se vynořují v symbolických i čistě explicitních podobách, stejně jako Oidipus s Elektrou, a defilují před námi jako svědkové, kteří dávají za pravdu otci psychoanalýzy. To samé ovšem platí i v případě Jungových archetypů, které jako by se hlásily o slovo zvláště při požití větších dávek drogy, vedoucích nezřídka k „experimentální transcendentální zkušenosti“, kterou mnozí líčí jako mystické splynutí s veškerenstvem. Přesto s autorem nelze souhlasit, když dovozuje, že by Freud, jenž vlastní nauku ke konci života považoval za příliš náročnou, dlouhou a neefektivní, uvítal LSD jako královskou cestu do nevědomí. Možná by se spíše lekl „černého bahna“ mystiky a okultismu, před nímž opakovaně varoval Junga. Víme ostatně o Freudově počátečním nadšení pro kokain, jež naznačuje, že mu byly bližší stimulanty, které vzbuzovaly pocit, že posilují kritické myšlení, aniž by přitom člověka zbavovaly racionálního vědomí.

Když slova nestačí

Jednotlivé kapitoly knihy jsou zhusta protkány kazuistikami doprovázejícími interpretace, po nichž následuje teoretické zobecnění. Nejde jen o uznání léčebné síly LSD, ale také o hledání původu duševních nemocí. I když se nezdá, že by Hausner přicházel s nějakými zásadními objevy, je fascinující, jak jeho klinická praxe potvrzuje psychologické teorie řady škol, od těch hlubinných až po humanistické. Jediné, čeho se nedočkáme, je ortodoxní kognitivně­-behaviorální přístup. Příčiny většiny duševních strastí nespatřuje autor ve zděděných, nýbrž naučených a posléze přivlastněných rodinných vzorcích, které vedou k nejrůznějším komplexům. Pracuje se s regresí do dětství, vynořením a znovuprožitím traumatických zážitků, přenosem, vhledem a následným přeprogramováním, jemuž ovšem musí předcházet pochopení. Nic extra nového. Zdá se však, že za přispění akcelerátoru v podobě LSD nebo psilocybinu jde všechno snáz nejen terapeutovi, který je zavalen nevědomým obsahem a traumatickými zážitky, ale i pacientovi, jenž nahlíží svůj život poprvé zvenku a vzdaluje se svému nemocnému egu, což bývá nedocenitelná zkušenost.

Velkým problémem léčby halucinogeny je poznání, že přináší těžko verbalizovatelné zážitky, čemuž v Sadské úspěšně vzdorovali zapojením nonverbálních technik v podobě psychogymnastiky nebo arteterapie. Úspěch léčby ale nakonec stejně tkví ve správné interpretaci. Zatímco při použití tradičních psychoanalytických metod, jako jsou výklad snů nebo volné asociace, výsvětlení často selhává, protože nevědomé obsahy jsou stále v zajetí vědomí, u nějž převažuje princip reality, v rámci psycholýzy nevědomé obsahy sice doslova okupují čas a prostor, ale postrádají jakékoliv racionální řazení – vše se odvíjí v závislosti na vnitřních i vnějších podnětech, které lékař jen těžko může ohlídat.

V Sadské se LSD používalo jak u dlouhodobě hospitalizovaných pacientů, kteří byli často považováni za neléčitelné, tak v ambulantní péči. Počet sezení se pohyboval od čtyřiceti do devadesáti, množství látky od 24 až po 600 mikrogramů. Metodika víceskupinové léčebné komunity, která přenášela rozhodování o léčbě i na pacienty a zaměstnance kliniky, byla v dané době nesmírně demokratickým přístupem, jenž rozhodně nesouzněl s disciplinační a autoritářskou rolí psychiatrie.

Nejlepší trip je bad trip

Hausnerovy případové studie a závěry, jež z nich vyvozuje, obstojí i dnes a v mnoha ohledech jsou stále nepřekonané – už proto, že málokdo má podobné zkušenosti s psycholýzou. Celkový dobrý dojem kazí jen zbytečná absolutizace, třeba když v závěrech většiny kazuistik čteme výroky typu: „Pouze hlubinná psychoterapie s využitím LSD tak dala Aleně možnost, aby se krok po kroku zotavila“ nebo „Bez využití halucinogenů by Láďa nikdy nepronikl do hlubin nevědomí“.

V otázce užívání LSD pro rozptýlení je Haus­ner, podobně jako naprostá většina lékařů duše, striktně odmítavý a považuje to za cestu do pekel. Pokušení je ale příliš velké, což nakonec potvrzuje i poměrně rozšířené užívání LSD mezi českými intelektuály v šedesátých a sedmdesátých letech, stejně jako známá anabáze hnutí hippies nebo třeba freetekno subkultury. Mantra o potřebě dobrého setu a settingu by ale měla platit jak na poli psychiatrického výzkumu, tak u těch psychonautů, kteří se rozhodli pro halucinogenní výlet na vlastní nebezpečí. Varováním by mohlo být třeba banální zjištění, že to, čemu řada rekreač­ních uživatelů LSD říká s hrůzou v hlase „bad trip“, je ve skutečnosti často jen katarzní zkušenost regrese, která je pro úspěšnou léčbu nepostradatelná. Zřejmě to ale není přesně to, co jste připraveni zažívat a překonávat, když se chcete jen pořádně zasmát a kochat estetickými vzory barevných halucinací.

Když Leary zvěstoval světu, že k celosvětové revoluci postačí revoluce vnitřní, která přijde v podobě kyseliny rozšiřující vědomí, šeredně se mýlil. Zřejmě je ale nejvyšší čas, aby halucinogeny konečně způsobily zemětřesení alespoň ve značně zkostnatělé psychiatrii. Hausnerova kniha by k tomu mohla významně přispět.