Umravněná posedlost

Český překlad útlého románu s názvem Reputace (Las reputaciones, 2013) přijel kolumbijský spisovatel Juan Gabriel Vásquez uvést přednáškou v pražském Institutu Cervantes. Zopakoval zde svou oblíbenou historku, kterou mu v Bogotě vyprávěl jistý novinový karikaturista. Jeden z nejmocnějších armádních představitelů prý kreslíře požádal o schůzku, na níž ho uctivě poprosil, aby už nebyl zobrazován tak jako dřív – s tlustými brýlemi à la Pinochet a s křivými zuby. A ukázal mu nejen nové brýle, ale i výsledek operace chrupu. Nebylo mu to však nic platné: v lidové představivosti utvářené novinovými karikaturami zůstal jeho obraz nezměněn.

Zabití karikaturou

V českém prostředí by k něčemu podobnému nejspíš dojít nemohlo: na kresbách známých karikaturistů, například takového Vladimíra Jiránka, jsme mohli vídat spíš povzdechy anonymních postav nad všeobecnými poměry než explicitní politický komentář k činům konkrétních osob. V mnoha zemích včetně Kolumbie si ovšem žánr karikatury uchoval větší adresnost i společenský dosah. Proto mohl Vásquez svůj román vystavět na příběhu, jehož jádro připomíná zmiňovanou historku. Stárnoucí novinový karikaturista Mallarino představuje ve své zemi celebritu, jejíž kariéru má právě završit státní vyznamenání; románová retrospektiva jeho života nás však vrací ze současnosti o třicet let nazpět, k určujícímu momentu, kdy za ním s poníženou prosbou přišel jistý poslanec konzervativní strany. Mallarino prý svými kresbami ohrožuje jeho reputaci. Kreslíř ovšem na poslancovu slabost odpoví útokem – karikaturou, která se zakládá na skandálních, ale neprokázaných skutečnostech. Politikova reputace tím definitivně upadá, poslanec skládá funkce a záhy si bere život.

Když se novináři Mallarina ptají, zda se cítí nějak odpovědný za poslancovu smrt, odpovídá: „Samozřejmě že ne. Něco takového nemůže způsobit žádná karikatura.“ Tím je věc vyřízena a kreslíř se vrací k budování své reputace na samotě v horách nad Bogotou, kam odešel, aby zbavil svou rodinu permanentních výhrůžek – protože „v téhle zemi se člověk stává někým teprve ve chvíli, kdy mu chtějí ublížit“. Celá záležitost se však vynoří po osmadvaceti letech, kdy kreslíře pod záminkou novinového rozhovoru vyhledá Samanta Lealová, někdejší kamarádka jeho dcerky. Právě tento moment uvádí celou prózu do pohybu. Podobně jako v Hluku padajících věcí (2011, česky 2015; viz A2 č. 2/2016) zápletka sleduje současně politicko­-sociální dějiny země a osobní život protagonisty, který vlivem osudových setkání začne přehodnocovat svou minulost a tím i celý svůj život.

Přízraky dějin

Pro spisovatele z Latinské Ameriky bohužel dodnes platí, že cesta k úspěchu v sousedních zemích vlastního kontinentu ve­­de přes španělská nakladatelství a často i přes mnohaletý exil v Evropě, případně ve Spojených státech. V tomto ohledu není Vásquez výjimkou; od mnoha vrstevníků jej však odlišuje to, že se jeho prózy striktně drží reálií rodné země. Jeho vztah ke kolumbijským dějinám, traumatům a zamlčovaným skutečnostem bychom mohli označit skoro za posedlost. Romanopisec ovšem sám sebe vycvičil k tomu, aby této posedlosti ohladil hrany, učinil ji všeobecně stravitelnou a ozdobil ji reflexemi rodinných a partnerských vztahů. Výsledkem je solidní a seriózní próza, která má šanci zařadit se mezi světové bestsellery, nikoli však mezi průlomová literární díla.

Vásquezův příběh o politické odpovědnosti a moci médií by si vystačil bez sentimentality a psychologizující mnohomluvnosti. Oproti Hluku padajících věcí je jí sice v mnohem kratších Reputacích méně, ale i zde platí, že pasáže, kde vyprávění sleduje samotné události, jsou silnější než ty, v nichž se dovídáme, kdo si co pomyslel, na jaký výjev z dětství si vzpomněl či co jej vnitřně rozechvívalo. Jinými slovy: tam, kde se Vásquez blíží žánru politického thrilleru, má jeho psaní (možná paradoxně) větší hodnotu, než když navazuje na mistry psychologické prózy.

Někteří španělskojazyční ­recenzenti spa­­třují nedostatek Reputací v několika „ne­­pravděpodobných“ scénách (jako třeba když Samanta Lealová za jízdy autem zničehonic odhalí svoji vulvu), které jsou pro Vásquezovu prózu překážkou na cestě k prvním místům žebříčků. Těchto pasáží, v nichž není vše dořečeno, bych se rád zastal; čtenáře totiž pobízejí k aktivnějšímu čtení. Což naopak nelze říct o mnoha stránkách, které předkládají jednání hrdinů natrávené zdáním psychologické analýzy. Přízraky dějin, které jsou motorem Vásquezova psaní, sice nejspíš sídlí v lidských hlavách, ale nedají se odtud jen tak snadno vylákat.