„Když je text předvídatelný, uzavřený autorským konformismem už před svým vznikem, já to hned odložím a nečtu.“ Tak nějak mi to jeden z předních budovatelů Nové Perly, města na troskách všech utopií ve Vraném nad Vltavou, řekl a pokračoval ve smyslu tom, že když chybí intelektuální riziko otevírající možnost nečekaného, je vyloučeno, aby se dozvěděl něco nového nebo prožil cosi výjimečného, a neví, pro co jiného by člověk do umění vůbec vstupoval. To je myslím velmi přesné negativní vymezení mainstreamu, na jehož okraj bych rád položil pár poznámek, protože radosti z intelektuálního rizika a nařčení z elitářství není nikdy dost. Lépe než ve sloupku by se tyto marginálie vyjímaly na okraji textu některé z nových knih o genderových lapáliích, postapokalypse nebo u nás zvlášť palčivé migraci, ale čtenář těchto opusů si je tam může přepsat. Takže:
Chybí mu intelektuální odvaha, a vůbec, nemá nikdy odvahu. Proto neumí stát sám o sobě, a tak vygeneroval polosvět byznysu kombinovaný grantovou vyžírkou, zvrácený koncept komerce zaštiťující se oficiálními uměleckými statusy a kulturními institucemi. Eliminuje ty části umělecké výpovědi, které negativně ovlivňují širší odezvu a prodejnost. Netvoří dílo, ale produkuje zboží s uměleckým příběhem.
Parazituje na okrajích, kterým se vysmívá. Aby zakryl svoji sterilitu, předstírá kontinuitu s progresivními proudy minulosti. Zoufalství své prostřednosti vykládá jako vyspělost, stejně jako kolaboraci s politickou mocí, ničivými společenskými systémy a produkčními mafiemi.
Je zneužitelný. Tím je k ničemu. Úplně k ničemu.
Úvahy o jeho kvalitě jsou jako kecy o kvalitě pro všechny a osvíceném turismu. Zabíjí umělecké poznání i poznání skrze umění.
Korumpuje umělce honorovanými nabídkami účasti na zločinu trendové a zábavní výroby, nejraději už ty etablované a renomované, tzn. ochotné spoluvytvářet řízenou oblast kultury a iluzi jejího významu. Recykluje a provařuje v řádech desítiletí vždycky jednu uměleckou garnituru, která byla zneužita v pravý čas na pravém místě k zvýraznění a kulturnímu posvěcení nějakého přesunu koryt (alias zásadní společenské změny). Tyhle umělce v přízni zbavuje schopností nutných k účinné kritice a diverzi. Vyvolení už pak sami označí užívání těchto progresivních nástrojů tvorby za nezodpovědné, pubertální a nevkusné, což je přesně tak směšné, jak uboze to působí.
Když se dívám na smradlavé špinavce proměňující zničenou a vytunelovanou papírnu ve Vraném na prostor nezávislé a soběstačné existence, napadá mě, že umělec odmítá okolní svět z principu, který ho konstituuje, a všichni ostatní jsou jen tzv. lidé od umění, podléhající pobídkovému teroru společenských projektů, kteří s pocitem plodné spolupráce s establishmentem, zakousnutí do předhozených intelektuálních témat, vyklízejí prostor vzdoru. Ve chvíli, kdy první punkoví papalášové nalezou do orgánů a komisí, má každý nový režim vyhráno. Mechanismus kulturních postů, nepřehledných a nepřiměřených kompetencí, ustavených a svěřených k naplnění politické objednávky na kulturní alibi, se rozjíždí a otevírá prostor volby. Dejme tomu mezi rizikem a tutovkou.
Že pak ti, co si vyberou to druhé, adorují konkrétního politika, berou podíl na proměně kvalitního periodika ve vekslácký šunt, nastěhují se do prostor, odkud developeři vyšoupli sociální bydlení nebo fízlové nezávislou komunitu, přihlížejí likvidaci svého oboru suitou profesionálních kariéristů, neštítí se mediální manipulace a spojení své kariéry s kapitálem propagujícím neonacismus, tomu se nedivím ani já.