Zpátky ke kořenům?

V pořadí třiadvacáté, respektive pětadvacáté studiové album (podle toho, zda jde o britský či americký hudební trh) rockových veteránů Rolling Stones je kupodivu v něčem zcela nové: je to první deska skupiny, na které není ani jedna autorská skladba. Album, které nese název Blue & Lonesome podle stejnojmenné písně zpěváka a hráče na foukací harmoniku Little Waltera, nahrávajícího v padesátých a šedesátých letech pro legendární vydavatelství Chess Records, tvoří dvanáct coververzí málo známých písní bluesmanů, jako byli Little Walter, Howlin’ Wolf nebo Jimmy Reed. Podle členů skupiny je to výsledek jejich celoživotního „bádání“.

Zároveň jde o návrat Rolling Stones k je­jich hudebním začátkům. Je třeba uznat, že deska zní autenticky, k čemuž kromě inscenovaného „starého“ šumu možná přispělo i emoční, „bluesové“ naladění hudebníků, z nichž někteří (alespoň podle bulváru) v nedávné době prošli životními krizemi. Pomohl i marketing – vydání alba bylo načasováno na dobu vánoční nákupní horečky, byly připraveny limitované edice „deluxe“ verzí, album vyšlo i v podobě vinylového LP a podobně. Vydání této nostalgické desky si však zaslouží pozornost nejen kvůli ohlasu, kterého se jí dostalo.

Zakladatelská pozice

Blues proniklo do západní popkultury v několika vlnách a zejména v éře po druhé světové válce spolu s rock’n’rollem určovalo vývoj populární hudby. Někteří černí bluesoví hudebníci ostatně svými experimenty s elektrickou modifikací zvuku zahájili hudební revoluci, ze které čerpala moderní rocková a populární hudba po dlouhá desetiletí. Právě zakladatelská pozice v rockové mytologii (ztělesněná třeba v notoricky známém faustovském příběhu o bluesmanovi Robertu Johnsonovi) byla jedním z faktorů, které způsobily, že se blues postupně konstituovalo jako rozsáhlý kulturní průmysl s hudebními ikonami, nahrávacími společnostmi, producenty, specializovanými publicisty a v posledních desetiletích i akademickým zázemím, památníky, muzejními expozicemi a turistickým ruchem.

Přesto blues neztratilo svou image autentické a životaschopné lidové hudby, která v sobě nese výraz staleté zkušenosti otrokářství, segregace a celkové společenské marginalizace a která dokáže přežít nejen politický útlak, ale i zmrtvující proces kapitalistické komodifikace. V tomto přepjatém, různými významy nasyceném interpretačním prostoru, kde je blues na jedné straně vnímáno jako „starý dobrý“ žánr populární hudby a na straně druhé jako nevysychající pramen vitality afroamerické kultury, nicméně existuje jeden společný jmenovatel. Je jím pro současnou popkulturu typický silně nostalgický důraz na údajně obohacující „návrat ke kořenům“, ať už jde o vzpomínkové pojetí komerčních hvězd typu Rolling Stones nebo o přístup nejrůznějších alternativních projektů.

Starci z kopců

Zatímco Rolling Stones dodnes čerpají z rezervoáru klasického chicagského blues, o několik generací mladší (zejména americké) kapely a interpreti se hlásí především k zatím poslednímu „bluesovému revivalu“ ze začátku devadesátých let. Tehdy zúročil své badatelské zkušenosti hudební publicista a specialista na blues Robert Palmer v dokumentárním filmu o neznámých bluesových muzikantech mississippské Delty Deep Blues: A Musical Pilgrimage to the Crossroads (1991). Ve spolupráci s nezávislým labelem Fat Possum pak představil širšímu publiku několik starých bluesmanů z kopcovité krajiny na severu státu ­Mississippi (odtud název stylu „hill country blues“). Zejména Junior Kimbrough a R. L. Burnside se pro hudební svět stali takřka zjevením. Jejich zdánlivě neotesané minimalistické blues, charakteristické svým syrovým elektrickým soundem, a v případě Juniora Kimbrougha až heroinově hypnotickou souhrou basové linky s bicími, vzbudilo obrovský ohlas.

Za jejich přímé hudební pokračovatele se považuje například bluesrockové duo Black Keys, skupina Jon Spencer Blues ­Explosion, která s Burnsidem nahrála album A Ass ­Pocket of Whiskey (1996), nebo crossoverová kapela Gravelroad, která kombinuje blues s metalem a punkem a své poslední album dokonce nazvala Capitol Hill Country Blues (2016). Z dalších uveďme aspoň kapely jako White Trash Blues Revival nebo Left Lane Cruiser, o jejichž potetovaných a vousatých členech bychom podle vzhledu asi spíše řekli, že hrají hardcore punk. Jejich láska k syrovému blues z mississippských kopců se prolíná se subkulturní identitou a využíváním přístupu DIY, o čemž svědčí například nástroje vlastnoručně vyrobené ze skateboardů.

Ukradený blues?

Je tak trochu symbolické, že se na současném vzestupu zájmu o blues podílejí i Rolling Stones, kteří se velkou měrou zasloužili o komerční úspěch bluesové hudby v šedesátých letech minulého století. Skupina vyrostla z podhoubí britské skiffle a R&B scény konce padesátých a začátku šedesátých let. Blues bylo v té době v Británii bráno jako etnická folková hudba amerického Jihu, hraná výhradně akusticky. Ovšem díky novým nahrávkám proudícím z USA – zejména právě z ­provenie­nce Chess Records – a také díky koncertům některých amerických bluesmanů se na konci padesátých let začala představa o moderním blues dynamicky proměňovat. Ilustrativní je vzpomínka Muddyho Waterse, který v roce 1958 přijel na britské ostrovy se svým elektrifikovaným chicagským blues, ale setkal se s rozpačitou reakcí publika, očekávajícího pomalé rytmy z mississippské Delty. Když se vrátil na začátku šedesátých let, připravený hrát staré akustické blues, setkal se – ke svému opětovnému překvapení – s novou generací posluchačů, prahnoucích po rychlém blues­rocku, který znali z Watersových chicagských nahrávek.

Právě na vztahu Waterse a Rolling Stones, kteří rovněž patřili k oněm výše zmíněným mladým posluchačům, se dá dobře ilustrovat vpád černého blues do moderní populární hudby. Rolling Stones se na začátku své kariéry proslavili coververzemi bluesových a ­rock’n’rollových hitů, včetně několika Watersových písní (z jedné z nich dokonce odvodili svůj název). Sám Waters v jednom rozhovoru z šedesátých let na otázku, co si o tom myslí, bryskně odvětil, že „mu sice vzali hudbu, ale zato mu dali jméno“. V těchto slovech není skryta zášť ani závist, spíše jde o konstatování, které platí o vztahu mezi černou a bílou kulturou takřka obecně. I přes mnohá podezření se o tomto vztahu – alespoň v hudebním kontextu – většinou mluví jako o symetrické komunikaci, inspiraci či kulturní výměně, a nikoliv jako o vykrádání a obohacování se na úkor druhých. Jestliže byl v šedesátých letech z mezikulturního dialogu, jehož byl tehdejší bluesový revival součástí, cítit étos progresu a třeba i utopické vize překonání sociál­­ních, etnických i politických bariér, po půlstoletí je fenomén blues spojen spíše s retrománií a nostalgickým hledáním vlastních kořenů či ztracené autenticity, které se dosahuje promyšlenou kombinací dávno existujících postupů a triků. To ovšem neplatí jen pro komerční hvězdy typu Rolling Stones, ale i pro mnoho skupin, které svou pozici vnímají jako alternativní či dokonce subkulturní.

Autor studuje sociální dějiny.