Česká próza v době globálních změn

Sebezahleděnost české prózy i jejích pisatelů a neschopnost vyjádřit problémy dnešního světa, případně stvořit onen mytický „velký román“ je už téměř notorická výtka, kterou pravidelně slýcháme na adresu tuzemské literatury. Z tohoto ubíjejícího statu quo nás často vyvedou tvůrci, kteří se primárně za spisovatele nepovažují, neúčastní se dění v literárních salonech a své kariéry budují v poněkud smysluplnějších oblastech. Jedním z takových literárních překvapení je novela s poněkud odrazujícím názvem Láska v době globálních klimatických změn Josefa Pánka, pracovníka Mikrobiologického ústavu Akademie věd, jenž se zabývá výpočetní molekulární genetikou.

Sebezpytování uprostřed chaosu

Osobní rámec knihy je evidentní, protože děj se odehrává během vědecké konference v naprosto neturistickém indickém městě Bangalore, ve špinavé šestimilionové změti domnělých slumů, neustávající dopravy a věčně se usmívajících Indů. V tomto nehostinném místě plném chaosu, který z nějakého záhadného důvodu funguje, se hlavní postava, nadějný univerzitní doktor, konfrontuje s pocitem vykořeněnosti a odcizení. Vytržení z běžného života v kombinaci s radikální jinakostí prostředí i myšlení místních lidí spouš­tí dlouhý proud řeči, v němž se protagonista zaobírá Indickým subkontinentem, sebou, ale především problémy současného světa: akademickým šlendriánem, minulostí našeho národa, tíživým češstvím, xenofobií, rasismem, migrací, kulturními stereotypy nebo rozdíly mezi Západem a Východem. Což je na tak útlou knihu dost široká množina témat – ale přesto to všechno funguje v podstatě bez nehod, podobně jako ona nepochopitelně plynoucí změť dopravy v bangalorských ulicích.

O titulních klimatických změnách se v knize moc nedočteme a její téma i charakter mnohem více vystihují slova „globální“ a „láska“. Děj v podstatě spočívá jen ve vypravěčově pobytu v hotelu a na konferenci, během níž se seznámí s indickou dívkou, s kterou se následně sblíží i eroticky. Ovšem spíše než o děj tu jde o vinutí dlouhých vět evokujících mluvenost, jejich přerušování krátkými vsuvkami, živelné chrlení v ich­-formě rozsekané čárkami a rytmizované občasnými refrény, v nichž se opakují klíčové i banální motivy. Tento rychlý proud může zpočátku vzbuzovat rozpaky. Celkem rychle ale strhává pozornost a do údivu nad indickou realitou, sebezpytujících promluv i rozhovorů s indickou dívkou se začnou mísit zážitky z mladistvé cesty po Islandu (což je nejdelší vložený příběh), vzpomínky na selhání ve vztazích i práci, lamentace nad tunelováním vědy a nasrané popisy traumatizujících zážitků po návratu do ČR, které gradují v groteskním líčení absurdit akademické byrokracie.

Morgoši, negři a uzenáči

Pánkův vypravěč je totiž světoobčan, který má zkušenosti s životem v Norsku, Austrálii a Chile a jenž se stále vyrovnává s tím, že po návratu do své vlasti zjistil, že žádnou vlast nemá, protože se zde doma cítit nemůže, i kdyby nastokrát chtěl. „V mojí zemi, kterou 50 let okupovali fašisti a komunisti, ti naši čeští a moravští neonacisti a rasisti, po kterých čím víc dupou, tím víc to potřebují, aby po nich dupali, protože už nic jinýho neznají, by tě v Praze, v Ostravě, v Chomutově, kdekoliv, zbili, znásilnili a utekli,“ říká své indické přítelkyni a cituje vyjádření svých nejbližších: „Můj starší ­bratr (…) mi říká, Tomáši, tady v tý zemi je fašis­mus jediný řešení týhle situace s morgošema, negrama, uzenáčema a indiánama, a můj nejlepší kamarád z dětství, když jsem mu řekl, když jsem žil v Austrálii a do ČR jsem přiletěl na návštěvu na Vánoce, že moje žena je Kolumbijka, řekl mi, že je špinavá a smrdí, a je to přičmoudlá Indiánka.“ Dívka mu na oplátku vypráví obdobné příběhy z Indie i ze Spojených států, kde studuje postgraduál. Navzdory neustálému opakování mantry o nesmyslnosti rasismu v dnešním světě je ale evidentní, že devadesátková extáze z pocitu všem otevřené globální vesnice je už jen vybledlá vzpomínka.

Ostatně i hlavní postava žije v zajetí stereotypů a předsudků, je si toho vědoma a zohledňuje to ve svých promluvách. V nich je evidentní kulturní i mocenská dominance bílého muže, ať už je to akademický pracovník, který vyžaduje veškerý luxus podle evropských měřítek a není spokojený se slepými okny ústícími do světlíku, nebo němečtí turisté, kteří kromě objíždění památek souloží s třináctiletými Indkami, jež jim nabízejí jejich rodiče s nadějí, že se jejich dcery dostanou do Evropy. Cynismus Okcidentu a jeho strach z divokého je konfrontován s přizpůsobivostí, životaschopností a zároveň s naivitou Orientu. Ale i když se tu jedná o obhajobu nomádství a neexistence hranic, vždycky je třeba si uvědomit, že hranice jsou otevřené jen pro někoho. Konkrétně pro příslušníky privilegovanější části lidstva, která ráda těží z globalizace založené na nerovnovážném uspořádání sil, ale nechce za ni nést zodpovědnost.

Pánek v knize sice pojmenovává neblahé dědictví fašismu a komunismu, ale chybí v ní podobně přímočará diagnóza současné globální situace, onoho rozkrádání, nenávisti a rozkladu. Ale to bychom možná po takhle tenkém svazku chtěli mnoho. Ono totiž stačí, že Láska v době globálních klimatických změn představuje světovou literaturu, snažící se zpochybnit předsudky spojené s rodinou, národem, barvou pleti. Vytrhává kořeny, o něž nestojíme, a přestože jejich absence je spojena s pocitem dezorientace a strachu, je jasné, že to za to stojí.