Odvrátit zrak, ale nepřestat číst

Umělecký projev hudebního, literárního, scénického tvůrce, improvizátora a performera Iana Mikysky (nar. 1994) se vyznačuje zejména hledáním nečekaných souvislostí napříč komplexem lidského vnímání, myšlení, jednání, tvoření a nejrůznějších prostorů, v nichž se všechny tyto aktivity a procesy odehrávají. Většinou obsahuje také sdělení o pohrdání zbytečně egoistickým plýtváním materiálními statky, a je tedy vlastně logické, že jeho básnická sbírka vyšla jakožto příloha k sedmasedmdesátému číslu literárního časopisu Psí víno.

Rodící se jazyk

Pokud jsem o projektu Škrábanice Jaromíra Typlta a Michala Rataje (2009; na CD 2014) psal jako o poezii ve stadiu zrodu, v Mikyskových Partiturách pro čtenáře se můžeme setkat dokonce s prvními životními projevy rodícího se jazyka – tedy s představou, významovým vztahem a počátečními náznaky pohybu mluvidel (tzv. subvokalizace), k jakým často dochází například při přemýšlení nebo tichém čtení. Mikyska nám nabízí náhled na všestrannost dějů „v hlavě“ prostřednictvím mnoha technik: od graficky, strukturně a lexikálně přepestré poezie přes hudebněkompoziční řešení až k instrukcím pro sledování čtenářovy fysis a pro vnímavý pohyb v reálném prostoru, především po Praze (přiložena je i mapka). Sbírka je výjimečná také v tom, kolik sémantických linií cíleně vystřeluje vně textu i knížky do čtenářova prožívání, jazykových zvyklostí, zvukových či hudebních zkušeností i paměti obecně, do dalšího dění v čtenářově okolí a také do rozmanitých intertextových sfér – od fenomenologa Maurice Merleau­-Pontyho a soudobé české literární vědy až po českého vlastence a průkopníka poezie pro děti Karla Aloise Vinařického.

Sbírka není rozčleněna do ucelených oddílů, ale do střídajících se „typů“. „Etudy“ se rozličnými způsoby zaměřují na sledování subvokalizujících mluvidel pomocí her s hláskami, onomatopoickými souvislostmi a vztahy mluvčího k výpovědím jak v češtině, tak v abstraktním zaumném jazyce, případně k obyčejnému přeřeknutí či přepsání. „Preludia“ odhalují širokou škálu naší nejen zvukové fantazie v etymologických a historických souvislostech. Části shrnuté pod hlavičku „Cvičení sluchu“ jsou spjaty s vnímáním konkrétních lokalit v uměleckých přesazích, „Intermezza“ zase nabízejí širší souvislosti a pohledy na autorův básnický svět. Jediný foném nebo záměrný překlep tu může být stejně důležitý jako osobitý básnický obraz. Z textu většinou vzejde i poznatek v obecnější rovině; vždy je ale přítomna hra s fantazií. Konečně „Poznámky k provedení“ mají pro sémantický celek mnohem větší význam než předmluvy u jakýchkoli básnických sbírek, s nimiž jsem se kdy setkal. Neokázalá, ale pestrá grafika, na které Mikyska spolupracoval s designérkou Anastasiou Vrublevskou, přitom překvapuje stránku od stránky.

Hoboj v dětském pláči

Osobitým způsobem přistupuje Ian Mikys­ka se svými Partiturami pro čtenáře také k formátu básnického čtení. Například na podzim loňského roku na festivalu ha!wangarda v Krakově používal videoprojekci s instrukcemi k tiché četbě, pouštěl terénní nahrávky a šel na pódiu příkladem v soustředěném poslechu a intenzivním pozorování vlastní představivosti. Bylo v tom i performativní gesto, které poukazovalo na hranici mezi aktivitou a pasivitou. Během svého „čtení“ vlastně nepromluvil ani slovo, a přesto se z publika sledujícího „partitury“ zničehonic ozval třeba hromadný tichý smích. Autor vedl neslyšnou, avšak zábavnou a členitou komunikaci se svými posluchači.

Tento zdánlivě malý a skromný sešitek je nabitý mnoha přístupy k imaginaci, a to je krása sama o sobě. Nemohu se zbavit asociací s už skoro sto let starým českým poetismem, zde ovšem interdisciplinárně rozvětvenějším, mám­-li jako umělecké sdělení vnímat vedle netradičních básnických textů třeba čtyřvětou hudební formu ve zvuku jedoucího metra, dopadání zrnka rýže na zadní desku houslí v různých situacích nebo třeba hobojový koncert v dětském pláči. I současný svět lze podle této knížky vnímat jako čistě pozitivně inspirující proud svobodné poezie a estetického zvukového dění.

Řečeno s třetí „etudou“: „Já nevím, jakým hlasem tento text čtu (…) Já dál zvučí tímto textem“. Příjemný poslech.

Autor je hudebník a publicista.