Pouštět větry u večeře

Hrdina románu Morfium (Morfina 2012; česky 2017) Szczepana Twardocha Konstantin Willemann pochází z multietnického prostředí – otec je pruský aristokrat a válečný hrdina, matka „slezská čarodějnice“. Třicátník, který studoval, avšak nedokončil polonistiku, trochu kreslí, trochu fotí, rád by napsal filmový scénář. Má rád vodku, morfium, kokain, jídlo, ženy, tanec a vše další, co mu může kosmopolitní svět předválečných varšavských kaváren a barů nabídnout. Jeho sladký život by nerušeně plynul dál – navzdory tomu, že se oženil a zplodil syna, a třebaže se nabídky na scénáře nehrnou a ani jeho skici za nic nestojí –, kdyby ovšem nepřišel říjen roku 1939. V těchto dnech se totiž jeho příběh odehrává.

Situaci třicátníka, který se zničehonic ocitá na „samém dně faktu“, člověka, jehož žití komplikuje palimpsest rodových identit, nenaplněné ambice, neschopnost jakkoli tvarovat formu své existence a jenž musí čelit náhlému vpádu dějin do svého života a destrukci „světa včerejška“, ze středoevropské literatury známe velmi dobře. Trochu to připomene Grassův Plechový bubínek (1959, česky 1969), Gombrowiczovo Ferdydurke (1937, česky 1997) či Pornografii (1957, česky 1997), možná Chwinova Hanemana (1995, česky 2005). Text jako by s těmito aluzemi počítal, protože tentokrát je všechno jinak.

Budižkničemu, co má za ušima

„Já jsem já. Jsem Konstantin Willemann, mám rád automobily a elegantní obleky, nesnáším koně, uniformy a smolaře. Já nejsem jen tak někdo,“ říká v jedné z mnoha konfirmačních promluv hrdina. Věta „Já jsem Konstantin Willemann“ zní rytmicky coby mantra celým textem. Problém ovšem spočívá v tom, co a kdo se pod oním já skrývá, neboť Wille­mannovu identitu nelze na rozdíl od Jamese Bonda tímto způsobem emblematizovat. „Já jsem já a svět už není; v tomto světě já ne­­jsem já. A pokud v něm jsem, pak jsem budižkničemu.“ Ostatně i jeho jméno klame. V průběhu románového vyprávění se stává leckým a často se jedná o protikladné identity, ale vůle se mu nedostává ani v jedné. Myslí si, že má za ušima, ale okolí se mu buď směje, nebo ho nenávidí. V září se hrdinně zapojí do bojů, ale zůstává povalečem a feťákem. S národními demokraty se mlátí, s židovskými zlodějíčky popíjí. Zmizel­-li starý svět, rozpouští se i jeho identita, jež jím byla formována: „Byl jsem pohledný a zámožný mládenec z německé rodiny slezských hrabat, měl jsem krásné obleky, tančil jsem jako ďábel, byl jsem podporučíkem zálohy hulánů z dobrého, i když provinčního pluku, hrál jsem tenis, uměl jsem několik jazyků a ke všemu jsem přirozeně zapadal do prostředí, v němž by se ostatní rádi viděli.“

Ve všech rolích, které si nese z minula i v nichž se nově ocitá, selhává. Tato selhávání se navíc neodehrávají v příliš tragických kulisách, jak by si historická i osobní situace zasloužily, jsou to spíše debakly groteskní. Konstantin je trapným milencem, manželem, otcem, umělcem i vrahem. Zdá se, že určité napětí přinese rozhodování mezi mateřským polstvím a otcovským němectvím. Jenže matka se rozhodla stát Polkou ke cti muži, jenž ji připravil o panenství, a natruc svému původu, a otec je spíše zdevastovanou karikaturou německého šlechtice. „Je mi u prdele, jestli jsem Němec nebo Polák,“ říká si Konstantin, „protože na tomto světě jsou mnohem podstatnější věci.“ Nechá se tedy naverbovat do tajné organizace, aby pod novou, otcovskou identitou říšského Němce sloužil své polské vlasti. Ta ale už přestala existovat…

Deratizace, mozků inseminace

V osobě Konstantina Willemanna stvořil Twardoch antihrdinu, jehož jalovost stěží vyvolá sympatie, spíše irituje. Pokud promlouvá o polskosti, může se jevit sympaticky, protože vidíme (nebo chceme vidět) gombrowiczovské rozhořčení a ironii, poznáváme i jeho rytmus a rétoriku: „Francie, Francie, nekromancie, demokracie, přihlásit či nepřihlásit, sanace, koalice, mobilizace, deratizace, mozků inseminace… Pryč. (…) Děti jsou budoucnost státu. Fyzika, eugenika a černá Afrika. Nejde o Jiříčka, vnoučka, krásu vtělenou v plavého cherubínka, ne – jde o děti. Polské děti, sere na ně pes.“ Když ale v četných introspekcích nahlíží sám sebe coby „list unášený proudem řeky“ nebo „dějin“ či reviduje svůj vztah k ženám („Jsou jenom napůl domestikované, mají sklon k divokosti, jsou hrozivější než nekastrovaný ohař, zuřivější než vzteklý pes. Je třeba muže, aby takovou bestii zkrotil, stejně jako je potřeba odvahy, zkušeností a sebevědomí, aby se jezdec bezpečně uvelebil v sedle závodního plnokrevníka.“) anebo popisuje „karamelovou sladkost“ morfia, produkuje ta nejotřesnější klišé. Ostatně všechny ženské postavy jsou klišovité karikatury – démonická milenka schie­­lovské tělesnosti, atleticky ztepilá a čistá manželka nebo unikající femme fatale, co se zaplete do špionážní hry.

Postupně ale zjišťujeme, že nejen panák Konstantin, ale každý, kdo promlouvá, promlouvá jako idiot – představitelé odboje i bývalí huláni, manželka, tchán, matka coby rádkyně synova sexuálního života i černá bohyně, která vzývá a rozlévá temnotu a ­­chaos a jejíž hlas má být zřejmě Twardochovým narativním ozvláštněním. I hlas thanatu je tak ve svém patosu poněkud směšný. Všechny „kecy“ mají ovšem jedno společné: polskost.

Podobně jako Gombrowicz v ­Pornografii i Twardoch karikuje a zpochybňuje slavnou tradici polského martyrství, tematizuje a ironizuje i stereotypy národních (sebe)obrazů. „Polsko tvoří lidé s železnou vůlí, kalenou celou řadou povinností a odříkání, jako je brzké vstávání, sprcha studenou vodou, střídmost, skrývání pocitů, dodržování zásady mlčeti zlato, pokorné snášení příkoří, na která se však nesmí zapomenout, nebo upírání srdce ženám, srdce je ostatně nejlepší vůbec nemít.“ O eugenice a čistotě navíc nepromlouvají oproti očekávání Němci, ale právě Poláci. „Eugenické myšlení je nezbytnou součástí životní hygieny stejně jako pravidelná toaleta nebo zdvořilost,“ říká národu oddaný Konstantinův tchán. Hygienická láska, sochaná těla, koupelny, moderní domácnosti, nacionalismus, fyzkultura a eugenika spojují moderní Poláky s moderními Němci.

Pokud Gombrowicz odkazuje dost jízlivě a ironicky na Dantův epos, aby do nejmenších částí popsal konstruování modernity, Twardoch resuscituje spíše román pikareskní. Konstantin putuje troskami (před)válečné Evropy podobně jako například Grimmelshausenův Simplicius. V první části je to Němci ukradená Varšava, ve druhé Budapešť. Konstantinovými bojišti se však stávají ložnice, kavárny, tančírny, luxusní automobily či hotelové lázně. Za těmito kulisami, jaksi mimoděk, jakoby v závorkách, v nichž v jakémsi prorockém futuru zní hlas černé bohyně, se však odehrávají kruté a bestiální smrti. Zdánlivě nedořečené epizody, jako například příběh vojenské zdravotní sestry, jež zahrabává do prachu své jediné dítě zemřelé hlady, nebo neblahé a fatálně tragické homosexuální lásky, tkají osnovu „autentického“ válečného románu.

Příliš komplikovaný brak

Podobně jako se nemůže Konstantin Willemann rozhodnout mezi ženami, jako by se ani Szczepan Twardoch nemohl rozhodnout pro intenci textu. Čistá rozkoš z brakové četby chybí (to, co se podařilo Gombrowiczovi v Posedlých). Na špionážní román je text příliš narativně vrstevnatý a vlastně i nedostatečně napínavý, na intelektuální četbu se zase experimenty jeví trochu triviální nebo epigonské a na pěti stech stránkách už i cynický anti­hrdina poněkud nudí.

Ve zbytečně rozsáhlém celku se tempo vyprávění trochu rozplizává, byť i neustálá opakování motivů a formulí zde mají svou funkci. Síla Twardochova románu je v detailu – ať už se jedná o epizodní, téměř švejkovské tance smrti nebo groteskní kontury „vážné“ dějinné situace či melancholické retrospektivní fragmenty zmizelého světa, v němž chaos požírá sterilní modernost. Atmosféru blížící se katastrofy skvěle vystihují banality městské každodennosti (varšavští šmelináři, hltání večeře v budapešťské krčmě, pachy a vůně).

Špionážní úkol je splněn, srdce osudové ženy dobyto, ale finální proměna (něco na způsob prosťáčkova zmoudření) je iluzivní a provizorní stejně jako morfiová euforie. Žádná katarze, jak se sluší na válečný román, nebo blažené pikareskní uvítězení, jen potvrzení žalostné existence zbavené jakýchkoli poct: „V životě je něco skrytě hanebného, žít, to je jako hlasitě pouštět větry u večeře, bytí je žalostné, směšné, bytí je nežádoucí. Zato nebytí je rafinované. Nebytí je elegantní.“