Jules Janin
Mrtvý osel a gilotinovaná žena
Přeložila Jana Němcová
Volvox Globator 2017, 164 s.
Toto proslulé dílo francouzské frenetické literatury, poprvé vydané v roce 1827, v sobě snoubí drastické scény se specifickým humorem a metaliterární ironií. Je tu něco z markýze de Sade, něco z černé romantiky i z nastupujícího realismu. Janin čtenáře provádí řadou hrůzostrašných scén: dogy trhají nebohého osla, jsme svědky oživování mrtvoly, odsouzenec vypráví, jak byl nabodnut na kůl, jiný o tom, jak byl utopen, až se nakonec ocitáme na návštěvě nemocničního oddělení padlých žen, kde operatér před svými žáky mechanicky vykonává jeden potrat za druhým. Všechno je líčeno groteskně a s nadsázkou, mučení vyprávějí o svých zážitcích s potěšenou blazeovaností a podobně prochází titulní hrdinka jednotlivými epizodami, než ovšem skončí pod gilotinou a mrtvola je ilegálně prodána k pitvě. Značnou dávku nechtěného humoru bohužel do knihy vnáší nepovedený překlad. Janinův intelektuálsky elegantní jazyk, mnohdy kontrastující s líčenými výjevy, vyžaduje švih, stylistickou zběhlost i slušnou znalost francouzštiny. Překladatelka s textem většinou zápasí, mnohdy nechápe smysl, leckde nezná význam slova. Operatér v nemocnici konverzuje pochopitelně o „herečkách“, nikoli „aktérkách“. Hned v úvodní kapitole se vypravěč nevrací „do svých šlépějí“, nýbrž prostě jde zpátky. Stylistické neobratnosti, nesprávné vazby i nepochopení, která matou logiku děje, najdeme skoro na každé straně. Překlad to ke škodě čtenáře prakticky diskvalifikuje.
Josef Hrdlička
François Boucq
Dobrodružství Jeronýma Moucherota
Přeložil Richard Podaný
Crew 2017, 200 s.
Další svazek edice Mistrovská díla evropského komiksu přináší příklad trochu jiného surrealismu, než jaký pěstuje Moebius ve svých albech Arzach nebo Incal. Série Dobrodružství Jeronýma Moucherota od Françoise Boucqa nevytváří fantasmagorická univerza slepená z motivů žánru science fiction, ale spíš staví na živelném míšení všednosti a absurdity typické pro komiksové stripy. Jde o příběhy pojišťovacího agenta obývajícího svět, který je někde na půli cesty mezi lidskou společností a tropickou džunglí a jejž zároveň obývají zákeřní Šmoulové, žraloci žijící ve zdech domů nebo mluvící mraky. Moucherot přitom není jen čirý nonsens, ale také sebereflexivní hra s komiksovým formátem (hrdinové se tu učí manga-džitsu, bojový sport, díky němuž mohou rozdávat efektní údery jako postavy japonských komiksů) a pokus o kultivovanou satiru. V posledním ohledu je určitě nejproblematičtější. Vytváří totiž v podstatě jen další variace na stokrát ohrané typové postavy a situace karikující maloměšťáckou konformitu. V díle, které je jinak postaveno především na okouzlování čtenáře erupcemi osvěžujících absurdních nápadů, působí dnes už hodně vyčerpané tepání do střední třídy značně usedle. Celkově je ale Boucqův komiks pozoruhodným hybridem mezi epizodičností a jednorázovou efektivitou stripu na jedné straně a kontinuálním vyprávěním zpracovaným nečekaně realistickou kresbou na straně druhé.
Antonín Tesař
Miloš Urban
Závěrka
Argo 2017, 259 s.
Nová kniha Miloše Urbana je dalším potvrzením toho, že nudný autor málokdy napíše dobrý román. Příběh s podtitulem Ztížená možnost happy-endu pojednává o amatérském fotografovi a pracovníkovi PR agentury, který na ulici potká svou múzu a vzápětí jí nabídne, že ji bude fotit. Kniha je fetišistickým sledem statických obrazů: příprava na focení; osvětlení; šaty pro modelku; nastavení aparátu; instalování dívky do žádoucích pozic; honorář pro chudou studentku; výběr fotografií a jejich nahrání na sociální síť; čekání na lajky. Toto repetitivní schéma sune vpřed jednak rodící se láska, kterou nelze realizovat kvůli žádoucímu napětí ve fotografiích, jednak poněkud marná zápletka z fotografovy firmy. S ohledem na hlavní téma knihy, spočívající ve zpodobňování ženského těla (snímky jsou totiž „nepokrytě erotické, ale i sexistické“), Urban zabrousil i ke společenským přesahům. V promluvách tu polemizuje s kritiky, kteří mu vyčítají objektifikaci ženského těla, a aby toho nebylo málo, modelka je studentka gender studies. V konfrontaci s úspěšným hlavním hrdinou, který si při návštěvách u dívky předčítá pasáže z jejích učebnic o rovných příležitostech, dokonce začíná pochybovat o náplni svého studia. Když přičteme odpovídající obrazový doprovod, jímž se z Urbana stal také špatný fotograf, tak tu máme další zbytečnou, lacinou a odtažitou knihu. Někde jsem zaslechl srovnání Urbana s Vladimírem Páralem a myslím, že tahle analogie celkem sedí: jeho bezzubé společenské knihy z normalizace duní podobnou prázdnotou jako dnes knihy Urbanovy, oba si obdobně pohrávají s erotickými tématy a oba byli předurčeni k tomu, aby se stali bizárem v učebnicích literární historie.
Karel Kouba
Vratislav Brabenec
Podoby
Argo 2016, 187 s.
Kniha sloupků a fejetonů saxofonisty a básníka Vratislava Brabence působí v současné chmurné nabídce stylových blogů a nezáživných komentářů jako zjevení – čtivé a zvoucí k zádumám. Brabencova rozmanitá životní zkušenost se zrcadlí v tématech: zahradnictví a studium teologie, život s hudbou v kapele The Plastic People of the Universe, pobyt v kanadském exilu a návrat do Česka v roce 1997. Nádavkem jsou tři básně a ilustrace perokresbou Richarda Pechy. Skladebně by bylo nejvhodnější nazvat Brabencovu literární formu „řetězový kóan“: různé příběhy a struktury, časové roviny a vypravěčské polohy sepnuté tématem tu gradují k pointě a pokračují v další strofě. Teoretik tuší, praktik ví a čtenář se baví. Hodny speciální pozornosti jsou tři zmíněné básně: Pohled z akvária a Pohled z akvária II. vypovídají o nemožnosti pochopení jiných identit, i třeba s maximem empatie, a jsou vyprávěny z perspektivy rybek v akváriu. Pořádal jsem kdysi dostihy akvarijních rybiček a mohu dosvědčit, že nastolená kritéria jsou dočista správně a vyhovují nejpřísnějším nárokům subverzivní akvaristiky. V třetí básni Pokus o arcimboldovský portrét mého otce vzpomíná Vratislav Brabenec na rodinnou zahradu a pomologickou metodou s výčtem dřevin a rostlin zaznamenává plynutí času i otcovu památku. Knihu Podoby lze jen doporučit, a nejen čtenářům, jimž je blízký underground.
Vít Kremlička
Skokan
Režie Petr Václav, ČR 2017, 94 min.
Premiéra v ČR 8. 6. 2017
Petr Václav si v roce 2014 získal respekt filmové kritiky sociálním dramatem Cesta ven. Jeho následující dva snímky, loňský kaleidoskop patologických symptomů současné české společnosti Nikdy nejsme sami a aktuální road movie Skokan, jsou však značně neujasněné a podivínské projekty. Skokan vypráví o recidivistovi, který se po propuštění z vězení chytí představy, že na festivalu v Cannes zahájí kariéru herecké hvězdy. Už tento námět budí otázky, na co chce vlastně poukázat – pokud jím chtěl Václav kritizovat zábavní průmysl, tak volba Cannes, kde se sice scházejí filmové celebrity, ale zároveň je to přední přehlídka artových filmů, je přinejmenším ambivalentní. Horší ale je, že Skokan se vlastně ke kritice médií nedostane, jen nechává hlavního hrdinu chvíli bloudit festivalovým městem a pak se posune dál. A něco podobného by se dalo napsat i o jeho aspiracích na sociálněkritické drama, road movie nebo portrét zbloudilého, ve světě ztraceného hrdiny. Jde o snímek, který toho mnoho rozehrává, ale nic nedotahuje do konce. To, jak několikrát suverénně skáče ve vyprávění doprostřed nových a nových peripetií hlavního hrdiny, lze sice považovat za nomen omen, ale zároveň se tím opakovaně potvrzuje nekoncepčnost celého projektu. Václav opět angažoval charismatické herce – Klaudii Dudovou, Zdeňka Godlu a Julia Oračka –, kteří ale paradoxně nedostávají prostor a stávají se fragmentárními figurkami v roztříštěném filmu, ve kterém jako by tvůrci bloudili ještě více než hlavní hrdina.
Antonín Tesař
Drazí architekti
Galerie Architektury Brno, 13.–27. 6. 2017
Výstavu Drazí architekti pojala kurátorka Karolína Plášková jako prostor pro otázky týkající se současné role architektů a architektek ve společnosti. Zástupci a zástupkyně architektonických i příbuzných oborů byli vyzváni, aby se k této problematice vyjádřili, ať už textem, audio- či videonahrávkou, kresbou nebo modelem. Někdo využil tuto příležitost k prezentaci vlastní tvorby v podobě PR vzkazu tvářícího se jako manifest, jiní se vrhli do přemítání nad situací české architektonické scény. U starší a střední generace převládalo naříkání nad nelehkou úlohou architektů v dnešní nechápavé době, doprovázené krizí médií, která se architektuře nevěnují, a nad množstvím předpisů, jež je nutné dodržovat. Objevily se také úvahy o nenahraditelné roli tvůrce nebo o nutnosti oživení vážnosti architektonické profese. Žen je na výstavě zastoupena pouhá čtvrtina, ale právě z jejich strany většinou dochází k politicky kritičtějšímu zhodnocení některých sociálně důležitých témat. Samotný název výstavy přitom ženy-architektky v podstatě opomíjí. Angažované přístupy s uvědoměním si politických konotací a jejich dopadů na společnost jsou přítomné v uvažování některých zástupců a zástupkyň nejmladší generace. Výstava ovšem postrádá jednoznačný kurátorský názor a trpí roztříštěností. Vznikla tak spíše nejednotná mozaika přístupů než silná výpověď. I z této koláže je však patrné, že česká architektonická obec má před sebou dlouhou cestu, během níž se bude muset vypořádat jak s vlastním egem, tak i s politickou gramotností.
Petra Hlaváčková
Anton Pavlovič Čechov
Racek
Divadlo v Dlouhé, Praha, premiéra 25. května 2017
V pozadí scény Divadla v Dlouhé, které nově uvádí Čechovova Racka, jsou troje lítací dveře s kulatými okénky, připomínající kinosál. Před nimi je řada židlí určených divákům životního dramatu Konstantina Trepleva. Později se tu rozprostírá jezero s modelem zastřeleného racka. A v posledním dějství je na scéně pokoj, v němž se Treplev definitivně přesvědčuje o marnosti své lásky i o neprůkaznosti svého uměleckého talentu a rozhodne se pro sebevraždu… Kdo očekával Čechovovo impresionistické divadlo polotónů a podtextů, byl zklamán. Namísto toho se na jevišti prezentuje syntetické divadlo slova, gesta, pohybu a hudby, typické pro poetiku tandemu SKUTR, tvořeného režiséry Martinem Kukučkou a Lukášem Trpišovským. Impresionismus se změnil v expresionismus, někdy i v grotesku. Současná ryčná hudba se střídala s melancholickými ruskými melodiemi a písněmi. Hrálo se o nešťastné lásce, nenaplněné touze a hlavně o dvojím umění – novém a starém, rutinním. Řada symbolů a metafor i textové škrty narušují plynulost děje a vzbuzují nepochopení u diváků, kteří podrobně neznají předlohu. Jde o experiment, jenž překročil hranice. Může zaujmout diváky zvyklé na současnou postmoderní dramatiku, ale hloubku autorových myšlenek a charaktery postav zpovrchňuje. Herci nicméně obětavě a přesně plní úkoly režisérů. Vyniká mezi nimi Klára Sedláčková-Oltová jako hysterická a přitom tragikomická Irina Arkadinová a chlapecky přirozený, tápající Konstantin v podání Pavla Neškudly.
Alena Morávková
Katja Kettu
Porodní bába
CD, OneHotBook 2017
Tak jako má Česko svou Kateřinu Tučkovou s jejími Žítkovskými bohyněmi, má Finsko svou Katju Kettu s její Porodní bábou. Obě autorky se snaží vyrovnat s úlohou své země za druhé světové války skrze ženské postavy. Rozdíl je v tom, že zatímco hrdinka románu české spisovatelky Dora Idesová se do historie noří ze současnosti, „porodní bába“, tedy dívka, jejíž jméno Helena se však v knize téměř neobjevuje, tuto historii žije. Obě knihy vzbudily zájem i v zahraničí, obě se dočkaly různých adaptací a obě si můžete poslechnout v podobě audioknihy. Nakladatelství OneHotBook přitom využilo možnosti zapojit do načítání více herců – sama Katja Kettu totiž svěřila vyprávění třem osobám. Pasáže porodní báby, koncipované jako dopisy jejímu milenci, důstojníkovi SS Johannesi Angelhurstovi, načetla herečka Petra Beretová. Snaží se zachytit hrdinčinu emocionální nevyrovnanost, dětskou naivitu, ale také sílu, kterou jí dodává láska. Schizofrenní postavu Johannese, zprvu vystupujícího vojensky sebevědomě, postupně se ale propadajícího do šílenství, dobře vystihl Jaroslav Plesl. Do třetice tu slyšíme Jana Vlasáka v roli pragmatického agenta, pracujícího jak pro Rusy, tak pro Němce. Více než jedenáctihodinové putování po finských koncentrácích je bohužel až příliš naporcováno rozdělením do kratších částí a kapitol, které jsou navíc vyprávěny z různých perspektiv. Místo silného příběhu Tučkové nabízí Kettu především silné emoce, a nutno zmínit i množství bizarních sexuálních scén.
Jiří G. Růžička