„Na základě shody ustavujícího shromáždění Vládní rady původních národů jsme se rozhodli jmenovat na pozici mluvčí naši soudružku Maríu de Jesús Patricio Martínez z národa Nahua. Budeme usilovat o to, aby se její jméno objevilo na volebních lístcích v mexických prezidentských volbách v roce 2018.“ Těmito větami, které vedle řady jiných médií citoval 29. května levicový deník La Jornada, ohlásil Národní kongres domorodých obyvatel (CNI) společně se Zapatistickou armádou národního osvobození (EZLN) první kandidaturu příslušnice původních etnik na prezidentský post v dějinách Mexika. Společné prohlášení, vydané o den dříve v San Cristóbalu de Las Casas ve státě Chiapas, však zdůrazňuje, že cílem není převzít stávající strukturu moci, ale vniknout do jejích trhlin a rozložit ji. „Žádné autonomní rozhodnutí našich národů, žádné naděje proměněné ve skutečnost neměly nic společného s termíny voleb a jejich formou, o které mocní mluví jako o demokracii. Proto nechceme nic jiného než vyrvat jim z rukou náš úděl, který nám vzali a pošlapali,“ stojí dále v citovaném komuniké; „tato prohnilá moc přináší smrt našim národům i matce zemi. Politická třída si umínila, že ze státu udělá korporaci, která prodává půdu patřící domorodým národům, ať už na venkově nebo ve městech. Korporaci, která obchoduje s lidmi, jako by to bylo zboží.“ Téhož dne přinesla La Jornada krátký portrét Maríi de Jesús, známé také pod přezdívkou Marichuy. Pochází z Tuxpanu ve státě Jalisco, kde se věnuje lidskoprávnímu aktivismu, obraně jazyka nahuatl a tradičnímu léčitelství, bylinkářství a homeopatii. Od poloviny devadesátých let zde vede středisko alternativního lékařství Calli Tecolhocuateca Tochan a jako jedna z prvních žen se připojila k zapatistickému povstání v roce 1994.
Nezávazné referendum o politickém statusu Portorika, které se konalo 11. června, skončilo poněkud rozpačitě. Karibský ostrov s téměř čtyřmi miliony převážně španělsky hovořících obyvatel má i po čtyřech předchozích plebiscitech status nezačleněného území Spojených států, což mimo jiné znamená, že jeho obyvatelé nemohou volit prezidenta a jsou vyčleněni z některých vládních programů. V referendu sice 97 procent platných hlasů upřednostňovalo „státnost“, tedy začlenění Portorika jakožto 51. státu USA, nicméně k urnám se dostavilo pouze 23 procent voličů. Nedorazili sympatizanti opozičních stran, které se rozhodly hlasování bojkotovat. Největší portorický deník El Nuevo Día přinesl komentáře z nejrůznějších politických pozic, 13. června však na jeho webu bodoval hlavně fejeton Okamžitá dekolonizace! od humoristy Silveria Péreze, který ironizoval dopady referenda na federální politiku: „Prezident Trump všeho nechal a zavřel se v Bílém domě, obklopen nejbližšími spolupracovníky (…) Tiskový mluvčí Sean Spicer nervózně popocházel sem a tam, očekávaje prezidentovy odpovědi na otázky novinářů, kteří se už shlukovali v tiskovém sále, kde se promítaly průběžné výsledky.“ A skutečnost? Portoriko leží na okraji Trumpova zájmu (naprostá většina Portoričanů by ho ostatně nevolila, ani kdyby mohla). Podle deníku neřekl Spicer novinářům nic víc, než že „je to záležitost, která se bude muset rozhodnout. Teď, když se lidé na Portoriku vyjádřili, Kongres tomu bude muset věnovat pozornost.“ Právě Kongres podle americké ústavy může schválit přistoupení k Unii, nicméně pro „51. stát“ se zatím oficiálně vyslovili pouze čtyři jeho zástupci, z toho jeden republikán a tři demokraté. Nejpravděpodobnější tedy je, že se polokoloniální postavení Portorika ani po nejnovějším plebiscitu nezmění.
„Major Korsakoff. Ten z nás udělal vojáky,“ opakuje Enrique Galeano Moreno, když vzpomíná na válku o Gran Chaco, které se účastnil před pětaosmdesáti lety. Letos mu bude sto šest let, ale jeho vzpomínky jsou dosud živé, ubezpečuje v článku o jednom z dosud žijících válečných veteránů druhý největší paraguayský deník Última Hora z 12. června. Galeano Moreno bojoval v prvních bitvách války, v roce 1934 padl do bolivijského zajetí, dva roky strávil ve vězení a vrátil se až rok po ukončení bojů. Dnes se o něj stará vnučka, dcera jednoho z jeho osmi dětí. Major Nicolás (dříve Nikolaj) Korsakoff byl jedním z desítek důstojníků ruské carské armády, kteří po prohrané občanské válce emigrovali ze Sovětského svazu do Paraguaye, přijali její občanství a později sehráli významnou úlohu právě ve válce s Bolívií, v níž Paraguay nakonec zvítězila. Podle deníku je dosud naživu 287 veteránů a přes osm tisíc dědiců, kterým stát měsíčně vyplácí přes sedmnáct miliard guaraní (asi sedmdesát pět milionů korun). Vedle Galeana Morena list připomíná několik dalších veteránů, kteří vesměs překročili stovku, a spíše než na otázkách po příčinách a povaze konfliktu si dává záležet na patriotické dikci. Militarismus má ostatně v Paraguayi i dalších latinskoamerických zemích dosud silnou pozici. Válka o Gran Chaco, takřka neosídlené území s ropnými ložisky, probíhala v letech 1932–1935 a připravila o život nejméně sto tisíc lidí. Obě země z ní vyšly vyčerpané a dodnes jsou nejchudšími státy Jižní Ameriky. Války se nepřímo účastnilo i prvorepublikové Československo, které Bolívii dodávalo zbraně a později poskytlo i vojenské poradce.