Román, v němž se stmívá

Před dvěma lety vyšel Anně Bolavé debut Do tmy, za nějž později získala cenu Magnesia Litera 2016 v kategorii prózy. Protagonistka onoho románu se v závěru propadla do nejhlubší temnoty – a nutno říct, že se soumrak od té doby plíživě vkrádá do všech koutů tamějšího fikčního světa. Letos na jaře se Anna Bolavá do téhož prostoru vrací v knize Ke dnu.

Oživlá krajina

Kraj mezi obcemi Řečovice a Strachovice, prosáklý zrádnými močály, z nichž se plazí antropomorfizovaná mlha, představuje svého druhu mytický prostor. Prolínají se zde časové roviny, minulost leží v duších postav jako kámen a vypravěčský hlas mnohdy předjímá, co se stane, jako by osud postav byl předem rozhodnut. Lidské podoby nabývají kromě mlhy i močály a mráz zažírající se až do morku kostí. Mají vlastní život, morálku a bez skrupulí zasahují do osudů hrdinů.

Anna Bolavá podobně jako ve svém debutu vynalézavě pracuje s přírodní motivikou, zachycuje přírodu v dlouhých rytmizovaných souvětích, přičemž detaily se v popisech mísí s nádechem tajemna. Tentokrát nejde o sběr léčivých bylin, jemuž lze snadno propadnout, nicméně i zde jsou hrdinové v moci magického prostoru a přírodních elementů. Hana Strnadová, jež se vrací spolu s tajnůstkářskou matkou do rodného domu a je pronásledována fobií z vody, je dcerou vodníka ze zdejší řeky, desetiletá Anička je přitahována elektrickým stožárem, na němž zahynul její otec, a všechny sužuje sílící ledový vzduch. Řečovice, aniž by to místní tušili, mají ve svém okolí nejen vodníky a čarodějnice, ale i hejkala, byť se tváří jako nerudný a trochu poťouchlý stařec. Postavy se stávají též obětí svého těla, ať již jde o nešťastný potrat nebo prosté vysílení či pozbývání rozumu. Anna Bolavá dokáže plasticky postihnout sebemenší chvění tkání jak lidských, tak přírodních.

Místo idyly panoptikum

Jednotlivé střídající se dějové linie jsou podávány s výjimkou záznamů v Hanině deníku er­-formou. Je zde zastoupena dětská perspektiva, sledujeme osudy vdovy Milady, jež dře do úmoru v drůbežárně a nepostřehne, jak se její dcera stále častěji utíká do samoty, jejího švagra Jardy, který nezištně pomáhá jak jí, tak stále ochotněji nově příchozí Hance. Z předchozího románu již známe doktora Diviše a jeho přítelkyni Milušku, jejich osobní tragédie se v přítomné knize stanou hybateli děje hned v počátku. Román je dále obydlen dvojicí starých žen, matkami Milušky a Hany, jež jsou si podobné ve své izolovanosti od reality a tvrdosti vůči okolí. Galerii postav doplňují bezpáteřní novinář Málek, přiživující místní skandál – nalezení mrtvé Divišovy ženy v bažinách –, mladičká učitelka Jančaříková a parta Miladiných kamarádek. Vyjmenování postav není samoúčelné, v románu Anny Bolavé se totiž nejedná o venkovskou idylu zabydlenou rázovitými postavičkami, ale o panoptikum, v němž lze dobré vlastnosti a skutky spočítat na prstech jedné ruky. Dětství, dospělost i stáří jsou vyobrazeny spíše jako neustálý boj o přežití, nedůvěřivost k okolí či snaha urvat si co nejvíce na úkor druhých. Výjimku představují Jarda, Diviš a Miluška, ale ti paradoxně v příběhu nemají tolik prostoru, jsou spíše nazíráni optikou druhých.

Karikaturní zkratka

Jednotlivé postavy jsou charakterizovány jak přímou, tak polopřímou řečí (ta je využívána například pro zdůraznění pochyb postav o vlastní identitě nebo při záznamu selhávající zdravé mysli), zároveň jsou hodnoceny vypravěčem a mají určité ustálené atributy. Pro Hanku Strnadovou to jsou barvy, skrze něž vnímá atmosféru míst, pro Miladu všudypřítomné hory zmrzlého kuřecího masa, symbol, jenž se prolne s jejím vlastním churavějícím tělem, Anička sbírá kameny, Petr Málek je šmírák, jemuž se právě jeho lačnost vidět vše stane osudnou. Avšak zkratka, již autorka pro vykreslení postav volí, je v posledku bolestí celého díla. Málek je karikaturou hyenistického novináře, který se neštítí ničeho, učitelka Jančaříková zase vypočítavá potvora, která nadržuje dětem „honorace“ a obecně svou výuku řídí dle momentální nálady a svých úspěchů či neúspěchů u místního ředitele.

Stereotypní, až těžko uvěřitelné se jeví i zachycení rozmanitých prostorů. Obávané Strachovice, odkud mimochodem pochází Petr Málek, jsou bez nadsázky obrazem pekla. V místní porodnici sestry nechávají rodičky krvácet na zem, ponižují je, v celé nemocnici raději ani nezapínají rentgen a na ORL používají tytéž dřevěné špachtle. Drůbežárna je vyobrazena stejně pochmurně a zdejší scény čtenáře náhle přenesou do žánru sociál­někritického románu. Oproti fikčnímu prostoru okolí Řečovic, jemuž dominuje neproniknutelnost, záhadná světla ve vodě, skryté bunkry v močálech a ještě hlubší tajemství jeho obyvatel, působí ostatní prostředí až příliš zjednodušeně. V těchto pasážích si nejvíce uvědomujeme, že vypravěčka předkládá hotové hodnocení, aniž by čtenáři poskytla možnost, aby interpretoval povahu postav i prostředí sám. A přitom právě ambivalentnost jednání protagonistek – Aničky, Milady a Hanky – a nevyzpytatelnost místa jsou tím, co při čtení neustále vzbuzuje neklid a vtiskne se nadlouho do paměti.

Autorka je bohemistka.