Vždycky jsi chtěl psát vlastní literaturu, jak to, že nakonec píšeš o literatuře? Hm, taky jedna ze záhad. Ale snadno vysvětlitelná. Jako za všechno, i za tohle může minulý režim. Za slavných dob totality zkrátka nebylo kam psát recenze či polemiky. Kdo by se ještě zabýval psaním o literatuře, když samu literaturu bylo především nutno nějak odžít, viz Vaculíkův Český snář, Grušův Dotazník, viz celý Magor… To byly zprávy rovnou o životě a době, ač stylizované, přesto bezprostřední. Jak divně naopak působila Páralova oficiálně vydaná Radost až do rána z roku 1975: vlažná, zředěná kniha. Podivný zážitek, číst knihu někdejšího literárního suveréna, snad ne úplně špatnou, na svou dobu dokonce odvážnou (!), přesto postiženou zásadním slepým bodem: vykostěnou realitou, režimem stravitelnou, jen aby to šlo vydat. Stačí jisté věci vynechat. Dohoda nepsaná, ale jasná. Přitom popis té „vynechávky“ by dnes vydal na disertaci.
Ale o tom teď nechceš psát, ne? Nechci. Jak se tedy přihodilo, že píšeš o literatuře? Spadl jsem do toho. Po revoluci mě z Literárek nevinně vyzvali, abych napsal sloupek, přibyla recenze na Kabeše a už to jelo… Takže jsi od samotného psaní dezertoval k psaní o literatuře? Kritiky, eseje, zápisníky? Ale ne, to se jen zdá, vždyť to zkouším pořád. Zrovna teď jsem dopsal román, skoro šest set stránek, nekoukej tak blbě, vždyť v tom máš taky prsty. A nepsal bych o tom takhle veřejně, jenže tenhle zápisník jsou postřehy o literatuře a střetech s ní, jak člověku přijde do cesty. A můj nadlouho poslední střet s literaturou je právě z druhé, autorské strany. Zevnitř. Ať už mě tam někdo zval či nezval.
Pamatuješ si ale na svůj první román, ne? Jasně, že pamatuju. Pamatuju, ale nevzpomínám, říká někde Kabeš. První román – kritika ho pěkně pohnojila, tehdy koncem devadesátých let, kdy vyšel. Pořád ti to vadí? Musí ti to po tak dlouhé době už taky nevadit, ne? Pracuju na tom. Jistá paní tehdy o románu napsala – zeje prázdnotou. Konec citace. Kdyby se držela toho, jak je to špatně napsané, sestavené… Ale ona hned verdikt o prázdnotě. Přitom jsi do té knihy naopak zkoušel napěchovat všeho až příliš, od kamarádství přes muziku, lásku k ženě až po lásku k něčemu za… Je tam i zážitek z vojenské psychiatrie osmdesátých let – no kdo z vás to má! Jenže nic z toho nějak nestálo za pozornost, měls pocit jako Kain. Kouř oběti jde nenávratně dolů, nějak si s tím poraď. Jistý kritik tě peskoval třeba za to, žes jízdu dvou protiběžných eskalátorů zkusil načrtnout spojením „míjel míjející obličeje…“ Prý – pozorněji při výběru slov! To by s tím jeden seknul.
Ale tak nebreč. Ani jsi nezačal, a už tady pomalu dochází místo. Vždyť o tomhle jsem ani nechtěl psát. O čem tedy? O tom, s čím se člověk vyrovnává, když se pustí do psaní knihy, odhodlá se vstoupit do arény, kde má něco vyjádřit, zobrazit – kam nese kůži na trh. „Vůbec nevím, co se stane v případě další básně,“ přiznal Petr Hruška v nedávném rozhovoru pro Radio Wave. A dodal, že když mu do textu vstoupí něco nečekaného, je to obyčejně signál, že by báseň mohla být dobrá. To zní pěkně. Plocha románu je ale ještě něco jiného. Příměry jsou dovoleny? Jasně, přirovnávej. Zatímco báseň sviští jako dráha bolidu, román je spíš až ohledáním toho meteoritu. Předmět spadlý z nebes je třeba lokalizovat, dohrabat se k němu, pak ho vyzvednout, zvážit, omakat…
Příměry kulhají, možná vůbec neplatí, buď konkrétnější, jsi-li toho schopen. Provedu. I v dlouhé próze se autor může nechat překvapit něčím neočekávaným, ale dobrý signál je spíš až to, když se neočekávané zas nějakými spodními proudy začne napojovat na celek, rozvíjet ho, doříkávat. Básníka určuje vybočení, prozatér se naopak spíš mučí spojitostmi. Potřebou vehnat svá vybočení do jedné ohrady. Vláčí meteor na zádech, zatímco básníkovi stačí žíznivá čára… Už zase kulháš, narovnej to! Jak je ctěná libost. V románu je třeba nechat témata, ať sama rostou, ale zároveň je věčně dolaďovat, vybavovat nutnou informací, současně zbavovat i nadbytku informace. Nekonečný souboj. Prosévat realitu zažitou a fiktivní, promyšlenou a nezamýšlenou a všelijak ty reality vzájemně infikovat, nebo zas vůči sobě imunizovat. A na všechno je člověk zoufale sám, ale ta samota je svatá, důsledná a drobnohledná, třeba až po nutnost pohlídat si postavu, jež vstoupí do kuchyně, aby vzápětí nestála v pokoji…
Člověk je najednou sám se světem, svůj napůl nebo docela smyšlený svět pořádá, přesouvá, žije ho, doopravdy své lidi a místa vidí, tvoří vzpomínky, jež si nemůže pamatovat. Dokonce v té samotě člověk „myslí na čtenáře“ (jaká ironie!), dbá, aby něco srozumitelně a představitelně popsal, ale pak přijde raubířská nálada – drahý čtenáři, tuhle pasáž si napíšu, jak chci, bez tvého svolení. Potrap se tím, čím jsem se trápil já. To je taky literatura, udělat něco po svém, prohlásit se za všemocného, aťsi nádoba při vypálení třeba pukne. To je riziko. Být svědek, jehož nikdo nezval.
A kdy to vyjde?…
Autor je básník a literární kritik.