Útěk do minulosti

Ani ve třetím desetiletí „demokratického“ režimu nemá česká veřejnost k dispozici kritické biografie státníků, politiků a dalších činitelů, kteří spoluutvářeli její novodobé dějiny. V přípravě se nachází životopis Gustáva Husáka; a to již několik let. Jediné kritické dějiny KSČ končí u převzetí moci a byly napsány ve Francii v roce 1981. Díru na místě velkého příběhu – nebo alespoň takového příběhu, o němž by bylo možné společně diskutovat – plní mediální prefabrikáty orientované podle momentálních mocenských zájmů toho, kdo je financuje.

Devadesátkový trojobal

Místo historie máme tedy archivy. Pozůstatek režimu, zákonem prohlášeného za zločinný, hraje paradoxní roli posvátných textů, o jejichž integritě se nediskutuje, a když už, tak poslední slovo mají pověření vykladači, zákonem podřízení politikům. Ideologický komplex, který v letech takzvané transformace ovládl a přiklopil veřejný prostor, zde nazvu pracovně – devadesátkový trojobal. Kromě antikomunismu, k němuž není co podstatného dodat, jej tvoří dvě další dílčí ideologické operace: jednak privatizace, jednak symbolizace/deekonomizace. Privatizace v širším smyslu než jen jako majetkový převrat znamená přeměnu veřejné sféry a statků na soubor atomizovaných jednotek. Krystalickým vyjádřením tohoto modelu je redukce všech lidských práv na práva vlastnická a převedení ekonomických otázek (například třídních bojů) na otázky kulturní a symbolické. V beletrii se projevuje jako imaginativní varianta existencialismu, v níž je přirozeně osvobodivá síla imaginace ventilována mimo rizikové pole vlastnických vztahů a vybíjí se v privátních tématech. V politické rovině se projevuje například záměnou emancipace všech myslitelných minorit za emancipaci všeho lidstva.

Minulost má tu výhodu, že nabízí rezervoár již předpřipravených společensky a tržně sankcionovaných příběhů. Myslím, že právě proto historická témata v české próze nové doby plní řadu specifických ideologických funkcí.

Historismus metafyzický

V románu Kobold (2011) Radky Denemarkové působí prostřednictvím mužské figury jasně rozlišené zlo. Kobold je zbabělý loupežný vrah za květnového povstání, uzurpátor židovské rodiny a nepochybný tyran své ženy i dcery – vypravěčky jedné části románu. Prochází dějinami a dějiny procházejí skrze něj do osudů ženských postav, jejichž životy przní a ubíjí. Kobold je jakoby odnikud, je metafyzickým zlem, které postrádá analyzovatelné konkrétně historické pozadí a kořeny. Války, diktatury a ponižování se jeví jako nemoc duše; individualizovaná traumata se vracejí v nezpracované podobě jako abstraktní nadosobní princip – například v podobě nediferencovaného pojmu „totalita“.

Hella zoufale miluje Kobolda. Věří, že ji chrání – a uniká do psaní: „Psát. Schovat se do vět. Schovat se do slov. Jinak a znovu.“ Když je tělo bito a duše mrzačena, co zbývá než jazyk? Byť jazyk vnitřní, autistický, ochuzený o sdělovací funkci a bez nároku na porozumění. Zbývá jazyk jako základní existenciální právo podat svědectví. Ale na to samomluva nestačí; svědectví je rizikový výklon do veřejnosti, do objektivního světa, do konkrétního historického času.

Základní zjištění, které Koboldově dceři přinese návrat po letech do vlasti, je kontinuita. „Lidé se chovají, jako kdyby totalita neskončila, jako kdyby komunismus trval. Mají totalitu pod kůží.“ Slečna z realitní kanceláře, představitelka kdysi tolik vzývané nezatížené generace, je vlastně jiná forma Kobolda, adaptovaná na kapitalistické pořádky: přizpůsobená dokonalým egoismem, hédonismem, maximalizací osobního zisku.

Sledujeme hořké cloumání v mezích postkomunistické ideologické figury „návratu do Evropy“. Svedený a pomýlený – po jakémsi vandru, výchylce, historické aberaci – český národ hledá ztracený zlatý věk. Geopoliticky odpovídá ztracený ráj Západu, historicky asi první republice, která je žádoucím vzorem tím víc, čím méně si ji kdo pamatuje. Poslušný návrat zbloudilého syna do vytyčené historické trajektorie je jeden z pilířů postkomunismu a ideologické disciplinace vůbec.

V „nové“ době se cele odehrává druhá část knihy, příběh Koboldovy vnučky Justýny: matky devíti dětí a objektu sadistické manipulace ze strany ctihodného referenta na úřadu sociální péče. Zlo jako by bylo dědičné prokletí. Ze závislosti a bezmoci postav přitom vyvěrá neúnavná něha; projevuje ji Justýna k úředníku Novákovi, s nímž jde za štangli vysočiny; vůči Justýně ji projevuje nepochopený obstaravač mrtvol v krematoriu. Nezištná pomoc od naivně zamilovaného outsidera ovšem přivádí Justýnu do stále hlubšího neštěstí. Chudoba a sociální vyloučení jsou v příběhu Justýny hříčkami absurdity: ústrky a šikanu líných, neempatických úředníků kompenzuje všeobjímající mateřská láska.

Násilí a bídu Denemarková působivě exploa­tuje, ale nevysvětluje. Tam, kde se otevírá příležitost k sociologicky plodné analýze, uniká buď k mystickému symbolismu, nebo koketuje s černou absurditou. Dějinné působení redukuje na soukromou psychopatologii: „Rodina je koncentrační tábor. Všude na světě. Děti vězni. Rodiče bachaři. (…) Z války vyklouzneš živý, z rodiny nikdy.“ A rodina je základ státu.

Historismus krve a půdy

Vypravěč Selskýho baroka (2005) Jiřího Hájíčka se minulostí živí – pátrá po genealogiích. Z archivů a kronik vytváří příběhy, které movitým klientům prodává jako historický fundament. Historie tu funguje jako syntéza dokumentů, rodinné paměti a slušného honoráře. Protože je však minulost stále živá, spočívá vypravěčova aktuální zakázka (dějová osa románu) v hledání kompromateriálu na současného vesnického kverulanta, kterého se zadavatel zakázky potřebuje zbavit, aby ovlivnil komunální volby. Matka lustrovaného totiž v padesátých letech udávala sedláky.

Má­-li být ale stará historie z časů kolektivizace nástrojem politické likvidace nepohodlného kandidáta dnes, znamená to, že tato stará historie je živá dodnes, v odlišných společenských podmínkách? A jsou opravdu tolik odlišné? Vidíme přece sousedy, kteří zase intrikují proti sousedům. Na pozadí politických událostí vystupuje u Hájíčka tichá kontinuita lidského podrazáctví. U kořene řady udání, soudů, kriminálů a dalších politických „velkých dějin“ nacházíme nakonec „malé“ rodinné a intimní historie (nepřiznané otcovství). A tím vším se brodí postavy, které nemají palčivější problémy nebo lepší téma pro letní dobrodružství než řešit křivdy svých praotců. Alespoň to dělají pro peníze.

Na některé motivy Selskýho baroka navazuje mladší Hájíčkův román Rybí krev (2012). Existenciální otřesy, které jihočeský venkov zažil v době kolektivizace, se opakují v letech výstavby jaderné elektrárny a přilehlé vodní nádrže. Zatímco v padesátých letech je příčinou vykořenění ideologie a třídní zášť, v osmdesátých a devadesátých letech trpí venkov pod tlakem technokracie. Stavbu Temelína a Hněvkovic s jejich důsledky pro postižené lidi Hájíček otevřeně přirovnává k nacistické okupaci.

A lidé protestují. Nejprve peticí – kterou organizuje vypravěčka, a to za zády svého otce, lidoveckého funkcionáře MNV. Později přikročí dokonce k odeslání dopisu prezidentu Husákovi. Také po roce 1989 sousedé sepisují doporučené dopisy, nyní už všemocnému vedení JETE, aby jim alespoň povolilo prodloužení pobytu v chalupách určených k zatopení. Scházejí se na demonstracích proti atomu a nesou mnohametrový transparent: nová doba dala lidem nebývalé možnosti svobodně vyjádřit svou bezmoc.

Nakonec se ukazuje, že petici již na místní úrovni osobně potlačil vypravěččin otec – muž, který si celý život pěstuje mindrák pocházející z dědovy sedlácké tvrdohlavosti, z nedostatku odpuštění, které se táhne celým rodem od dávného udání z dob protektorátu. Kontinuita dějin i v tomto Hájíčkově románu leží ve zděděných křivdách, jimž politické události přicházející zvenčí dávají jen kulisy. Jak ovšem čelit rozvratným nadosobním silám „velkých dějin“, když nefungují ani základní vztahy v rodině?

Magický historismus náležící knížeti

Petru Stančíkovi jsou české peripetie první půle 20. století velkým hřištěm pro okázale dekadentní zábavu. Konkrétně historický svět je v románu Andělí vejce (2016) přeludem smys­­lů, jehož realita závisí především na libovůli alkoholem opojeného subjektu. Autorova frivolita zdánlivě nešetří nikoho; stírá na jednu hromádku jak církve a náboženství obecně, tak osvícenské intelektuálství. Kostel ve vsi slouží především jako organizační příslušenství obecního zelniště. Učitel se oběsí poté, co svou životní energii vyčerpá přesvědčováním vesničanů, úřadů a celého světa, že v názvu obce Smylavoda by se správně mělo psát měkké i.

Trapnost malých dějin souvisí se Stančíkovou filosofií dějin velkých. „Běsy obou revolucí – jak bolševické, tak nacionálně socialistické – vyvolali z podsvětí stejní lidé.“ Rétorikou nepokrytě heideggerovskou žaluje autor zlaté tele průmyslu a občany proměněné v kolonie sociálního hmyzu. S vytříbeným smyslem pro detail – zaměřeným často na jídlo – servíruje čtenáři nevyřčenou idylku starých dobrých časů, v níž na mor a bídu chcípali jen barevní, případně proletariát, který byl pro slušného člověka neviditelný, a všichni ostatní k sobě měli tak nějak blíž.

První světová válka se potom jeví jako vzrušující výprava do světa za dobrodružstvím a kořalkou, která pochopitelně „chutná slávou“. Sibiřskou anabázi definuje hrdinské švejkování, které však nemá s tvrdě subverzivním Haškem nic společného; Stančík si jej vypůjčuje jako vyprázdněný kulturní emblém a naplňuje obsahem přesně opačným. Hrdinství nesmrtelných Gajdových legionářů, „před nimiž se bolševici třásli“ a které je prošpikováno žranicemi, překazí až podplacení salonní mluvkové Masaryk s Benešem.

Když obecní blázen Mrakoš pronáší proroctví, čteme nijak nešifrovaný, jen lehce zbeletrizovaný obtah standardně ultrakonzervativní kritiky rovnostářství, globalizace, migrace i automobilismu. „Saracéni, kteří se tisíc let marně snažili dobýt Evropu nejdříve ze západu a později z východu, ji bez boje obsadí od jihu, pomocí zrady zevnitř. A Evropa jim za svou porobu ještě bude platit.“ Český spisovatel se však nepouští na tenký led. Podá­-li se identitářská litanie jako jeden velký vtip, jedině tak spolehlivě neztratí na přijatelnosti pro liberálního čtenáře, editora či kritika. Nenechme se však přelstít: blb Mrakoš je hlavnímu hrdinovi kmotrem.

Žoviální převaha dekadentního okultismu – jak nad farářskou teologií, tak nad racionalismem impotentních učitelů – vyjadřuje zvláštní typ novodobého českého aristokratismu. Marná sláva, ještě nedávno jsme tu vesměs všichni žili natěsnaní v týchž panelácích, byli závislí na téže byrokracii a večer koukali na tytéž seriály. Snažíme­-li se nahnat konzervativní ušlechtilost během jedné či dvou generací, musí to podle toho dopadnout. Výsledkem je aristokratismus, kterému z bot trčí konzumně socialistická sláma. Stančíkův románový vesmír totiž nedrží pohromadě ani bůh, ani vlast, ani rodina – ale jídlo. „Všechno se pořád opakuje a lidi se z toho nepoučí,“ konstatuje opakovaně románový zdravý rozum – jen kvásek je věčný.

Útěcha z historismu

Odčinění dávných křivd může být prostředkem nápravy neuspokojivé současnosti. Nebo alespoň útěchou a snem, který uspokojuje jinak frustrované tužby a stráží klidný spánek. Podle Aleše Palána je centrální potíží české společnosti skutečnost, že se nedostatečně vyrovnala s komunistickou minulostí a nepomstila se udavačům z padesátých let. Alespoň podle mladých hrdinů, jak je popisuje autorův román Ratajský les (2016), který „vychází ze skutečných událostí, dotváří je a fabuluje“ – už nakladatelský text na předsádce knihy shrnuje celou originální koncepci Palánovy práce s historickým materiálem.

Krvavé epizody z časů kolektivizace nejen „dotváří“, ale doplňuje o celou další rovinu, která se odehrává v současnosti. Aby tato stavebnice držela pohromadě – a minulost tak terapeuticky komunikovala s dneškem –, propojuje autor různé roviny smyšlenými postavami, motivacemi i ději.

„Tahle země nemá budoucnost,“ prohlašuje jedna z postav. V České republice totiž zuří tajná válka všehoschopných mladých komsomolců, napojených na staré struktury, proti zakonspirované skupince stejně starých antikomunistických anarchosyndikalistů (!), mstících se za bezpráví, jež napáchali komunisté. Palčivější problémy mladí hrdinové v Palánově kontrafaktuálním románu nepociťují; nebo je přinejmenším neřeší. Vypjaté události staré šest desetiletí znamenají pro Palána hmotu, jíž zabydluje současnost, aby vůbec dostala nějaký smysl a strukturu. To není fikční svět – to je přímo alternativní vesmír se samostatnou kosmologií, kde se lidé rodí proto, aby řešili konflikty svých dědečků.

Bez jejich zakonspirovaného úsilí se republika nepohne z místa; žijí proto životem jakési odbojově undergroundové buňky, protože kamerové systémy, policii a vůbec Systém má pod kontrolou rudý nepřítel. Když se ovšem antikomunističtí odbojáři potřebují uklidit, vypaří se do nedalekého Lipska, konkrétně do squatu. Zdůrazňované metody konspirace – schůzky zakapucovaných postav na benzínové pumpě, baterky vyndané z mobilů, ba i mobily zabalené do alobalu – však odpovídají spíše medializovaným zvykům „politických podnikatelů“ a jiných nepostradatelných poskoků vládnoucí oligarchie.

Je nanejvýš ironické, když své vyznání „jsme jako na moři a nevidíme břeh, vzpomínky jsou náš jediný azimut“ vkládá autor v závěru knihy do úst komunistického poslance. Jaký div, když centrální událost Ratajského lesa – politická vražda ženy, matky nedospělé dcery – je v zápalu ideologického mašínismu podána coby jakési „neštěstí“, které si oběť přinejmenším spoluzavinila, protože byla komunistickou agitátorkou, která všechny štvala. Země Palánovy prózy nejenže nemá budoucnost; nemá ani přítomnost, protože vidí jen minulost.

Terapeutický vpád minulosti do spleti přítomných problémů je i tématem Skutečné události (2013) Emila Hakla, jenž se na rozdíl od Palána dnešního kapitalistického marasmu neštítí. Roztržitý pozorovatel a účastník nepřetržité nudy, o níž ví přinejmenším to, že je dlouhodobě neudržitelná, staví vedle aktuálního příběhu­-nepříběhu i zdánlivě nesouvisející sled úvah nad osudy Rote Armee Fraktion. Němečtí teroristé (či partyzáni, případně lovci nacistů) slouží Haklovi jako temná srovnávací materie, díky níž teprve vyniká nevolnost ze zdánlivého přepychu nad propastí: je to nevolnost ze sadistických exekutorů a relaxace u počítačových stříleček. Nahodilý lék v podobě RAF v Haklově textu však pomáhá spíše od nedostatku „skutečnosti“ v životě znuděného literáta, který si může dovolit nepřijít do práce.

Ideologická tenze obou textových částí je patrná i v kompozici románu. Současné dění­-nedění je vyprávěno nesoustředěně a fragmentovaně. Hybnou silou přítomnosti je sled banalit, který se nejvíc podobá bloku televizních reklam. Mediální prefabrikáty jsou však nemožné bez parazitování na hlubinném ložisku minulosti, bez tisíciletého rezervoáru „velkých vyprávění“, idejí, mytologémat a gest. „Historická“ rovina Skutečné události uklidňuje svou uspořádaností, která kontrastuje s nikam nevedoucími tlachy hlavních postav. Předžvýkaný, do jisté míry kanonizovaný příběh „teroristů“ vyvolává paradoxní pocit bezpečí: Toto se již stalo, a jakkoli se tím můžeme příjemně strašit, milý čtenáři, už se to nebude opakovat.

Historismus na cibulce

Lustrace, neodmyslitelný očišťovací rituál českých převratů, nalezly svou tvář ve vypouklém zrcadle autoterapeutického románu­-mon­­­­str­­procesu Vítr, tma, přítomnost (2014) Václava Kahudy. Se zarputilostí téměř metodickou autor obrací naruby ošoupaný kabátek české společnosti, která je posedlá očišťováním jako svedená panna. A co vidíme? Vyhřezliny toho, co po desetiletí pochováváme, naposledy pod heslem „vyrovnávání se s minulostí“, a co nepřestává strašit v přítomnosti: „Ano, kádruju. Na stará kolena jsem se stal šéfem soukromého ‚osobního oddělení‘. Musím si uklidit ve své zalidněné hlavě.“ Očistu bere Kahuda celou na sebe, přijímá ji jako osobní úkol. Ani zde se neobejdeme bez iluzorního pojetí reality a popisu světa jako souboru patologií.

Vypravěč rekapituluje osobní i rodinnou minulost, přátelství, vztahy – a nenachází nic čistého. Vše je prolezlé službami, zneužíváním a sledováním: „V podstatě jsme byli všichni nějak využiti.“ Osobní se nestává politickým z rozhodnutí nějakého lyrického subjektu, ale protože politickým vždy už bylo.

Vypravěč ovšem zůstává nakrmen nestrávenou, netříděnou makulaturou vztahů, lustrací a spiknutí. Chronické toužení odborníků po „velkém románu“ dostává pořádnou misku krmení: sedmisetstránkový spis z privátního vyšetřování vedeného proti společnosti a jejím sebeklamům. Potíž je, že bez třídění a důkladné analýzy, opřené o víc než jen vypravěčův úsudek, to celé zůstává na úrovni exkluzivně napsaného bulváru. „Informace je to, na co se dá reagovat,“ sděluje vypravěči starý zpravodajský praktik v jedné z nejvydatnějších partií spisu. Ale jak reagovat na houšť a spoušť neuvěřitelných, protože ne­­ověřitelných teorií, osobních drbů a historek, u nichž je navíc často až příliš dobře znát, odkud je Kahuda opsal? Lze na takovouto informaci ještě reagovat, když její kvantita dalece převyšuje kvalitativní míru, nad níž je reakce efektivně znemožněna? Celé to drží v jednom svazku jen silou poezie. Tázání po reálnosti reality, po povaze skutečnosti, se v knize nevrací jako nějaká idealistická obsese, ale jako nutný důsledek pracovní metody.

Kahuda místy jako by ještě žil v informačním věku. Všudypřítomné gigabajty, digifoťáky a internety, kterými v románu operuje a nechává se jimi opájet, dýchají zbytkovým příslibem jakéhosi osvícení – naděje, že skýtají pravdu, která nás osvobodí. Román jako celek je přitom v české literatuře nejlepším důkazem, že digitální zahlcení různými „obsahy“ není než vývojově vyšší formou zblbnutí člověka; že hodnota není v samotných informacích, ale v jejich klasifikaci. Přinejmenším některé postavy Kahudova románu to vědí: „Nejlepším utajením pravdy je nechat ji vykřičet do světa nějakým Cibulkou.“ Rozhlásí pravdu takovým způsobem, že nikdo neuvěří.

Historismus liberálně pragmatický

Liberálně pragmatický historismus je zvláštní tím, že vlastně zakládá širší ideologický rámec současného literárního pole, které je určováno takřka výhradně tržními vztahy – a jehož se všechna výše analyzovaná díla bez výhrad účastní. Jako takový zahrnuje liberální pragmatismus různé znaky těchto dílčích typů – jazykové či imaginativní exhibice nebo existenciální důrazy –, které však nepřevažují ani nevychylují celkový estetický a ideový balanc; jsou naopak bezbolestně zahrnuty jako vítané zpestření.

Minulost zde plní zejména tu úlohu, že nevyhnutelně směřuje k přítomnosti. A je­-li drážděna imaginace, pak směrem vzad, k již hotovému a historicky ukončenému, publicisticky utříděnému a pokud možno neproblematickému. Pod tímto úhlem se současný liberálně pragmatický historismus jeví jako přímý dědic socialistického realismu.

Typický příklad, v němž jsou koncentro­vaně zahrnuty znaky všech výše popsaných ­variant historismu, představují Žítkovské bohyně (2012) Kateřiny Tučkové. Okolo magie a metafyziky rotuje ústřední téma románu a jako takové plní funkci nevyjádřené, přesto však neustále přítomné polemiky s všeprostupující expanzí západní racionalistické civilizace.

Nejhoršími projevy této expanze jsou spojené „totalitní režimy“ (personalizované dvojjediným mstivým policajtem Schwannzem­-Švancem) coby koncentrovaná zvůle a útok na svobodu jednotlivce. Úřady nadopované kolektivistickou ideologií rozvracejí rustikální idylu chudé rodiny vcelku poklidně žijící v ­tvrdé, leč spravedlivé přírodě. Klíčem k pochopení toho, co se vlastně stalo, jsou vypravěčce Doře archivy, bez kterých si obraz minulosti v české próze lze stěží představit. U Tučkové tvoří „Pardubice“ zdroj nepochybného poznání a hybnou oporu děje; jsou navýsost konstruktivní složkou vyprávění, na míle vzdálenou veškeré paranoie (která nabývá strašidelných rozměrů u Kahudy).

A samozřejmě: útěcha. Katarzním vyústěním Žítkovských bohyní je splnění Dořina cíle, který ji drží při životě už od maturity, kdy „ji stát mohl konečně ponechat vlastnímu osudu“ – výzkum fenoménu žítkovských bohyní a vydobytí jejich místa v kulturních dějinách. Nadějí jedince v reálném liberalismu je – svobodné slovo, diskuse. I ta nejtemnější tajemství, křivdy a útrapy lze vynést na světlo veřejnosti a podrobit odbornému (zde etnografickému) zkoumání, zapojit do diskursu a vposledku i obhájit. Protože co lze obhájit v diskusi, to lze jistě také uskutečnit.

Útěk do historie ve všech analyzovaných podobách je pedagogem života a terapeutem nespokojenosti (zdaleka nejen v kultuře). Skýtá ušlechtilý odpočinek zdravě smýšlejícímu, zaměstnanému občanu, který se nepotřebuje rozrušovat ohledně základních přesvědčení o světě, jak mu jej zpřístupňuje publicistika. Drží se proto „faktů“, těch doložitelných a počitatelných, a nepotřebuje k životu neproduktivní fantazírování. Rozumím takovému člověku; navzdory optimismu novinových titulků má svých starostí nad hlavu – a neubývají.

Autor je spolupracovník redakce.