V básnické sbírce Les staví Jitka N. Srbová především na živelné imaginaci. Počíná si přitom ovšem jako „neřízená střela v pravoúhlém bludišti“. Čtenář, který by se v přívalu slov a obrazů snažil najít jednotící myšlenku, nejspíš nepochodí.
Stejně jako předchozí sbírky Jitky N. Srbové, i ta třetí, nazvaná Les, konfrontuje čtenáře s autorčinou rozvířenou obrazností, s oním druhem básnického výrazu, který bych si bez nároku na přesnost dovolil označit jako „bezuzdnou horlivost“ nebo „nadšeně vzrušené pohnutí nad skutečnostmi tohoto světa“. Autorčina verbální brizance dála tentokrát vzniknout krajně rozmanitým, unikavým podobám lesa, a není proto snadné její pojetí našeho oblíbeného ekosystému pojmenovat. Vyjádřit je nějakou příruční definicí, kterou by si mezi sebou mohli podávat kritici s básníky, je nelehký úkol. Čtenářům by mělo stačit, když se jim vůbec podaří zorientovat v lesní „filosofii, která se utrhla z řetězu“ (jak autorka sama charakterizovala poezii v Tvaru č. 4/2016). S jistotou, které se nám tváří v tvář veršům dostává vždycky tak málo, lze říct jediné: Les, to je veliké všecko.
Vůle komponovat
Sbírka vybízí k přímočarému čtení podle zjevného kompozičního klíče. O lese je tady řeč, lesem se tu myslí, cítí i kritizuje. Kolektivně sdílená představa lesa je tu výchozím bodem básnické výpovědi, jenomže coby svého druhu mentální mapa slouží především jako koryto mohutnému toku slov. Ten na žádnou kompozici ani tematickou jednotu nehledí a rozlévá se mezi podněty, které se mu po zákonu asociace stavějí neúnavně do cesty. Z proudu slov pak verše vykrajuje leda autorčina vůle komponovat, tedy psát básnickou sbírku. Taková vůle ovšem není, zdá se, jejímu naturelu vlastní – hádám, že ji musela přijmout spolu s volbou dělat literaturu. Právě v tom vězí nejsilnější rozpor Lesa. Živelnost se prostě nedá spoutat promýšlenou koncepcí, sledující pořadí, rozsah, tón i ustrojení jednotlivých básní. Jakkoli o to Srbová usilovala, její ambice vytvořit sbírku-projekt podle předem zvolené (anebo ex post dodané?) koncepce se bohužel nenaplnila. A stejně tak moje očekávání, podpořené zasněnou fotografií lesa na obálce i opatrným doslovem Jana Šulce, bylo zklamáno.
Jistě, dojde-li k takové situaci, sluší se přehodit výhybku a začít číst jinak. Zkusil jsem se držet nápadně častého výskytu reálií globalizovaného, do úmoru komunikujícího světa (sítě, statusy, SMSky) a hledal důvod jejich přítomnosti v básních o lese. Měly se stát značkou aktuálnosti, nebo předmětem společenské kritiky? Totéž se týká někdy vtipných, někdy laciných parafrází dobových floskulí. Autorčina dikce se blíží opisnému, jakoby odbornému výkladu jevů mezi nebem a zemí, který se realizuje básnickou řečí. Vzniká tím jistě pozoruhodné napětí, ale zase: myšlenka se v té změti ne a ne vyjevit, představa, kterou jsem pracně vyrval slovům, je okamžitě zavalena jejich další vlnou. Autorčina obrazotvorná verva spolkne, na co přijde, a aniž by strávila, co si nabrala, žene se dál. Například vlastnost určité entity (našlehané latte) se vzápětí stává metaforickým pojmenováním („jsi našlehán“) a tímto způsobem se výpověď neustále překlápí z jedné roviny smyslu do druhé. Když se k tomu přidá nenechavá touha zarýmovat si, třebas i na poli jediného verše, generátor poetické extáze se rozpálí doběla a dožene autorku k rozpustilostem. Ona se možná baví, já tápu.
Rozevláté záznamy
Básnický vesmír Srbové tvoří především rozevláté, privátní záznamy (momentálního) rozpoložení mysli, jakkoli je možné tu a tam užasnout nad smyslovou názorností jejích postřehů. Cítím onu neobyčejnou dynamiku autorčina vidění, imaginaci, která se hladce vymaňuje z navyklých způsobů vnímání, jenže výsledným účinkem je překotnost a nesrozumitelnost. A to paradoxně možná právě proto, že autorka musí své vize „překládat“ do slov, aby to mohla být poezie.
Takže o co tady nakonec jde? Bylo cílem produkovat podmanivé obrazy? Pouštět si žilou, kdykoli to na mě přijde? Nepočíná si Srbová jako neřízená střela v pravoúhlém bludišti? A nevlezla do něj náhodou dobrovolně? Nemůžu si pomoct, ale při vší úctě k síle její spontaneity podezírám autorku z jisté hledanosti výrazu. Její zalíbení v některých souslovích, obrazech a zvukové konfiguraci veršů je nepřehlédnutelné. K výše popsané rozpolcenosti sbírky se mi vtírají na mysl podrážděná slova Vladimíra Vokolka, pronesená na adresu modernistické hudby a malířství: „Jde nám to na nervy, ale musíme tomu umění dát za pravdu.“ V tom smyslu dokázala Srbová vystihnout situaci současného lesa dokonale.
Autor je bohemista.
Jitka N. Srbová: Les. Dauphin, Praha 2016, 99 stran.