Byrokracie v říši divů

„Neustále říkáme, že to – a když říkám to, mám na mysli zdroj oněch procesů, který možná využil slov Saula Evanse –, tedy že to je jako tohle nebo támhleto. Jenomže není. Je to jen samo sebou. Ať už to znamená cokoli. Jelikož naše mysl zpracovává informace téměř výhradně za využití analogií a kategorizace, často si nevíme rady, když narazíme na něco, co do žádné kategorie nezapadá a našim analogiím se zpěčuje.“ Takhle zní úvaha jedné z postav románu Jeffa VanderMeera Autorita (Authority, 2014), který je prostředním dílem jeho trilogie o Jižní Zóně a navazuje na knihu Anihilace (viz A2 č. 1/2016). Dobře vystihuje, o co v této nezvyklé sci­-fi jde. Tvůrce totiž konfrontuje své hrdiny i čtenáře s možností, že někde na Zemi se zničehonic začne rozvíjet životní prostředí, které je radikálně odlišné od toho, na něž jsme zvyklí. Oblast X, ohraničená neméně tajuplnou bariérou, je kus krajiny, v němž lidské myšlení ztrácí veškerou půdu pod nohama. Zatímco v Anihilaci Vander­Meer sledoval jednu z výzkumných výprav do tohoto radikálně jiného světa, v Autoritě zvolil nečekaný a svým způsobem čtenářsky nevděčný postup. Namísto dalšího putování říší divů situoval celý děj do administrativní budovy, takzvané Jižní Zóny, ze které vládní agentura vysílá expedice do Oblasti X a zároveň ji zkoumá. Pozornost tu je věnována jednak tajemstvím samotné Oblasti, ale také paranoidní atmosféře, která vládne v Jižní Zóně. Mysteriózní sci­-fi se tu prolíná se stejně neproniknutelným konspiračním thrillerem o tajných agentech a vládních spiknutích.

Frustrující úředničina

Hlavní hrdina přezdívaný Šéf (ne úplně šťastný překlad anglického originálu Control) se stává nově dosazeným ředitelem Jižní Zóny. Nastupuje do funkce přibližně v době, kdy končí děj Anihilace. Setkává se s hrdinkou prvního dílu, titulovanou Ptačí duch, a odhaluje nám nové souvislosti týkající se Oblasti X. Zároveň ale neustále naráží na odpor svých kolegů, kteří mu zjevně vzdorují a tají informace. Celá kniha popisuje Šéfovo každodenní působení v Jižní Zóně a jeho setkávání s ostatními zaměstnanci, jež čím dál víc prohlubují jeho frustraci z toho, že nedokáže porozumět prakticky ničemu, co se kolem něj děje. Frustrovaný ale snadno může být i čtenář. Anihilace totiž sice neposkytovala žádná vysvětlení událostí, které se v ní odehrály, ale pořád popisovala dobrodružnou výpravu do neznáma, jež byla opojně podivuhodná i sugestivně hrozivá. V Autoritě naopak sledujeme, přehnaně řečeno, osudy osamělého úředníka, který se zaučuje a jeho kolegové jsou buď totální podivíni, nebo mu házejí klacky pod nohy.

Pod vlivem zázraku

Tenhle čtenářsky nepřívětivý tah ale zároveň otevírá nové a v podobných textech dosud málo akcentované téma. Anihilace byla skeptická sci­-fi o tom, že naše praxe podrobování si neznámého tím, že to připodobníme k něčemu známému, může jednoho dne narazit na prostředí, které prostě tímto postupem „zdomácnět“ nepůjde. Nesla se tak v tradici slavných žánrových textů na podobné téma – románů Solaris (1961, česky 1972) Stanisława Lema a Piknik u cesty (1972, česky 1974) bratrů Strugackých. Autorita ale zároveň ukazuje, že racionalizaci cizích světů nebrání jen omezenost našich poznávacích praktik, ale také mezilidská komunikace a mocenské vztahy v lidských společenstvích. Šéf najednou naráží na limity jazyka, schopnosti sdělit určitou, velmi nezvyklou zkušenost někomu dalšímu. Vedle toho ale stojí proti síti lidských jednotlivců, kteří Oblast X nejen zkoumají, ale mají na ní jisté zájmy, různými způsoby s ní spojují své životy a na základě zkušenosti s ní reformují vlastní osobnosti. To vše je ještě zarámované fungováním byrokratického aparátu, který je naopak silně ­odosobněný (Šéfův nadřízený má anonymní přezdívku Hlas) a formovaný diktátem praktické užitečnosti (díky tomu je Jižní Zóna, zkoumající nejfantastičtější krajinu na planetě, paradoxně vnímána jako okrajové pracoviště, které nemá pro vládu nijak valný význam).

Třetí díl trilogie, nazvaný Akceptace, má přinést syntézu prvních dvou knih a znovu věnovat hlavní pozornost Oblasti X. Byla by však chyba vnímat Autoritu jako zbytečnou, zdlouhavou mezihru. VanderMeer tu přesvědčivě a výmluvně ukazuje, že lidé preferují rutinu před zázrakem a že ti, kteří dají přednost zázraku, jsou jeho podivností tak poznamenáni, že sami přestanou být srozumitelní.