Wittgensteinovo harampádí

Osobnost Ludwiga Wittgensteina je příliš členitá na to, aby zůstala vyhrazená akademickým historikům filosofie. Před časem se jí chopil i dramaturg Ladislav Čumba, který v roce 2009 přišel s multimediálním představením Wittgensteinové na Kladně. Propojení rakousko­-britského filosofa s kladenskými železárnami Poldi, nazvanými po jeho matce Leopoldině a vlastněnými jeho otcem Karlem, se zřejmě ukázalo být natolik fascinující, že Čumba nejprve vlastním nákladem a nyní i v předním nakladatelství vydal opus Wittgensteinova kniha faktů.

Přikládání slovních obkladů

Na první pohled kniha nepřipomíná nic, na co bychom byli zvyklí, což jí lze přičíst k dobru bez ohledu na to, co o ní povím níže. V osobité grafické úpravě Jana Čumlivského se tu na více než třech stovkách stran střídají dobové i současné fotografie, faksimile dokumentů, citáty, krátké kapitoly o nejrůznějších aspektech Wittgensteinova života či historii jeho rodiny včetně Čumbových rozšafných komentářů. „Autor se snažil zachytit holá fakta a čistou skutečnost,“ dovídáme se v úvodu. Tím se ovšem hlásí k jedinému dílu, které Wittgenstein vydal za svého života, Logicko­-filosofickému traktátu (1921), jehož první věta říká, že „svět je všechno, co je faktem“. Stejně jako Traktát je i Čumbova kniha rozčleněna na jednotlivé výroky značené desetinným číslováním. Jenže napsat zdařilou travestii tak ikonického díla, jakým je Traktát, není zrovna snadné.

Dovedu si představit vlastně jen dvě cesty: buď formě Wittgensteinova textu dostát a na minimální ploše vyjádřit něco skutečně podstatného, anebo ji objevným způsobem rozvrátit. Čumba má nepochybně blíž k druhému přístupu – jeho počínání však není nijak důsledné a výsledek působí spíš nahodile. Bylo by snadné odbýt celou záležitost citací poslední, sedmé kapitoly Traktátu, která sestává z jediné slavné věty: „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“ Autor se nicméně mohl touto maximou řídit, anebo ji mluvením zpochybnit; místo toho ji však spíš obkládá slovy: „Je známo, že o čem nelze hovořit, o tom by se mohlo mlčet,“ píše v odstavci 7.1; „na tomto místě už však i laskavý čtenář správně tuší, že potřeba vyprávět je někdy silnější než nemožnost sdělit nevypověditelné.“ Pokud však Čumba chce sdělovat výhradně fakta, co by mělo být tím „nevypověditelným?“ Snad jakási závrať při pohledu na celek neobyčejného života v souvislostech dějin, celek, který by se měl vyjevit právě při vhodném sestavení správně vybraných střípků. Místy k tomu má text nakročeno, ale nakonec pokaždé převládne autorův obsedantní vztah k předmětu, který mu velí zavalit čtenáře údaji, fotografiemi, odbočkami a marginálními souvislostmi. A to vše s bodrou, místy až strejcovskou dikcí, za kterou bohužel vedle ironického nadhledu nedokážu nevidět pokus o intruzi moraváctví do velkého světa.

Lákavé, příliš lákavé

V odstavci 2.0.3 tak čteme rozsáhlé úryvky z Hovorů k sobě císaře Marka Aurelia, „filosofa na trůnu“. Mezi stoickým římským císařem a Wittgensteinem žádná relevantní souvislost neexistuje; stačí, že část textu vznikla nejen poblíž filosofovy rodné Vídně, ale dokonce možná i na Čumbově rodné jižní Moravě. V takových chvílích opět upřímně přiznává, že „takové myšlenky jsou příliš lákavé na to, aby o nich autor předkládané publikace pomlčel“. A lákavé jsou zřejmě natolik, že se při nich jeho jazyk takřka zajíká. Tak například hudební skladatel a přítel rodiny Wittgensteinů Josef Labor pocházel z českých Hořovic. Na čtenáře u příslušné zmínky čeká nejen fotografie hořovického sjezdu z dálnice D5, ale také kostrbatý exkurs o zdejší výrobě vzduchových agregátů: „Po celou dobu studené války platilo, že jednička celého východního bloku pro výrobu toho, co umožňuje v atomových bunkrech dýchat, se nacházela zde.“

Ne že by předkládaná fakta nebyla hodna pozornosti: platí to třeba o dějinách českého hutnictví nebo o filosofově angažmá v první světové válce. Stejně tak není dodnes příliš známou skutečností, že Wittgenstein ze svého dědictví sponzoroval přední rakouské básníky. Rilkovy Duinské elegie (1923) by bez peněz z wittgensteinovského hutního koncernu možná vůbec nevznikly. Nejsem si ovšem jist, zda bylo nutné ozdobit tuto pasáž fotografií samotného Ladislava Čumby při návštěvě Duina.

A přesto jsem Wittgensteinovu knihu faktů četl s chutí. Chvílemi jsem si připadal, jako když jsem se v dětství chodíval schovat před světem na rozlehlou půdu ve venkovském domě svých prarodičů: není od věci ztratit se na chvíli v té malebné změti zaprášených věcí z různých dekád, mezi nimiž existuje jen velmi volná souvislost, a při troše štěstí najít něco, co se může někdy hodit. Ale jako celek je obsah takové půdy k nepotřebě a nejspíš ani babička by nedokázala vysvětlit, proč sem uskladnila ten či onen kousek harampádí. Asi by řekla, že jí prostě bylo líto všechny ty věci vyhodit.