Existenciální feťácký sitcom

Simon Hanselmann (nar. 1981 v Tasmánii), jemuž nyní vyšla v nakladatelství Fantagraphics třetí kniha, nazvaná One More Year (Ještě jeden rok), se během uplynulých čtyř let stal jedním z nejskloňovanějších jmen střední generace nezávislého autorského komiksu. Získal dvě Eisnerovy ceny za komiks i tři ceny Ignatz, jeho knihy byly přeloženy do třinácti jazyků a dostal se mezi bestsellery New York Times. V čerstvém rozhovoru pro lifestylový web Vice své úspěchy ale poněkud relativizuje: „Stvořil jsem to na úplným dně světa, sjetej jak hovado a smutnej jak kurva.“

Příliš zhulení pro tento svět

Hanselmann ale není autorem obsáhlých a vážných grafických novel. Ve svých komiksech neustále rozvádí a variuje jediný fikční svět, který vychází z jeho oblíbených dětských knih o čarodějnici Meg a jejím kocourovi Mogovi. Ty přesadil do dospělého prostředí a jejich krátké humorné příběhy začal zveřejňovat na svém blogu Girlmountain. O něco později si jich všimli v magazínu Vice, na jehož webu pak Hanselmann své komiksy publikoval od roku 2014. Ve stejném roce mu vyšla i první komiksová kniha u Fantagraphics (Megahex), druhý soubor publikoval loni (Megg & Mogg In Amsterdam).

Centrem příběhů je ošuntělý byt, v němž za stolem s huličskými proprietami (bong, kbelík s vodou a PET lahví, popelník, drtička) a baterií prázdných lahví sedí čarodějnice Megg v černém plášti a špičatém klobouku, její partner kocour Mogg a antropomorfizovaná sova Owl. Zvláště v poslední knize je téměř v každé epizodě navštěvuje Werewolf Jones, který kromě toho, že je vlkodlak, slouží jako akcelerátor děje, jednak díky množství drog, jež je do sebe schopen nacpat, jednak tím, že své přátele vhání do neuvěřitelných průšvihů.

Na první pohled by se mohlo zdát, že jde jen o zhulenecký komiksový seriál, v němž se donekonečna obměňují scény s postavami, které se opíjejí, mění si vědomí nejrůznějšími přírodními i chemickými substancemi a snaží se tímto způsobem ještě s pár dalšími přáteli vyhnout utrpení, jež přinášejí obvyklé povinnosti, jako třeba zaměstnání. Hanselmannovi se ovšem kombinací vtipných (a mnohdy velmi šílených) feťáckých historek a smrtelně vážných diagnóz současnosti podařilo stvořit generační výpověď outsiderů ve věku kolem třicítky, kteří vybočují z většinové společnosti, nemůžou nebo nechtějí si najít práci, experimentují s drogami, trpí depresemi, nenormativní (či nejistou) sexuální orientací a rodinnými problémy. Do komiksu vložil mimo jiné své zkušenosti s vyrůstáním v rodině svobodné matky závislé na tvrdých drogách (své dětství připodobňuje k filmu Gummo, 1997, od Harmony Korina) nebo svou potřebu oblékat se do ženských šatů.

Život je smutný a krutý

Téměř striktní členění stránek do dvanácti stejně velkých panelů a malba vodovými barvami není v současném komiksu úplně běžná a výtvarný styl může působit amatérsky či primitivisticky. Jeho sofistikovanost ale vynikne zejména v okamžicích intoxikace postav, kdy se realita roztéká do působivých barevných fleků, nebo když postavy vyjadřují emoce skrze gesta a mimiku. Jednoduchost a výtvarná zkratka mnohdy navíc posilují komický efekt akčních scén. K vykreslení příběhu autorovi někdy stačí stránka, která funguje jako delší strip, jindy vytvoří delší povídku, v níž se toho stačí odehrát opravdu hodně.

Zejména v delších povídkách nahlédneme i do exteriéru – do oprýskané a jednotvárné příměstské čtvrti plné lidí („reality­-people“), kteří jsou buď divní, nebo zoufale průměrní a nudní. Zápletky jsou jednoduché: vyprošťování zapadlého análního kolíku ze zadnice Werewolfa Jonese; Werewolf Jones si píchá náhražku heroinu do oční bulvy; předávkování viagrou v městském bazénu; znuděná Megg prdí na spícího Mogga; Werewolf Jones si k narozeninám přeje jediný dárek: mít možnost nakadit na Owlův polštář. Občas je děj pregnantně vyjádřen už v názvu: „Vlkodlak Jones si dokáže sám vykouřit péro.“

Excentričtí titulní hrdinové kromě neustálého fetování sledují televizní seriály, nenávidí vrstevníky, utrácející peníze svých rodičů, hrají v kapele, souloží, snaží se pracovat v prekérních zaměstnáních a neustále pořádají spontánní večírky. Ale také řeší své závislosti nebo se po prohýřeném večeru v alkoholické chandře zpovídají ze svých trápení a životní marnosti.

Prudérnějším čtenářům se Hanselmannovy komiksy mohou zdát za hranicí přijatelnosti, sám autor ale na kritiku tohoto druhu odpovídá: „Lidé jsou hnusní. Lidé jsou krutí. Lidé jsou hrubí. Společenské prostředí, obzvláště na malých městech, může být kurevsky nepříjemné. Popsal jsem jen to, co vidím a co jsem zažil. (…) Život není krásný. Je smutný a krutý.“