V nejteplejší den letošního léta se i v prezidentském mluvčím cosi hnulo a na Facebook prý umístil otázku „Co dnes doporučit k četbě?“. Hned na ni odpověděl a četbychtivým nabídl čerstvý rozhovor s Václavem Klausem, publikovaný v Babišově MF Dnes. Já vím, příběh to silný není, moment překvapení či katarze v něm zcela chybí. Ale odpíchnout se od něj dá.
Nebylo by pěkné, kdyby hradní Hermés danou otázku kladl den co den? A kdyby si ji na těch sítích pravidelně pokládali a hned na ni odpovídali i naši politici a další vytvářeči názorů? Unylou slizkost stylizací – taky pijí pivo, taky grilují špekáčky a taky poslouchají dýp párply – by mohla vystřídat pestrost, individualizace a snad i špetka výchovného vlivu: Lidovci by si pořešili, zda se do jejich flexibilního pojetí vejde i dánský hit Larse Husuma Můj kámoš Ježíš. Okamura by interpretačně sladil Murakamiho s Vondruškou. Svobodní by nám sdělili, zda hrdina Topolova Citlivého člověka ilustruje ten správný postoj ke světu, který nám dosud jinými způsoby vysvětlit nedokázali.
Ještě před deseti lety, když jsme dělali v časopise Host přílohu nazvanou Host do školy, jsme oslovili parlamentní poslance s otázkou, co právě čtou, a odpověděla jich takřka čtvrtina. Někteří dokonce uvedli i konkrétní název existující knihy. O to vtíravěji působí pocit, jak dávná minulost to je. Četba knihy byla tehdy ještě vnímána jako hodnota, která může generovat symbolický kapitál. Doznívala doba, v níž tehdejší premiér Špidla opakovaně dával najevo, že dobrovolně a rád čte, a dokonce poezii. Jeho následovníci už tuto elitářskou úchylku nahradili značkovými botami či vztyčováním prostředníčku. A tak dnes nevíme – čtou Piráti Neuromancera? Vypisují si Zelení z knih Hany Librové spíše z Pestrých a zelených, nebo z Vlažných a váhavých? A fasují teď v Lidovém domě Fulghumovo Co jsem to proboha udělal?
Knihy se vytratily z té vlivné složky veřejného prostoru, kterou utvářejí mediálně nejvděčnější profese, dnes tedy celebrity, politici a sportovci. Asi to souvisí i s faktem, že v raném kapitalismu noviny jako médium zprostředkující povědomí o tom, co a proč číst, vlastnili právníci či lékaři, v kapitalismu pozdním tato média vlastní bytosti, jimž se vzdělanost vyhnula obloukem. Platí to i pro nejznámějšího velkouzenáře. Chodí na premiéry nejvykřičenějších filmů, rochní se při poslechu Michala Davida a skupiny Kryštof. Že by ale někdy knihu četl? Nanejvýš tak kousky z té, kterou „napsal“.
Náš uzenář je ale také mediálním magnátem. A některá vlivná média koupil i s kulturními rubrikami. To, jak dopadly v péči agromanažerů, naznačuje, kde se v příštích letech ocitne kultura v této zemi. Literární složka kulturní rubriky MF Dnes a iDNES evokuje Lovecraftovu povídku Barva z kosmu už léta. Když naivistní recenzentství Alice Horáčkové vystřídal nabubřelý styl Kláry Kubíčkové, zdálo se, že horší referování už knihy potkat nemůže. A hle, agromanažeři objevili Moniku Zavřelovou. Žurnalistiku sice teprve studuje, ale na segment trhu, v němž se ročně u nás neutratí ani osm miliard, to jistě stačí. Poklesky paní či slečny Zavřelové se staly vděčným terčem už několika mých publicistických kolegů, ale i já volím tento terč, protože věřím, že jsem byl svědkem zatím vrcholného čísla. Dvacátého července sepsala „recenzi“ na knihu Tajná historie Twin Peaks. Nechme stranou otázku, zda je třeba o tomto typu knih psát, protože znalí vědí i tak a ostatní nevědí ani po přečtení článku. Netrváme ani na tom, že kniha by měla být přečtena. Ale když už se správně nepřečte ani jméno na obálce, není divu, že i my v podhradí pak někdy nevíme, jestli Babiš, nebo Bureš. Z Lynchova spoluautora Marka Frosta udělala recenzentka v celém textu Fostera, což jí umožnilo dojít k závěru, že je pozoruhodné, že v Americe je tak známý, ale u nás mu dosud nic nevyšlo. V diskusi pod článkem ji na tento trapas hned několik znalců upozornilo, takže den či dva poté už byl článek opraven. Ale protože není čas a chybí řemeslo, opraveny byly jen některé výskyty. Dodnes (3. srpna) se tak na iDNES můžeme potýkat s enigmatickými větami typu: „V tvůrčí dvojici Frost–Lynch byl Foster vždy tím praktičtějším.“
Není divu, že takto nezvládané řemeslo se jak virus šíří od detailu k celku. Zajímavé knihy tu ignorují, zatímco autorům se smyslem pro PR zobají z ruky. Nový letní výplod Radky Třeštíkové je zviditelněn velkým rozhovorem s autorkou, do něhož vložila síly i bájná paní Spáčilová, a poté ještě recenzí další mladé síly – Vladimíry Šumberové. Ta, zdá se, lepší knihu ještě v životě nečetla, a tak v ní vytanou věštecké schopnosti: „Vtáhne a pohltí. (…) Bude to bestseller, o tom není pochyb: už autorčiny Bábovky byly bestsellerem a nová knížka má všechno co Bábovky a možná ještě něco navíc.“ A jásavý tón reklamního agenta vydrží až do konce: „chytlavý až hypnotický styl s milým vtipem“; „je mistryní zkratky stejně jako dlouhých souvětí“; „a jakkoli se to zdá neuvěřitelné, vše dává smysl“; „přestože je celého příběhu přesně tak akorát, vše se rozplete, zvědavost nasytí (…). Největší smůla je, že zatím končí a není co hltat dál.“
Až skončí spalování řepky v motorech aut, věřím, že velkouzenář bude schopen z řepky vyrábět whisky a přesvědčit své věrné, že je fakt dobrá. Dámy, které mu v jeho podniku dnes píšou o knihách, budou v té době už tak dobře vycvičené, že budou moci psát charakterizace vyjadřující aroma, chuť i dokončení. To se nám to teprve bude hltat.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.