Příšery sui generis

Peripetie, které provázely vznik a vydání ko­miksového románu My Favourite Thing Is Monsters (Mou nejoblíbenější věcí jsou příšery) Emil Ferrisové, by vystačily na několik článků: vylíčit by zasloužily nelehké osudy této pětapadesátileté debutantky, která na počátku 21. století onemocněla západonilskou horečkou a dočasně ochrnula, takže se musela znovu učit chodit i kreslit, a svým způsobem signifikantní jsou i nakladatelské těžkosti, které kniha zažívala loni na podzim. Plán vydat hororovou poetikou a estetikou formovaný titul příhodně na Halloween totiž zmařil zásah panamských celníků. Ti celý prvotní náklad zabavili, neboť mezitím, co se komiksy vezly na lodích z tiskárny v Jižní Koreji, stihla přepravní společnost zkrachovat. Nejpozoruhodnější ale stejně nakonec je dílo samotné, protože tak suverénní, promyšlený a stylově sebejistý debut už svět alternativního komiksu dlouho nezažil.

Můžeš kreslit, můžeš psát…

Komiksový román odkazující k vizuálnímu stylu EC komiksů, pulpových hororů a monster filmů strhne pozornost již na první pohled: více než čtyřsetstránková kniha v měkké vazbě a větším formátu (téměř A4) je upravena jako svého druhu školní sešit: celý komiks je tak vytištěn na stránky s naznačenou kroužkovou perforací a pravidelným linkováním. Majitelkou tohoto sešitu, a tedy i původkyní všech kreseb je proklamovaně desetiletá Karen Reyesová, nadaná i zvídavá vypravěčka z Chicaga konce šedesátých let, která se v tomto svém „deníkovém“ skicáři rozhodne zachytit své pátrání po tom, jak to doopravdy bylo se smrtí Anky Silverbergové, tajemné sousedky z vyššího patra. Policie její smrt prohlásila za sebevraždu, ale Karen něčemu takovému rozhodně uvěřit nehodlá.

Ve snaze o žánrové přiblížení díla přistoupilo nakladatelství Fantagraphics k „aditivní“ charakteristice: My Favourite Thing Is Monsters je tak i na záložce popisováno jako „murder mystery, rodinné drama, historický epos a psychologický thriller o monstrech skutečných i smyšlených, vně i uvnitř nás samých“. Ani tímto řekněme extenzivním soupisem ale není vyjmenováno vše, co je v komiksu přítomné. Jde totiž o natolik komplexní dílo, že na jeho stránkách může čtenář podle osobní interpretační výbavy nebo aktuálních preferencí nalézt kupříkladu i maskovaný román o dospívání, či dokonce velmi zajímavý esej o formativní roli výtvarného umění (popřípadě zcela subjektivní průvodce sbírkami chicagského Institutu umění).

Mimo zavedené směry

Přes veškeré odkazy k stylu EC komiksů padesátých let, sériím jako Weird Terror, The Haunt of Fear či Tales from the Crypt, působí Ferrisové styl – expresivní, ale přitom neskutečně podrobné kresby, leckdy drásané a šrafované kuličkovým perem – jako cosi zcela osobitého, originálního a v současném komiksu naprosto nevídaného. K tomuto dojmu výrazně přispívá i rozvolněná realizace formální: na mnoha stranách lze jen s obtížemi hovořit o jakékoli pravidelné panelové mřížce, stránkové kompozice odkazují leckdy spíše k organizačním zvyklostem skicáře (schematičnost, různá míra propracovanosti či dokončenosti) než k tradičně lineárně řazenému pořádku moderních komiksových románů. Vyprávění je také občas přerušováno volnými ilustracemi, popřípadě obálkami, jež si Karen navrhuje pro smyš­lené hororové komiksové sešity.

Ona zdánlivá nahodilost, přerývanost a výrazová heterogenita – postupem času se výrazně proměňuje míra exprese či karikaturnosti postav, velmi příznakově je zde pracováno s barvou – jsou přitom ústrojnými prostředky pro náležité a atmosférické podání neméně neobvyklého příběhu. Ferrisové komiks totiž působí naprosto jedinečně i co do způsobu výstavby vyprávění. Moderní komiksové romány dokážou mnoho věcí, avšak rozkošatělé subjektivní výpovědi o konkrétním osudu s ambicemi kaleidoskopicky zachytit ducha určité doby a místa (zde Ameriky konce šedesátých let s hippies, odvody do Vietnamu i rozvíjející se drogovou kulturou) mezi ty nejběžnější obsahy rozhodně nepatří. My Favourite Thing Is Monsters je tak vzácným příkladem až ideálního prolnutí svébytné, uhrančivé vizuality a jedinečného nadání k výstavbě komplexního narativu.

Nejedná se samozřejmě o komiks dokonalý, a už vůbec to není komiks pro každého: specifičnost výrazu i určitá narativní rozvolněnost mohou trochu ztěžovat čtení, od čtenáře je vyžadováno poměrně výrazné „potlačení nedůvěry“ (protože takhle prostě skicák desetiletého dítěte nevypadá, i kdyby bylo sebenadanější) a všudypřítomná obrazová opulence může svádět spíše k prohlížení a listování než k pozornému čtení. Tomu, kdo přesto vytrvá, se ale Ferrisové dílo odvděčí skutečně nebývalým čtenářským zážitkem. A to ještě nepadla zmínka o tom, že těch téměř čtyři sta stran zachycuje vlastně jen první polovinu celého příběhu. Druhý díl by měl vyjít letos na podzim. Snad už se opravdu stihne ten Halloween.

Autor je člen Centra pro studia komiksu ÚČL AV ČR a FF UP.