O moci a jiných běsech

Poslední kniha britského prozaika Juliana Barnese, nazvaná Hukot času (The Noise of Time, 2016), je pevně vkořeněná do jeho dosavadní tvorby – titulem, jenž je sám o sobě odkazem, charakterem protagonisty, ale především mnohostranným pohledem na hrdinův život na pozadí veřejných událostí. Jde o příběh starý jako literatura sama, příběh o boji jedince o vlastní svědomí, morálku i holý život. Titul románu je eponymní s anglickým vydáním prozaických textů Osipa Mandelštama, čímž Barnes vytváří jistý dějový kontrapunkt – hlavním hrdinou je totiž hudební skladatel Dmitrij Šostakovič, jenž na rozdíl od akméistického básníka přežil stalinské represe a až do konce života lavíroval na hraně veřejného úspěchu a hlubokého opovržení jak režimem, tak sebou samým.

Barnesova kniha je fiktivní biografií. Autor sice v závěru uvádí zdroje, z nichž čerpal, ale podobně jako v případě jeho nejslavnějšího díla, Flaubertova papouška (1985, česky 1996), by byla chyba uvěřit autorské hře na pravdu. Barnesův Šostakovič slouží jako plátno, na něž se promítá historie Sovětského svazu i univerzální dilemata člověka.

Žánrové potíže

Próza však není románovou kronikou typu Pasternakova Doktora Živaga (1957, česky 1990), jež díky svému tématu jedince ve víru politických proměn může v souvislosti s Barnesovým románem snadno přijít na mysl. Hukot času stojí především na vnitřních monolozích protagonisty a autorské linii sestávající z aforismů a esejistických reflexí problematiky umění, moci a jejich vztahu. Tato dvojlomnost pohledu je u Barnese již tradičním znakem, díky němuž je ovšem obtížné určit žánr jeho děl: Žádný důvod k obavám (2008, česky 2009; viz A2 č. 10/2010) lze označit za vzpomínky, ale také za trýznivý esej o smrti, próza Vědomí konce (2011, česky 2012), za niž Barnes obdržel Man Bookerovu cenu, je napínavým románem, ale i reflexí paměti, a Roviny života (2013, česky 2014; viz A2 č. 17/2015) pojednávají o Barnesově vztahu k zesnulé ženě, ale také obecně o bezmoci, s níž čelíme smrti svých blízkých.

Ve srovnání se jmenovanými knihami bohužel v Hukotu času autorské komentáře někdy ztrácejí na naléhavosti a zdají se až příliš zaumné na to, co sdělují: „Umění patří všem a nikomu (…) Umění je šumění historie, které slyšíme skrz hukot času.“ Reflexe se zdají silnější a pregnantnější v případech, kdy zachycují nějaký kontrastní moment Šostakovičova života. Například popis hrdinova dětského strachu z duchů a mrtvých je položen vedle strachu dospělých ze zločinů režimu; podobně skladatelovo chování v roli hlavy rodiny kontrastuje s jeho veřejným obrazem: „Být Rusem znamenalo být pesimistou, být Sovětem znamenalo být optimistou.“

Cykly smůly

Skladatelův osud je zachycen prostřednictvím tří významných životních milníků, jež označují části Na podestě, V letadle a V autě. Všechny spadají do přestupných roků a všechny vykreslují krizi, jíž musel hudebník čelit. Jsou uspořádány chronologicky, ale obraz historie a paměti je poskládán ze vzpomínek, opakujících se situací a metafor i předjímání budoucího. Vyprávění využívá perspektivy takzvaného reflektora, obrazy se vynořují z protagonistovy mysli zdánlivě bez logické návaznosti, ale obvykle jde o personalizovanou er­-formu, která odhaluje zákruty skladatelovy osobní i umělecké osobnosti. „Měl za to, že má život uspořádaný do dvanáctiletých cyklů smůly. 1936, 1948, 1960… Za dalších dvanáct let měl nevyhnutelně nastat další přestupný rok – 1972 –, a tudíž letopočet, jenž bude zcela jistě znamenat jeho smrt.“

Jistot však v Šostakovičově životě mnoho nebylo, ostatně ve všech oddílech knihy je zobrazena absurdita sovětského režimu a vrtkavost tehdejšího uměleckého úspěchu. Nejprve sledujeme třicetiletého skladatele, který je připraven pykat za odsudek své opery Lady Macbeth Mcenského újezdu z roku 1932, následně jej vidíme jako loutku v delegaci sovětských umělců vyslané do New Yorku, kde se pod tlakem režimu veřejně zřekl Stravinského a Prokofjeva, a v závěru ho potkáváme jako tvůrce, jenž požívá všech výhod režimu za cenu zhnusení sebou samým.

Neztratit melodii

Ačkoli o sobě hrdina tvrdí, že „linie zbabělosti byla jedinou přímou čárou jeho života“, Barnes tento výrok relativizuje svým pochopením pro lidské poklesky a přirozené emoce, jako jsou strach o sebe a rodinu nebo třeba hanba. Hrdinu neomlouvá, ale ani neodsuzuje – hlavním viníkem je zde samotná moc. Text přesto nikdy nesklouzne k prosté obžalobě, autor přesně dávkuje tragičnost zobrazovaného a humor, byť mnohdy černočerný. Tím se ovšem nijak nezmenšuje trýznivost protagonistova vnitřního sváru s vlastním svědomím a pocity méněcennosti. Zejména poslední část knihy pak tematizuje obecné otázky účtování se životem, čímž navazuje na Barnesovy předchozí romány (především Vědomí konce a Žádný důvod k obavám) i povídkový soubor Stolek s citróny (2004, česky 2015; viz A2 č. 22/2015). Stáří je viděno jako bilancování, které spíš než ke smíření vede k hořkosti a skepsi. Ve stáří se z nás stává to, proti čemu bychom v mládí nejhalasněji protestovali.

Hukot času je vlastně velkou metaforou o vztahu umění a doby s jejími společensko­-politickými charakteristikami. Barnes, autor řady esejů a monografií o umění, píše jak o samotné Šostakovičově hudbě, tak o obecných problémech, kterým musí umělec čelit, a samozřejmě o umění v područí diktatury. Cíleně pracuje s konkrétními hudebními motivy a metaforami, ale nároky, které klade na umění a umělce, jsou platné v kterékoliv umělecké oblasti. Barnesův román se dotýká i moderních podob ideologie v umění, a staví nás tak před otázku, jak v hukotu času neztratit svou jedinečnou melodii.

Autorka je anglistka a bohemistka.