Palác Lucerna, tento zaoceánský parník z dvacátých let s novou palubou ze sibiřského modřínu, vyplouvá jako vlajková loď nové střešní kultury na pomyslnou plavbu kulturním prostorem mého rodného města! Paní Havlová si to prý vždycky přála. Škoda, že to neřekla dřív a muselo to napadnout toho, jehož jméno nesmím vyslovit, protože jsem členem Bratrstva nevyslovitelných jmen pionýrů neoburžoazní pakultury (BNJPNP). Kdyby to řekla dřív, mohl jsem beztrestně zabít kominíka, který mi začátkem léta zakázal lézt na střechu, kde kouřím, protože v kavárnách, kde kuřácká kultura léta vzkvétala, jednoduše proto, že byla organickou součástí té kavárenské, už vzkvétat nemůže. Zatímco prohulení intoši a umělčíci (i s kavárníkem) stojí na chodníku a čekají s cigaretami obtěžujícími kolemjdoucí na příjezd protikuřácké policie (tento stres jim rozjede rakovinu určitě), uvnitř si u mramorových stolků kreslí malá děcka voskovkami za dozoru šťastné nekuřácké matky, která se domnívá, že dobyla další životní prostor, jenž jí byl nespravedlivě upírán.
Zprávu o pokrytí Lucerny modřínovými palubkami jsem přečetl v přeplněném supermarketu Hlavní nádraží za obtěžujícího pianového brnkání španělské turistky, přikrmující turistickou past, v niž se proměnilo centrum mého rodného města kvůli konzumnímu jančení jejích předchůdkyň a předchůdců (tahle genderová korektnost je učiněné požehnání, když honíte počet znaků a značek). Chtěl jsem si ke čtení tak přelomové informace sednout, ale pro tisícovku lidí v hale je tu jen šest laviček. Nakonec jsem byl rád, protože při sezení tlačí břicho na močový měchýř a použití zdejších toalet stojí jako jízdenka do Strančic. A tak jsem se jen opřel o pítko, jež tu slouží všem žíznivým, kteří rádi ušetří, obzvlášť když žijí v zemi, kde nájem průchozího pokoje naplněného krámy paní domácí stojí šest tisíc korun. (Jasně, dělám si legraci… Teda, že je na Hlaváku pítko… Pítko je ale určitě na Míráku – zlí jazykové tvrdí, že je to zařízení, z něhož namísto vody prýští současná poezie, ale já nevěřím, že by byl takový kretenismus ve městě nesoucím všechny znaky vysoké kultury minulosti možný.)
Když jsem zprávu o parníku Lucerna dočetl a prohlédl si fotografii, na které jeho kapitán pózuje mezi klecí s živou slepicí a harfenistkou (ne, fakt jsem nefetoval), dorazila do haly nádražního supermarketu skupina cyklistů ve stepařských botách a lidem okolo mě se začaly otevírat v kapsách kudly, snad proto, že nechápou, proč byly břehy řek zničeny řekami asfaltu. Raději jsem se (než dorazí onlajnisté) vydal na nástupiště okolo stometrové reklamy na pivní náhražku, která je tu bůhvíproč namísto normální zdi. V kapse mě hřála jízdenka, která mi za mírný poplatek garantuje, že v mém vagóně nebude nahlas číst žádný literát a do Strančic dojedu bez jakékoliv kulturní ataky, za obyčejného čumění do betonového koridou, zvyšujícího úroveň drážní kultury a cestování.
A tak jsem moc rád, že se celý ten marketingovou infantilizací definovaný kulturní prostor, tento kapitálem našminkovaný prostitut v poslední fázi zhoubné choroby, stěhuje na vyšší úroveň a dole v ulicích zůstane co nejméně zatěžující, funkční a především neutrální prostor k prostému přemisťování a spontánnímu shromažďování bez moderovaného obsahu (této pohromy všeho byznysu).
Vzhůru na palubu! Lodní siréna zařvala, až sebou markeťák schovaný za zadkem každého prostoduchého aktivisty trhl, a kdesi v dálce, třeba v Africe, se hnusem před dalším nápadem neoburžoazního veksláka v dřevorubeckém outfitu otřásl, dejme tomu, týkový strom.