Bílá místa zbývají

Publikace Kmeny 90, třetí a podle editora, rappera a komiksového kreslíře Vladimira 518 i poslední z řady mapující českou alternativní scénu, je v mnoha ohledech z triptychu nejlepší. I přesto je však rozporuplná a je otázkou, nakolik dokáže své „poselství“ předat i těm, kteří nejsou součástí scény. Vladimir 518 v předmluvě píše: „Nezdá se to, ale i 800 stránek textu je někdy zoufale málo.“ Čtenáři však tento dojem budou mít jen stěží. Řada z nich si spíše řekne, že méně je někdy více, že některé „kmeny“ možná nebyly pro dané období natolik signifikantní, takže jejich zařazení do knihy výklad zbytečně rozmělňuje, a jiné by si zase zasloužily zpracování, které přesahuje rozsah delšího slovníkového hesla.

Bez souvislostí

Devadesátá léta byla z pohledu alternativní klubové kultury, která na celém světě začala pronikat do mainstreamu a nahrazovat do té doby fungující modely hudebního průmys­lu, nejplodnější dekádou. Autentická kultura, která vznikala bez spolupráce s velkými nahrávacími či televizními společnostmi, začala najednou masové publikum zajímat víc než popkultura, jež do té doby kralovala médiím. Tomu jistě napomohl především technologický rozvoj – k vyprodukování alba či videa najednou nebyla potřeba velká produkce a zázemí velkých vydavatelství či televize. Poprvé v historii popkultury stačilo pořídit si slušný počítač a písničku či video publikovat na internetu. Při nových možnostech sdílení se z vás sice nestal boháč, ale váš produkt se dostal ke statisícům lidí na celé planetě, aniž by do jeho propagace musel někdo vložit peníze. V Československu se navíc tento vývoj sešel s celkovým – byť jen dočasným – uvolněním ve společnosti.

Patrně největším nedostatkem Kmenů 90 ovšem je, že neobsahují obecnější text, který by shrnoval základní podmínky, jež boom nezávislé kultury v devadesátých letech umožnily. V zahlcenosti různými dílčími tématy se povaha doby tak trochu ztrácí a čtenář může mít dojem, že různé subkultury vznikaly nahodile, bez sociální, politické či kulturní příčiny. Podobná absence souvislostí je navíc Achillovou patou mnoha textů publikace. Zcela nedostatečný je například text o squatterech, který sice jednou větou zmíní první český squat, Dům U divého muže v Praze, ale už nenaznačí linii spojující dnešní subkulturu kolem komunitního centra Klinika s undergroundem osmdesátých let, jehož odkaz dnes ovšem likviduje jeho politická a zpolitizovaná větev, která jej interpretuje jako antikomunistický, a nikoli jako antiestablishmentový, což by bylo v kontextu alternativní kultury mnohem trefnější.

Co je a co není kmen?

Ukázkou dramaturgické neujasněnosti je zpracování taneční scény, která byla v devadesátých letech hlavním alternativním proudem. Už samotné názvy subkultur „dance“ a „techno“ jsou poněkud matoucí. Nebylo by vhodnější hovořit o „clubberech“ a „travellerech“? Kapitola Dance navíc důsledně opomíjí jeden z nejdůležitějších fenoménů dané doby, a sice psychedelické drogy, bez kterých by tehdejší taneční scéna nikdy nedosáhla tak pronikavého vlivu na životní styl jejích účastníků. Text tak působí jako rešerše středoškoláka, který o devadesátých letech viděl snímek České televize, v němž se zkrátka příliš fetovat nesmí. Zcela nadbytečná je pak samostatná kapitola Jungle/DnB. Skutečně byla tato scéna u nás samostatným „kmenem“, anebo její účastníci prostě patřili mezi „clubbery“? Ale to bychom museli zapomenout na umělé kategorie dance a techno.

Příbuznou otázku si musíme klást i u kmene „výtvarníků“. Ti se jistě na podobě alternativní scény významně podepsali tím, že určili vizuál­­ní vzezření metalistů, travellerů, skejťáků a dalších skutečných subkultur, ale jako samostatný „kmen“ nikdy nefungovali a z logiky své práce ani nemohli. Naopak samostatnou skupinu tvořili lidé, kteří vydávali časopisy jako Dotyk, Blok, Živel či Trip2House nebo začali pronikat do České televize, pro niž byla devadesátá léta jediným obdobím, kdy vysílala i pořady pro mladou generaci, například Paskvil nebo Extrém, a důsledně mapovala alternativní kulturu. V Kmenech 90 bohužel najdeme i takové absurdity, jako je časopis Živel zmíněný v kapitole Underground, i když se od myšlenek tohoto směru důsledně distancoval a svůj pohled veřejně označoval termínem „overground“, k undergroundu záměrně opozičním.

Šestadvacet kapitol obsahuje nejen texty, ale i rozhovory s protagonisty jednotlivých subkultur. I zde ale vyvstává otázka, zda do publikace, která chce být historiografií, vůbec patří. Na jedné straně (na rozdíl od mnoha textů) zprostředkovávají čtivou formou autentické zážitky, na straně druhé však posouvají celou práci k rovině subjektivního hodnocení doby. Možná je škoda, že editory nenapadlo udělat z rozhovorů samostatnou knihu. Mohli se inspirovat třeba Bigbítem, skvělou publikací Ondřeje Konráda a Vojtěcha Lindaura z roku 2001, která čistým historiografickým vyprávěním věrně a čtenářsky přitažlivě popisuje na mnohem menším prostoru dějiny české rockové hudby z let 1956 až 1989. Rozhovorovou část pak obstaral stejnojmenný dokumentární televizní cyklus. I Kmeny přece měly svou televizní podobu. Ta se však opět utopila v nepochopitelném zalíbení dramaturgů v módním autorském dokumentu a jednotlivé díly se místo shromažďování faktů a obrazových dokumentů zpravidla smrskly na subjektivní pohled režiséra, který se o daném tématu dozvěděl z rešerše internetových článků. Nejtragičtějším televizním Kmenem byl asi snímek o fotbalových hooligans, který tuto subkulturu s pevnými pravidly a rituály představil jako partičku dementních opilců. Naopak kvalitní byly ty dokumenty, které se uvedené dramaturgii vzepřely (například Skinheads a Punk).

Nejlepší ze série

Přesto lze Kmeny 90 hodnotit spíše pozitivně, což je zásluhou především dobře zvolených autorů některých kapitol. Těmi jsou často nikoli jen novináři, ale zároveň i skuteční insideři. Kvalitní náhled do daných oblastí poskytují kapitoly Skate, Rap, Anarchismus, Skinheads, Graffiti a Rockabilly. Objevné, dobře napsané a historiograficky cenné jsou ale také kapitoly Oceán, Military, Vontové a Dračí doupě, jež představují „kmeny“ specificky české a unikátní. Opět se ale nabízí otázka, zda by si „české kmeny“ nezasloužily samostatné zpracování, ať už ve formě knihy či televizního cyklu.

Uzavírá­li kniha opravdu trilogii, můžeme konstatovat stále stoupající kvalitu. Neměli bychom však podlehnout dojmu, že vydáním Kmenů 90 jsou české subkultury, alternativní scéna či obecně autentická linie české kultury důsledně popsány. Publikace by neměla odrazovat budoucí autory od snahy nalézt například průsečík mezi ostentativním punkovým a rockovým rebelantstvím a travellerským pokusem o únik do autonomie a dnešním hipsterským infiltrováním mainstreamu a establishmentu. Textů vysvětlujících kontext a dopad českých subkultur totiž díky sérii Kmeny sice pár přibylo, ale bílých míst v této fascinující historii stále zbývá celá řada. To ovšem nelze interpretovat jen jako negativní zprávu, ale i jako výzvu autorům nové generace.

Autor se zabývá československou alternativní kulturou.