Nedávno skončená přehlídka umění Documenta 14 stále ještě dominuje novinovým titulkům. Nejnovější kauza se týká deficitu v rozpočtu výstavy, který měl údajně přivést organizátory na pokraj bankrotu. Zlé jazyky se v Německu ptají, co se vlastně Documenta 14 – jež se konala na dvou místech, totiž v Athénách a Kasselu – v Řecku přiučila. Zda to náhodou nebyla schopnost se spektakulárně zadlužit. A přestřelka dále pokračuje.
Název letošního ročníku Poučení z Athén provokativně mířil proti restriktivní politice Německa vůči Řecku, stejně jako proti rozdělení na globální sever a globální jih (viz A2 č. 17/2017). Zatímco výstava v Athénách čerpala ze specifické energie místa a tvořila svobodné území pro prezentaci postkoloniálního, transgenderového a politicky kritického umění, expozice v Kasselu se nesla ve znamení válečných zákopů. Centrální atrium Fridericiana, hlavní budovy Documenty, zdobil Tank Polemos od architekta Andrease Angelidakise. Maskovanou látkou potažené modulové části sloužily rozložené jako sedací nábytek pro tzv. Parlament těl – diskusní fórum Documenty. Zároveň se hlavní kurátor Adam Szymczyk vzdal vedení Fridericiana, a umění lační návštěvníci tedy nalezli v hlavní budově „pouze“ expozici řeckých sbírek athénského Národního muzea současného umění (EMST). Toto na první pohled zajímavé gesto v třetím patře neoklasicistního paláce ovšem začalo po chvíli poněkud unavovat. Bohužel také ostatní expozice působily relativně vyčpěle – na výstavě účinkovali stejní umělci jako v Athénách a opakovala se stejná témata. Dvě obdobné výstavy však brzy omrzí.
V Kasselu se jinak Documenta 14 konala na odlehlých a opuštěných místech – na místech krize. Jako protiklad Neue Galerie, reprezentativního prostoru výstavy, byla otevřena Neue Neue Galerie v utilitární budově pošty z roku 1975, vybudované v brutalistním stylu. Tato z velké části nevyužívaná kancelářská budova vytvořila kulisu pro expozici, která působila stísněně a mysticky zároveň a evokovala prekérní prostředí garáží a skladišť, kde tvoří řada umělců současnosti. Podobný dojem vzbuzovalo i bývalé podzemní nádraží a z provozu vyřazená kolej, jež byla podle Szymczyka symbolickým počátkem Documenty 14. Videoinstalace Michaela Audera nazvaná The Course of Empire (Postup impéria), koláž změti těl, války, násilí, ale i klasických textů, maleb a online obsahu, bombardovala diváka znepokojivými obrazy a evokovala válečný stav.
Nachází se umění ve válce, jak tvrdí kurátor Paul B. Preciado v internetovém magazínu e-flux? Probíhá válka vládnoucích tříd proti světové populaci, boj globálního kapitalismu proti životu nebo boj ideologie a nacionalismu proti tělům a minoritám? Je umění politikou a politika uměním?
Do této mozaiky zapadá i performance marxistického filosofa Franca „Bifa“ Berardiho Auschwitz on the Beach (Březinka na pláži), ve které autor srovnal uprchlickou krizi a dění na pobřeží Středozemního moře s prostředím nacistických koncentračních táborů. Kapitalismus a digitální technologie podle něj znemožňují fungování demokracie a humanismu. Kvůli protestům židovské obce však byla performance stažena a nahrazena diskusí o jedinečnosti holocaustu. Byla zde narušena svoboda umělce, nebo šlo o vyslyšení práva na pietu židovských obětí? Existují hranice mezi politikou a uměním? A kam se na Documentě 14 posunulo umění samotné?
Provokativní síla kurátorského gesta se dočkala silné kritické odezvy. Kunsthistorik Wolfgang Ullrich načrtl nové schizma v umění, jež se podle něj rozštěpilo na umění pro kurátory a umění pro trh. Funguje tak jako politický nástroj na straně jedné a prodejná komodita na straně druhé. Tyto dvě strany však sobě navzájem nepřiznávají umělecký status. Umění se podle Ullricha stále silněji polarizuje a vytrácí se prostor pro uměleckou autonomii, kterou nicméně v absolutní podobě vnímá také problematicky. Podle ostatních kritiků jsou na vině hlavně kurátoři. Doyen německé umělecké scény Bazon Brock posílá kurátory „k čertu“ za to, že nejsou schopni zformovat alternativu k uměleckému trhu ani definovat svobodný myšlenkový prostor pro umění. Jedinou zárukou dalšího uměleckého vývoje je podle něj nezávislé myšlení a individuální integrita umělce. Také ostatní kritici Documenty vnímají postavu kurátora negativně. Kurátoři podle nich jednají z pozice moci, jejich výběr umělců pro prestižní výstavy probíhá na základě preferencí vlastních nebo určitého kolektivu. Proto mnozí kritici volají po „objektivních“ a „dokumentačních“ kritériích výběru umělců nebo po zapojení veřejnosti.
Documenta 14 znamenala upřednostnění politické roviny umění před rovinou estetickou, přitom šlo o výstavu financovanou z veřejných prostředků. Výsledkem je zadlužená společnost Documenta gGmbH, rozdělené tábory návštěvníků, kteří za obvyklých okolností podporují kritické hlasy, a pochyby široké veřejnosti o tom, zda podobné výstavy současného umění dále financovat. Návrat k tradičním sto dnům Documenty, odehrávající se každých pět let během léta v Kasselu, pravděpodobně není řešením. Nicméně vyřešit nastalou krizi této přehlídky a nalézt její novou legitimitu bude velmi složitý proces. Nabízí se otázka, zda letošní Documenta 14 nakonec nestřílela spíše do vlastních řad…
Autorka je historička umění a architektury.