Svět náš vezdejší

Stojím u pokladny v marketu, zboží mám pečlivě vyložené na pásu a čekám, až na mě přijde řada. Mezitím obracím volně ložené listy nové básnické sbírky Ondřeje ­Buddeuse, všímám si, že verše jsou zhusta sestaveny z vět a frází naší nejsoučasnější současnosti, když vtom na mě pohlédne pár dobrotivých očí a vysloví klíčovou otázku, u které si na okamžik nejsem jistý, jestli jsem ji skutečně zaslechl, nebo právě přečetl v Buddeusově sbírce: „Sbíráte bodíky?“ Zamumlám zápornou odpověď a ustrnu radostnou hrůzou nad tím, že se mi poštěstilo zažít zkrat čili krátké spojení dvou obvykle mimoběžných oblastí – literatury a skutečnosti. Zatímco platím, děkuji v duchu autorovi, že mi poskytl čerstvý náhled na jeden z nejpříznačnějších, přitom však nejnenápadnějších rysů aktuálního světa – na všeprostupující směnu domněle významuplných obratů, hesel, sloganů, hlášek a jiných zautomatizovaných slovních projevů, jejichž prostřednictvím komunikujeme i prožíváme obsahy našich instantních životů.

Slovo se stalo tělem

Jak lze u Ondřeje Buddeuse přepokládat, nepodobá se Zóna svým provedením ani obsahem „klasické“ sbírce básní. Nezdůrazňuji to proto, abych recenzovaný titul stigmatizoval, ale abych se pokusil rozptýlit předsudky čtenářských nedochůdčat, která a priori lámou hůl nad literární tvorbou zakládající svůj výraz i účinek na pojmu koncept. V případě Zóny by se totiž „tradičně“ orientovaní čtenáři mohli připravit o verše, které lze co do výpovědní hodnoty o světě vezdejším postavit na roveň básnickým vizím vypínajícím životní materii individua na rám nadosobního řádu. Sdělností ­Buddeusových básní budou možná překvapeni i ti, kteří po sbírce sáhnou s jasnou představou o tom, co v ní najdou (přiznanou literární konstrukci) a jaký obraz skutečnosti jim autor nabídne (bezútěšný prostor zabydlený lidskými automaty).

Třiačtyřicet nestránkovaných listů v šedé obálce přináší stejné množství básní a do­provodných fotografií výškové budovy, které se list od listu liší pouze rozmístěním a počtem rozsvícených oken. Odhalit ­smysl tohoto uspořádání je úkolem, který autor, náležitě upozaděný za svým dílem, ukládá čtenáři s naprostou samozřejmostí. Ocitáme se tak v situaci, kterou popisuje známá představa o knize jako pikniku, na nějž autor přináší slova a čtenář významy. Zpočátku pouze listujete splývavými záznamy disparátních názorů a formulací. Tu a tam se bavíte, ušklíbáte nad chladným vtipem nebo krutou nadsázkou. Vzápětí cítíte, jak vás pohlcuje sterilní polyfonie dehumanizovaných eg, která si bez ustání cosi nárokují, elegantně se vydírají, zaujímají postoje nebo zkrátka jen bohapustě žvaní. Z kondenzované, racionálně pořádané slovní hmoty začíná vystupovat neskutečně živý obraz reality, jehož obludnost na vás plnou vahou dolehne v okamžiku, kdy si stejně jako já u pokladny v marketu uvědomíte, že slovo se stalo tělem a přebývá mezi námi. Tajemství tohoto odhalení ale nespočívá ve spekulativním ohledávání neměnných podstat, nýbrž v soustředěném pohledu, přesněji řečeno, v kompozičním gestu. Všeobecně sdílené významy autor prostým vytržením slov z obvyklého kontextu užití proměnil v jejich karikatury, které – a to je to děsivé – mohou být zrovna tak přijatelné a „pravé“ jako významy původní. Zóna čtenáře staví do role osamělých, vytrvalých voyeurů, obzírajících stále jedno a totéž místo (viz fotografii budovy), dokud se z iritující mozaiky slov nevynoří kýžené poznání.

Hlubiny povrchu

Jestliže dnes báseň dokáže přiblížit povahu naší každodenní zkušenosti, zprostředkovat možná drásavé, možná úlevné zjištění, že jazyk, nástroj, na kterém svou existencí přímo závisíme, nám neustále uniká, pak jde podle mého soudu o literární výkon hodný pozornosti. Je přitom jen zdánlivě paradoxní, že se něco takového Buddeusovi podařilo díky náhodě, kterou vedle předem zvoleného záměru (konceptu) využil jako konstrukční prvek svých veršů. Na otázku, proč projekce náhody v Zóně zafungovala, si odpovídám následovně: Buddeus dokázal ve sbírce soustředit pečlivě odpozorovaný slovní materiál, jehož „pravý“ smysl odhalíme, budeme­-li se dívat kolem sebe a poslouchat nezměrné hlubiny povrchu současného světa. Světa, který obcováním s jazykem sami utváříme a který – „děkujeme, že využíváte služeb těchto textů“ – utváří nás.