„Dostojevského metafora se stává Kafkovou realitou,“ říká Roman Sviatoslav Struc ve své srovnávací studii Kafka and Dostoevsky as „Blood Relatives“ (Kafka a Dostojevskij jako pokrevní příbuzní, 1981). Vychází přitom z paralely se slavným Raskolnikovovým přirovnáním staré lichvářky ke vši. Raskolnikov se k metafoře v průběhu románu několikrát vrací, ptá se, zda on sám není taková lidská veš, odpudivý hmyz… To Kafkův Řehoř Samsa se proměněn v hmyz rovnou probudí.
Kafka jistě není žádný „Dostojevskij Západu“, jak se někdy tvrdilo, na to je příliš originální a patří docela jiné éře. Ale paralely s Dostojevským jsou pozoruhodné. Tak už jen to vedro a dusno. Zločin a trest je, přes svou chmurnost, „letní“ román. Od začátku se Raskolnikov paří na ulicích Petrohradu v těch samých šatech, dusí se ve své komůrce, dělá se mu zle ze zápachu jídel, jenž vzlíná domovními chodbami… V jedné scéně se octne sám na obřím liduprázdném bulváru. Je tu jen on, opilá zneužitá dívka a chlípník, pozorující dívku zpovzdálí. Jinak je prospekt pustý jako poušť, rovný jako lať, zalitý poledním horkem, jež by se dalo krájet.
V začátcích románu Raskolnikov omdlí v nedýchatelném vzduchu policejní stanice. Podobně vyvedou nebohého Josefa K. z dusných půdních chodeb záhadného soudu. Špatný vzduch, vina k zalknutí. V náhlém návalu svědomí se Raskolnikov chce už už přiznat a shodit své břímě, když tu zaslechne, jak policejní úředníci probírají jeho zločin. Analyzují před ním děsivou situaci, jíž on sám byl protagonistou, mluví o něm jako o Tamtom… Brutální objektivizace jeho nejhorších chvil ho paradoxně zdrží od přiznání. Břímě mu zůstává, tak jako nedýchatelný vzduch; nakonec se, vyšinutý z dusna i snové konfrontace s tím druhým – vrahem –, zhroutí. Tady je Dostojevskij nejvíc „kafkovský“. Když Raskolnikova přivedou k životu, stojí před ním nechutná (nebo snad frivolně letní?) „žlutá sklenice naplněná žlutou vodou“…
I Josef K. se zalyká špatným vzduchem na chodbách soudu, jeho situace se však zdá být mnohem hlouběji posunuta do snu, k snové ambivalentnosti. Tentokrát sotva jednoznačně uhádneme, co má být tímhle dusnem a těžkým vzduchem objektivizováno – pokoušejí se o K. mdloby ze sebe sama? Z propastné absurdity lidského odcizení? Jde o cejch jeho vyloučení, když ostatním „stranám“ špatný vzduch na chodbě nevadí? Jde už ne o dusno pouhého zlého svědomí (jež skolilo Raskolnikova), ale o nějaký zátuch bezvýchodné moderní lidské situace? Podobné otázky jsou vždy jen zkušební, nikdy nebudou stačit na mnohoznačný, tragicky banální obraz obžalovaného, jehož vyvádějí z chodeb (v nichž netuší, co by měl pohledávat), aby si trochu lokl kdysi důvěrně známého čerstvého vzduchu. Nedýchatelno: už ne symptom, ale nový stav věcí.
V Dostojevského románu se zločin udá hned na počátku. Je podrobně, naturalisticky zachycen, rozsáhlá, strhující thrillerová scéna je plná konkrétních detailů, jež se hned proměňují v archetypální znamení. Lomcování klikou, hlasy rovnou za dveřmi, Raskolnikovova obezřetnost i nával úlevné, bláznivé odvahy… Zbylé čtyři stovky stran již vyplňuje jen kroužení a smlouvání, zápas vnitřní i vnější, prolínání dlouhých monologů, hra strategií a proměnlivých úhlů pohledu. Až k závěrečné větě, již od počátku čekáme, přesto dopadne jako rána kladivem: „Raskolnikov opakoval své doznání.“
V Kafkově Procesu naopak zločin chybí. Co se hned zkraje odehraje (rovněž detailně popsáno), je rovnou K-ovo zatčení. Raskolnikovova vražda je zřetelná a konkrétní, opředená sítí motivů pravých i domnělých, reálných i symbolických. Josef K. naopak svůj čin absurdně postrádá. Čin transmutoval do postihu. Po úvodním zatčení však rovněž zbývá jen „proces“ – kroužení, smlouvání, absurdní strategie i absurdní překážky a ovšem též nějaký zápas, tentokrát s docela rozmlženými hranicemi vnitřního a vnějšího. Až po závěrečnou „směnu“ se světem, jež je pojata, na rozdíl od Raskolnikovova přerodu směrem k pokoře vůči lidské lásce, jako identifikace s nejvyšším, hrdelním trestem.
Brutálně zjednodušeno – Josef K. svůj zločin nenajde, s tím větším nasazením však přijme trest. Nakonec jako by své katy sám popoháněl. Raskolnikov naopak hned zkraje předhodí svůj zločin v plen, ale s trestem smlouvá. Jeho čin ovšem začne brzy nezadržitelně erodovat, takže nakonec váháme: šlo o skutek opravdu zaštítěný vyšším přesvědčením, nebo o poblouznění z vedra a chudoby? Měly motivy toho marného mordu pozadí spíš sociální, psychologické, nebo morální? Časem jsme vraždu lichvářky s to přijmout jako svého druhu halucinaci, chápat ji jako brutální fatu morgánu Raskolnikovova sebenalezení a emancipace, jako symbolickou vraždu „milující“ matky-uzurpátorky.
A jsme u žen – Dostojevského román je jich plný. Matróny, bytná, pouliční zpěvule, opilá na bulváru, sebevražedkyně na mostě, padlá, ale nekonečně nevinná Soněčka, hysterická macecha Kateřina Ivanovna, matka a sestra, odhodlané zbožňovaného Roďu svou obětí zardousit. Až po holčičku, jež ve snu chlípně roztáhne rtíky – a usměje se jako děvka. Dokonce i některé mužské postavy na sebe chvilkově berou přeludnou ženskou podobu! Zločin a trest je ohromný „ženský“ román.
Ale i Proces je plný žen. U Dostojevského erotika chybí, Kafkův román je jí prodchnutý. V bytě veledůležitého advokáta K. na dlouhé hodiny mizí do pokojů ke služce Lence, u soudu s ním chce uprchnout náruživá žena soudního sluhy… Proces má i svou prazvláštní Soněčku, totiž slečnu Bürstnerovou, K-ovu sousedku. K. se k ní má i nemá, chce ji líbat, ale sám neví, co jí má nabídnout, co od ní čekat. Přesto právě ji zahlédne na ulici během své závěrečné cesty, veden dvěma pány do lomu za městem. Je to vůbec ona? Co pro sebe ti dva mohli znamenat? Posun od svaté, sebeobětující se Soněčky je výmluvný. I když Raskolnikov nezná Soněčku o moc víc než Josef K. slečnu Bürstnerovou…
Autor je literární kritik, básník a hudebník.