V souboru esejů Narkotika, poprvé vydaném v roce 1932, se polský dramatik, spisovatel a malíř Stanisław Ignacy Witkiewicz rozepisuje nejen o důsledcích užívání rozmanitých drog, počínaje nikotinem a morfiem konče, ale zmiňuje se i o literatuře, hygieně nebo hemoroidech.
V českých překladech jsme doposud měli možnost poznat výjimečnou postavu polského umělce Stanisława Ignacyho Witkiewicze (1885–1939), známého také jako Witkacy, jen coby dramatika. V roce 1986 vyšel pod názvem Hry soubor jeho nejslavnějších dramatických děl, v roce 2002 následoval další svazek pod názvem Hry II. Ačkoliv Witkacy jakožto zástupce polské avantgardy do svých dramat hojně vtěloval své názory na umění, kulturu i světové dění, až nyní máme možnost si prostřednictvím Narkotik (Narkotyki, 1932) udělat obraz o esejistické části jeho díla. Je ovšem třeba předeslat, že se nejedná o úplně reprezentativní dílo, a to nejen kvůli výjimečnému tématu, jemuž se ve třicátých letech s takovou otevřeností a odvahou věnoval málokterý umělec, ale i z důvodu zdravovědného apelu, jímž Witkiewicz bojuje proti závislostem a omámení mysli, ale i nedostatečné hygieně.
Zaveďme prohibici
Narkotika se skládají z kapitol věnovaných takzvaným společenským drogám nikotinu a alkoholu, dále kokainu a morfinu, které v době vzniku knihy byly běžně dostupné, a potom éteru a především peyotlu. Překvapí poněkud komický a zlehčující apendix, nazvaný O mytí, holení, aristokratománii, hemoroidech a podobných věcech, což je soubor hygienických doporučení, ale i názorů na aristokraty a najdeme tu i návod na výrobu léčivé masti nebo radu, jak si zatlačit vyhřezlé hemoroidy zpět do útrob.
Klíčovým tématem jsou ale narkotika. Witkiewicz, který svou náklonnost k drogám nikdy netajil a dokonce experimentoval s jejich užíváním ve výtvarné tvorbě, věnuje nejvíce prostoru droze patrně nejlehčí, tedy tabáku. Na padesáti stranách rozebírá působení této substance tolerované společností, na níž byl podle vlastních slov skutečně závislý a opakovaně se s touto závislostí snažil bojovat. Kouření Witkiewicz považuje za povrchní vzruch, který není možné nijak zužitkovat – a na klasické výmluvy kuřáků, týkající se soustředění, uklidnění nebo snazší defekace, má rázné a poměrně rozumné argumenty. I když je jeho kritické stanovisko k obecné tolerovanosti kulturních drog stále aktuální, dramatizování účinků tabáku a závislosti na něm působí poněkud přehnaně.
Uznávám, že jakožto nekuřák závažnost tohoto tématu nedokážu plně docenit, ale i člověku s odporem k nikotinu se Witkacyho vývody o opotřebovávání organismu, nutnosti zavedení prohibice, ovlivňování vůle a otupování smyslů s odstupem času musí zdát naivní až směšné, ovlivněné vlastní slabostí, případně tehdejšími teoriemi vzývajícími sílu vůle a absolutní čistotu myšlení. Nicméně to, co se zprvu může jevit jako naivní moralistní boj proti všem jedům, které ovlivňují lidské myšlení, rozvahu a fantazii, začne po podobně kritických kapitolách věnovaných alkoholu a kokainu dávat smysl u peyotlu.
Ještěři a fantastické vulvy
Styl jednotlivých kapitol jako by byl ovlivněn účinkem jednotlivých narkotik a skutečně inspirovaná je až ta věnovaná účinkům peyotlu. Konzervativní společenská kritika, která je přítomná v prvních kapitolách, je totiž podstatně zmírněna v rozpravě o účincích sušeného kaktusu Lophophora williamsi. Witkacy, který s peyotlem i meskalinem experimentoval vícekrát, podrobně popisuje svůj první zážitek s posvátnou mexickou drogou. Hned v prvním odstavci konstatuje terapeutické účinky tohoto psychedelika a drogu díky „morálnímu“ a sebezpytujícímu efektu i kvůli hlubokému vhledu do „skrytých pokladů psychiky“ navrhuje jako všeobecný lék na závislosti (v jeho případě mělo jít o odstranění návyku na tabák). To ovšem na začátku třicátých let minulého století bylo opravdu pokrokové zjištění, vzhledem k tomu, že s touto „šokovou terapií“ se začalo v léčbě závislostí experimentovat až o čtyřicet let později.
Intoxikace „metafyzickým“ narkotikem, „poskytujícím pocit podivnosti Existence, který v normálním stavu zakoušíme málokdy“, spočívala v téměř dvanáctihodinovém sledu nekontrolovatelných halucinací, v nichž nakonec převládnou ještěři a erotické vidiny fantastických vulv. Popisy halucinací v literatuře obvykle nepatří k nejsilnějším pasážím, a to především kvůli nepřenositelné zkušenosti a komplexním vjemům, které během nich ovládnou lidskou mysl. V tomto případě se ale jedná o fascinovaný a výjimečně poutavý popis – díky jazykovým neologismům a zároveň analytické reflexi prožívané intoxikace je tato kapitola literárně nejcennější. O výjimečnosti Witkacyho literárního zpracování svědčí alespoň rámcově srovnatelné popisy účinků meskalinu v našem prostředí. Jeden z nich pochází od botanika a cestovatele Alberta Vojtěcha Friče, který se však ve své práci O kaktech a jejich narkotických účincích (1924) zaměřil spíše na líčení své výpravy do Mexika za kaktusy, přičemž poutavé jsou zejména intoxikované historky z terénu. Druhý pozoruhodný dokument najdeme v knize O smyslových ilusích (1946) psychiatra Svetozara Nevoleho, v níž je kromě rozboru „běžných“ zrakových iluzí i příloha s kresbami pod vlivem meskalinu.
Nakonec ještě zmiňme Witkacyho živý styl se spoustou odkazů, aluzí na tehdejší literaturu, kulturu a popkulturu (která pro něho podobně jako narkotika zosobňuje zhoubu lidské kreativity) a ukončeme tento referát výzvou ze závěru klíčové kapitoly Narkotik: „Probuďte se, kuřáci, pijáci a jiní narkomani, dokud je čas! Pryč s nikotinem, alkoholem a veškerým ‚bílým šílenstvím‘. Pokud se ukáže, že peyotl je obecným protijedem proti všem těmto svinstvům, pak v tomto a pouze tomto případě: ať žije peyotl!“
Stanisław Ignacy Witkiewicz: Narkotika. Přeložil Ondřej Krochmalný. Rubato, Praha 2017, 192 stran.