Program letošního ročníku dokumentárního festivalu v Jihlavě obsahuje i sekci věnovanou psychedelickému filmu. Jaké má ale psychedelická kinematografie vůbec parametry? A co mají snímky, jež do ní spadají, společného s psychedelickými drogami?
Pojem „psychedelický film“ se dnes používá pro značně široké spektrum snímků. Za psychedelické bývají označovány hollywoodské spektákly, jako Kubrickova 2001: Vesmírná odysea (2001: A Space Odyssey, 1968) nebo Cameronův Avatar (2009), animované filmy včetně Disneyho Alenky v Říši divů (Alice in Wonderland, 1951) či Žluté ponorky (Yellow Submarine, 1968) od Beatles, nízkorozpočtové braky exploatující šedesátkovou kontrakulturu, jako The Trip (Trip, 1967) nebo Podlomená vůle(Psych-Out, 1968), i vysloveně experimentální počiny tvůrců, jako jsou Tošio Macumuto nebo Vince Collins. Všechna tato díla ostatně server The Daily Psychedelic Video uvádí jako pilíře psychedelické estetiky. Zdaleka ne všechny tyto snímky se ovšem zabývají drogami nebo byly psychedelickými látkami přímo ovlivněny. Pojem psychedelický film má evidentně mnohem širší užití.
Houba na filmovém pásu
Také přehlídka Fascinace: Psychedelie, která je letos zařazená do programu Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava, nabírá kandidáty na psychedelické umění zeširoka. Soubor především krátkometrážních experimentálních filmů zahrnuje studii pohybu a barev Annabellin serpentinský tanec (Annabelle Dances and Dances: Serpentine and Butterfly Dances, 1900), dadaistickou koláž Hanse Richtera Filmstudie (1925), část avantgardní série Stana Brackhage Dog Star Man – Preludium (Dog Star Man: Prelude, 1963), ale i novější produkci. Sekce je zároveň staromilskou přehlídkou děl vzniklých s použitím klasického filmového materiálu – pracují s ním veškeré do ní zařazené filmy. „Pracují“ tu znamená použití nejrůznějších technik manipulace. Snímek Kena Jacobse Roztěkaná magická lucerna – Galaxie (Nervous Magic Lantern: Spiral Nebula, 2005) využívá techniku flicker efektu, Osvětleno – Odolnost filmu (Into the Light: Film Resistance, 2016) Madi Pillerové je koláž otisků hub na pětatřicetimilimetrovém filmu, Mlha – průchod #14 (Brouillard – Passage #14, 2014) Alexandra Laroseho vznikla komplikovanou technikou založenou na několikanásobných expozicích.
Robert E. L. Masters a Jean Houstonová v knize Psychedelic Art (Psychedelické umění, 1968) definovali jako psychedelická „umělecká díla snažící se v nějakém smyslu sdělovat psychedelickou zkušenost nebo přinejmenším navodit stav vědomí, který přibližně odpovídá chemicky vyvolaným zkušenostem“. Tento výměr je fascinující v tom, do jak zvláštních souvislostí klade vnímání, halucinogeny a filmovou techniku. Určitý druh filmu je podle této definice schopen „navodit stav vědomí, který přibližně odpovídá chemicky vyvolaným zkušenostem“. To lze chápat dvěma způsoby – vizuálně a fyziologicky. Buď můžeme pozorovat obrazy, které připomínají vjemy konzumenta halucinogenů, nebo v nás některé obrazy mohou vyvolat fyziologické stavy podobné při užívání psychedelických drog.
Pohled do jiného světa
Jihlavská sekce věnovaná psychedelii vychází spíše z první představy. Je přitom pozoruhodné, že efektu „změněného vnímání“ dosahuje vnějšími, především chemickými zásahy do filmové suroviny. Houba přilepená k filmovému pásu ve filmu Osvětleno má s filmovým obrazem udělat něco podobného tomu, co dělá konzumace psychedelických hub s vnímáním konzumenta. Problém je samozřejmě v tom, že filmový pás není lidský zrak a film jako médium není totéž co lidské vnímání. Oproti tomu takzvaný flicker efekt, založený na světelných kontrastech promítaného filmového pásu, má ryze fyziologický účinek na lidské oko, který může být až hypnotický. Ostré střídání světla a tmy nebo opartové kompozice barevných ploch vytvářejí v divákovi až závratný, delirický pocit.
Rozhodnutí vyloučit z psychedelické kinematografie digitální obrazy je překvapivé, ale v jistém ohledu smysluplné. Digitální technologie totiž přinášejí nepřeberné možnosti vytváření obrazů, které bývají považovány za psychedelické. Žebříček pětadvaceti nejlepších psychedelických videí na výše zmíněném webu Daily Psychedelic Video zahrnuje například digitální animace Cycle (2016) Japonce Kóheie Nakamy nebo Psychic Land (2012) argentinské skupiny 2veinte. Digitální filmová psychedelie ale na rozdíl od té „analogové“ nestojí na metafoře spojující filmovou materii a lidské oko. Digitální obrazy vznikají ve virtuální nehmotné realitě vytvářené v počítači, jsou to pohledy do umělých fantazijních světů. Nepracuje se tu s představou, že droga nějakým způsobem manipuluje s médiem našeho vnímání, s naším mozkem nebo okem. Namísto toho tu v pozadí stojí představa, že nám droga nabízí pohled do jiného, nehmotného, virtuálního časoprostoru. Nejde tu o médium pohledu, ale o to, kam se díváme. Tomu odpovídá i text na stránkách Daily Psychedelic Video zamýšlející se nad budoucností psychedelické audiovize. Tu vidí ve stereoskopických videích a brýlích pro virtuální realitu, tedy v technologiích, které nabízejí ještě imerzivnější interakci s nehmotným, zvnějšku naprogramovaným prostředím.
Psychedelické video dne
V obou případech ale psychedelický film nenápadně splývá s pojmem filmu abstraktního. Psychedelické je nakonec cokoli křiklavě barevného, amorfního a deformujícího běžné objekty. Na Daily Psychedelic Video se dočteme, že „psychedelický vizuální styl lze nalézt v hudebních videích mnoha dnešních významných hudebních umělců, nejen u alternativních skupin jako MGMT, Chemical Brothers nebo Birdy Nam Nam, ale také ve videoklipech současných populárních umělců od Beyoncé po Lady Gaga, Rihannu, Keshu a Nicki Minaj. Psychedelická vizionářská estetika se také stala integrální součástí dnešního reklamního průmyslu, ať už jde o reklamu Takašiho Murakamiho na Louise Vittona nebo spoty od Sony, Hyundai a Yoplait. Psychedelická videa dnes vytvářejí uživatelé internetu stejně jako reklamní společnosti a populární umělci více než kdy dříve.“ Velká část videí zveřejněných na uvedené webové stránce jsou ostatně videoklipy nebo digitální animace distribuované primárně přes internet. Zmíněný soupis pětadvaceti nejlepších psychedelických videí všech dob zahrnuje například klip ke skladbě Up and Up skupiny Coldplay, dokument skládající se ze zrychlených záběrů pohybů mořských živočichů Slow Life (2014) od Daniela Stoupina nebo krátký film Bianky Giaverové The Scared is Scared (2013), který režisérka natočila přesně podle pokynů šestiletého chlapce.
Masters a Houstonová už na sklonku šedesátých let svou představu psychedelického umění odlišovali od děl, která označovali jako „eskapistická“. Psychedelické umění mělo být aktivizující, nikoli slastně pohlcující. Při srovnání psychedelického umění se surrealismem pak tvrdili, že „zatímco surrealismus je magický, psychedelické umění je vědecké“. Při současné záplavě psychedelických videí, o níž mluví stránka příznačně nazvaná Psychedelické video dne, je ovšem otázkou, kolik z nich by těmto nárokům dostálo.