V předminulém čísle A2 psal Petr Andreas o stupňujícím se individualismu v české literatuře, jehož vrchol spatřoval v literárněkritické anticeně Mokrá ponožka. Roman Kanda, který se na realizaci anticeny podílel, vysvětluje, proč se Andreasova argumentace míjí se skutečností.
Souhlasím s tezí Petra Andrease, kterou formuloval na začátku svého článku Schovat se před kritiky s podtitulkem Spisovatelé a kritika v čase individualismu (A2 č. 20/2017), totiž že společným jmenovatelem polistopadového dění v politice i kultuře je individualismus coby ústřední princip hegemonní ideologie liberalismu. Nicméně vzhledem k tématu, o němž autor pojednává, se tato teze jeví příliš nejasná a široká. Právě značná obecnost výchozí myšlenky pak Andreasovi umožňuje, aby k sobě přiřadil jevy, které spolu souvisejí pouze částečně, volně nebo minimálně. Symptomy individualismu hledá natolik usilovně, že argumentační výstavba jeho článku drží pohromadě – dokud ovšem není konfrontována s fakty. Potom vyjdou najevo nedorozumění místy až frapantní.
Andreas si ve svém článku všímá tří kulturních jevů či událostí: vzniku Asociace spisovatelů, manifestu 12 odstavců (Respekt č. 24/2013) a vyhlášení kritické anticeny Mokrá ponožka, za níž stojí časopis Psí víno. Protože jsem se na realizaci Mokré ponožky podílel a jsem rovněž spoluautorem zdůvodňujícího textu, rád bych k této věci řekl několik objasňujících slov. Nejde mi primárně o ideologickou či hodnotovou konfrontaci s autorovým hlediskem, jen se pokusím uvést věci na pravou míru.
Estetický solipsismus?
Připomeňme si nejprve Andreasovu argumentaci. Poté, co kriticky zmínil manifest 12 odstavců, jejichž signatáře prý svedla dohromady „touha po individuálním uznání“ (což údajně znamená odmítnutí požadavků, které na ně klade kritika a společnost), přechází Andreas okamžitě k anticeně Mokrá ponožka. Už tento náhlý přechod je manipulativní, neboť názorová spojitost je zde malá, a je možný jen díky značně vyvýšené, přímo ptačí perspektivě, která je v článku nastolena. V Mokré ponožce spatřuje Andreas dosavadní vrchol „estetického solipsismu“ – tento pojem není sice v textu nijak rozveden, lze ovšem uhádnout, co jím autor míní. Krajní subjektivismus estetického hodnocení přivádí podle Andrease autory zdůvodňujícího textu k tomu, že kritik má „vykládat text dlouho, dokud se nepodvolí autorskému gestu a nepronikne k významu“. Autoři Mokré ponožky prý tedy kritikovi upírají právo na estetický soud. Jejich pojetí kritiky přirovnává k nehodnotícímu vztahu psychoterapeuta a pacienta: tvůrce má být stejně jako pacient především uznán a jeho identita má být potvrzována. Kritická funkce by tak byla nahrazena afirmací tvůrčího subjektu.
Záludnost Andreasovy argumentace spočívá v tom, že na čtenáře neznalého původního textu Mokré ponožky působí koherentně a přesvědčivě. Je tu však jedna maličkost: východisko Andreasových vývodů je smyšlené. Nic z toho, o čem Andreas píše a co ze svého pohledu logicky kritizuje, ve zdůvodňujícím textu Mokré ponožky nestojí. Rozhodně coby porotci neupíráme kritikům právo na estetický soud. Ani nám nešlo o to, abychom snad manifestovali požadavek kritiky k tvůrci servilní a blahosklonné – to by samozřejmě znamenalo suspenzi kritiky. Šlo nám o něco jednoduššího a ve svém důsledku naprosto protikladného: upozornit na to, že zmíněná suspenze kritiky se odehrává tady a teď. Přitom k její analýze není potřeba abstraktních filosoficko-politologických kategorií a pojmů, v nichž si libuje Andreas. Postačí stará dobrá filologická metoda textové analýzy, abychom si povšimli, že daná recenze – v inkriminovaném případě recenze Petra Kukala – je špatná: špatně napsaná a myšlenkově ledabylá. Kritik zde prostě nezvládl své řemeslo. Nic víc, nic míň. Závěrečná věta zdůvodňujícího textu proto zní: „Literární časopisy či pořady by však i v dnešní nevyhovující situaci měly nekontrolovanému bujení neprofesionality odolávat, a ne se na něm aktivně podílet.“
Kompozice na úkor faktů
Jakoukoli normativitu jsme ve zdůvodnění ponechali stranou (pokud jí Andreas nemíní výtku vůči recenzentovu sexismu). Navíc o díle, kterého se Kukalova recenze týká, nepadne v našem textu jediná hodnotící zmínka. Zůstává proto záhadou, z čeho Andreas konstruuje naši údajnou koncepci literární kritiky jakožto kritiky vstřícné. Podle mého názoru tu zapůsobil myšlenkový zkrat, projevující se už tím, že Andreas úzce spojil Mokrou ponožku a 12 odstavců, a vytvořil tak narativ-falzifikát o stupňujících se symptomech individualismu v současné kultuře, který potřeboval pointovat. Efektní kompozici úvahy byla nakonec obětována rovina evidence faktů.
Kdyby to, o čem Andreas píše, ve zdůvodňujícím textu Mokré ponožky opravdu stálo, ihned bych s jeho kritikou souhlasil. Ovšem i tak by bylo potřeba ji zkonkrétnit. Jak ještě by například představitelé Asociace spisovatelů měli doložit „skutečnou symbolickou sílu literatury a nezastupitelnost její sociotvorné a kulturotvorné funkce“, když projevy Ondřeje Buddeuse, Adama Borziče nebo Miroslava Petříčka na sjezdu v červnu 2015 tematizovaly právě otázky společenského přesahu literatury? Seznámil se Andreas s těmito projevy, nebo zná jen text stanov? Stojí-li jeho kritika na neúplných nebo dokonce falešných základech, zůstává její přínos hodně diskutabilní. Je to škoda, protože potřeba diskuse o stavu současné kritiky už začíná být akutní.
Autor je literární teoretik.