Frapantní nedorozumění

V předminulém čísle A2 psal Petr Andreas o stupňujícím se individualismu v české literatuře, jehož vrchol spatřoval v literárněkritické anticeně Mokrá ponožka. Roman Kanda, který se na realizaci anticeny podílel, vysvětluje, proč se Andreasova argumentace míjí se skutečností.

Souhlasím s tezí Petra Andrease, kterou formuloval na začátku svého článku Schovat se před  kritiky s podtitulkem Spisovatelé a kritika v čase individualismu (A2 č. 20/2017), totiž že společným jmenovatelem polistopadového dění v politice i kultuře je individualismus coby ústřední princip hegemonní ideologie liberalismu. Nicméně vzhledem k tématu, o němž autor pojednává, se tato teze jeví příliš nejasná a široká. Právě značná obecnost výchozí myšlenky pak Andreasovi umožňuje, aby k sobě přiřadil jevy, které spolu souvisejí pouze částečně, volně nebo minimálně. Symptomy individualismu hledá natolik usilovně, že argumentační výstavba jeho článku drží pohromadě – dokud ovšem není konfrontována s fakty. Potom vyjdou najevo nedorozumění místy až frapantní.

Andreas si ve svém článku všímá tří kulturních jevů či událostí: vzniku Asociace spisovatelů, manifestu 12 odstavců (­Respekt č. 24/2013) a vyhlášení kritické ­anticeny Mokrá ponožka, za níž stojí časopis Psí víno. Protože jsem se na realizaci Mokré ponožky podílel a jsem rovněž spoluautorem zdůvodňujícího textu, rád bych k této věci řekl několik objasňujících slov. Nejde mi primárně o ideologickou či hodnotovou konfrontaci s autorovým hlediskem, jen se pokusím uvést věci na pravou míru.

 

Estetický solipsismus?

Připomeňme si nejprve Andreasovu argu­men­taci. Poté, co kriticky zmínil manifest 12 odstav­ců, jejichž signatáře prý svedla dohromady „touha po individuálním uznání“ (což údajně znamená odmítnutí požadavků, které na ně klade kritika a společnost), přechází Andreas okamžitě k anticeně Mokrá ponožka. Už tento náhlý přechod je manipulativní, neboť názorová spojitost je zde malá, a je možný jen díky značně vyvýšené, přímo ptačí perspektivě, která je v článku nastolena. V Mokré ponožce spatřuje Andreas dosavadní vrchol „estetického solipsismu“ – tento pojem není sice v textu nijak rozveden, lze ovšem uhádnout, co jím autor míní. Krajní subjektivismus estetického hodnocení přivádí podle Andrease autory zdůvodňujícího textu k tomu, že kritik má „vykládat text dlouho, dokud se nepodvolí autorskému gestu a nepronikne k významu“. Autoři Mokré ponožky prý tedy kritikovi upírají právo na estetický soud. Jejich pojetí kritiky přirovnává k nehodnotícímu vztahu psycho­terapeuta a pacienta: tvůrce má být stejně jako pacient především uznán a jeho identita má být potvrzována. Kritická funkce by tak byla nahrazena afirmací tvůrčího subjektu.

Záludnost Andreasovy argumentace spočívá v tom, že na čtenáře neznalého původního textu Mokré ponožky působí koherentně a přesvědčivě. Je tu však jedna maličkost: východisko Andreasových vývodů je smyšlené. Nic z toho, o čem Andreas píše a co ze svého pohledu logicky kritizuje, ve zdůvodňujícím textu Mokré ponožky nestojí. Rozhodně coby porotci neupíráme kritikům právo na estetický soud. Ani nám nešlo o to, abychom snad manifestovali požadavek kritiky k tvůrci servilní a blahosklonné – to by samozřejmě znamenalo suspenzi kritiky. Šlo nám o něco jednoduššího a ve svém důsledku naprosto protikladného: upozornit na to, že zmíněná suspenze kritiky se odehrává tady a teď. Přitom k její analýze není potřeba abstraktních filosoficko­-politologických kategorií a pojmů, v nichž si libuje Andreas. Postačí stará dobrá filologická metoda textové analýzy, abychom si povšimli, že daná recenze – v inkrimi­novaném případě recenze Petra Kukala – je špatná: špatně napsaná a myšlenkově ledabylá. Kritik zde prostě nezvládl své řemeslo. Nic víc, nic míň. Závěrečná věta zdůvodňujícího textu proto zní: „Literární časopisy či pořady by však i v dnešní nevyhovující situaci měly nekontrolovanému bujení neprofesionality odolávat, a ne se na něm aktivně podílet.“

 

Kompozice na úkor faktů

Jakoukoli normativitu jsme ve zdůvodnění ponechali stranou (pokud jí Andreas nemíní výtku vůči recenzentovu sexismu). Navíc o díle, kterého se Kukalova recenze týká, nepadne v našem textu jediná hodnotící zmínka. Zůstává proto záhadou, z čeho Andreas konstruuje naši údajnou koncepci literární kritiky jakožto kritiky vstřícné. Podle mého názoru tu zapůsobil myšlenkový zkrat, projevující se už tím, že Andreas úzce spojil Mokrou ponožku a 12 odstavců, a vytvořil tak narativ­-falzifikát o stupňujících se symptomech individualismu v současné kultuře, který potřeboval pointovat. Efektní kompozici úvahy byla nakonec obětována rovina evidence faktů.

Kdyby to, o čem Andreas píše, ve zdůvodňujícím textu Mokré ponožky opravdu stálo, ihned bych s jeho kritikou souhlasil. Ovšem i tak by bylo potřeba ji zkonkrétnit. Jak ještě by například představitelé Asociace spisovatelů měli doložit „skutečnou symbolickou sílu literatury a nezastupitelnost její sociotvorné a kulturotvorné funkce“, když projevy Ondřeje Buddeuse, Adama Borziče nebo Miroslava Petříčka na sjezdu v červnu 2015 tematizovaly právě otázky společenského přesahu literatury? Seznámil se Andreas s těmito projevy, nebo zná jen text stanov? Stojí­-li jeho kritika na neúplných nebo dokonce falešných základech, zůstává její přínos hodně diskutabilní. Je to škoda, protože potřeba diskuse o stavu současné kritiky už začíná být akutní.

Autor je literární teoretik.