Doufám, že už je po volbách a hladina marketingového kretenismu ve veřejném prostoru klesla opět na celoroční průměr díky postupnému odstranění velkoplošných reklam na hlavy opatřené hesly, která řazena za sebou by měla znamenat všechno štěstí světa, ale když si je seřadíte, znamenají všechno jeho zoufalství. Našňupaní kreativci letos udělali opět to nejlepší, co uměli, vypadalo to na slušný matroš (osobně mě ale těší, že nepřekonali mého favorita z posledních komunálek, který kandidoval na Malé Straně s kampaní, že chce mít i v turistickém pekle svého pekaře a řezníka, a nechal se vyfotit s prvorepublikově kostýmovanými figuranty, kterým sahal do ošatky tu pro rohlíček, tu pro jitrničku). Jen soudruh Dolejš si to zase letos udělal asi sám a po bulharské vlajce ze zmíněných komunálek mě doslova osvěžil pozapomenutým, ale věčně živým Světu mír.
Doufám, že už je po volbách a máme zase povolební kocovinu. Zodpovědní lidé jsou různí, a tak to pak cítí na různých místech různě. Nejčastěji prý v oblasti solárního plexu v podobě nepříjemné vibrace, kterou jim vrací kosmos za jejich protikosmické jednání, mnoho jedinců to cítí v hlavě jako vnitřní hlas, který jim nadává do idiotů, já osobně v oblasti anální jako následek znásilnění, a ti, kteří to cítí v břišní dutině, si opravdu zahrávají, protože pustit si cokoliv takříkajíc do pajšlu je prostě smrtelné.
Když nám bude někdo vyprávět o člověku, který dlouhá léta periodicky padá do té samé a zřetelně označené senkrovny, budeme ho považovat za blbce. Shodneme se, že Frankenstein byl šílenec, protože oživil mrtvolu zločince, ale když svým zájmem a svou energií oživujeme čím dál nebezpečnější politické konstelace generující systém dělby moci, nazýváme to zodpovědností.
Doufám, že už je po volbách a blíží se okamžik, kdy si znovu (alespoň v duchu) přiznáme, že jsme (asi) zase volili marně. Zvláštní rauš (obranný mechanismus, který se spouští vždy, když se chystáme udělat něco bez vnitřního souhlasu) opadne a přichází kocovina. Vzpomeneme na ubohé bigboardy a spoty, na nejubožejší debaty, na zdvižené prsty vysloužilců mentálních obludárií varující před volební neúčastí, na máslo a Jakuba Železného, na (teď už zklamanou) naději vkládanou do další neortodoxní strany a nechápeme, jak jsme se na základě takových podnětů mohli znovu nechat přesvědčit.
„A co máme jiného dělat než volit, co nechceme,“ ptáme se. Přece to nenecháme – a teď zavzpomínejme – komunistům, sládkovcům, sarajevským atentátníkům, Paroubkovi, kmotrům z ODS, Babišovi, antiislamistům… Už by nám mohlo začít zapalovat. Možná to neúnosně zjednodušuji, ale kdykoliv jsem se přestal nechat ojebávat, řekl dost a oželel třeba i nějaké prachy, dostavily se dobré pocity a věci šly k lepšímu.
Nevím, ale mám čím dál palčivější dojem, že jsme se provolili vždycky jenom k průseru, který se prohlubuje faktem, že všechno, co nám přineslo svobodnější (nebo i pohodlnější) život, někdo (ve stále vzdálenější minulosti) vybojoval za cenu obětí, v hanbě a opovržení, v zásadní vítězné konfrontaci s dosavadním systémem. My zatím nejlépe umíme tyhle výdobytky opouštět. Vlézt po neplaceném přesčase s doživotní hypotékou na krku ve vyklizené škole, kde připravují naše ratolesti především k budoucí proměně v rentabilní lidský zdroj, za plentu, polknout smíšené blbé pocity, vylézt a poučovat o zodpovědnosti, je fakt k ničemu. Vůbec si nemyslím, že i neodevzdaný hlas je jistým druhem hlasu – to je jen chlácholení. Připusťme, že nevolit je nezodpovědné a pro zodpovědné opravdu těžké rozhodnutí, které snad, jen možná, stojí na počátku nejisté změny.