Byl Jidáš prototypem zrádce a prospěcháře, jak jej líčila křesťanská tradice, anebo naopak oddaným následovníkem Krista? Izraelský spisovatel Amos Oz se ve svém románu Jidáš vyslovuje pro druhou možnost. Kniha je zároveň komentářem k dějinám židovského státu i jeho konfliktu s Palestinou.
Amoz Oz patří spolu se svým vrstevníkem Avramem B. Jehošuou nebo mladším Etgarem Keretem k nejprodávanějším izraelským spisovatelům. Držiteli české Ceny Franze Kafky a pravidelnému nominantovi na Nobelovu cenu vyšla u nás již několikátá kniha. Po mezinárodně úspěšném Příběhu o lásce a tmě (2007, česky 2009) nebo Černé skříňce (1987, česky 2010) a Scénách z venkovského života (2009, česky 2013) byl letos do češtiny přeložen román Jidáš (Ha-bsora al pi Jehuda iš Kariot, 2014). Pod prostým názvem se skrývá zdánlivě jednoduchý příběh zklamaného pětadvacetiletého studenta, který hledá klid v domě starého intelektuála a jeho snachy. Ve skutečnosti Oz čtenářům předkládá filosofickou úvahu spojenou s propracovaným výkladem novodobé izraelské historie.
Nejvěrnější z apoštolů
Knihu lze považovat za promyšlené politické stanovisko k dnešní situaci v Izraeli. To ostatně není u Oze nic překvapivého. Autor mnohých experimentálně laděných textů, jako je například do češtiny nepřeložená próza Oto ha-Jam (Stejné moře, 1999), vypráví v Jidášovi neobvykle prostý a přístupný příběh mladého nadšeného socialisty Šmuela, který se v druhé půlce šedesátých let ztrácí nejen v přípravě své vysokoškolské diplomové práce na téma „Ježíš očima Židů“, troskotající na vykreslení Jidáše Iškariotského, ale i v úvahách o smyslu svého židovství a vůbec své existence.
Křesťanská tradice učinila z postavy Jidáše prototyp židovství – předobraz zrádce, vraha a člověka nadevše toužícího po penězích. V esejistických pasážích knihy, které mohou být přímou vypravěčovou promluvou, ale stejně tak citacemi ze Šmuelovy diplomové práce, jsou ovšem rozvíjeny jiné interpretace. Jidáš je nahlížen jako nejvěrnější z apoštolů – až tak bezmezně věřící, že Krista sám utvrzuje v nutnosti sebeobětování, protože je přece „jasné, že obživne“, a prokáže tak své božství. Jidáš proto prý musel vynaložit značné úsilí, aby Kristovu popravu v Římě domluvil.
Jidášův příběh je vděčné a dodnes literárně využívané téma. V posledních letech se stejnojmenným monodramatem přišla například nizozemská dramatička Lot Vekemans. Její Jidáš je ale na rozdíl od toho Ozova vykreslen jako pragmatický televizní bavič, který využívá dnešní „pokřivené morálky“ k obhajobě své „zrady“.
Lstivé sdělování pravdy
Na mýtu o úplatném Jidášovi, jehož radikálnímu zrádcovskému pojetí sama Bible zase tolik nenahrává, postupně Oz ukazuje nejen obecné nepochopení Židů a židovství, ale třeba i pokřivený diskurs o Ben Gurionově premiérství, nevyhnutelnosti izraelských válek nebo nesnášenlivosti mezi Araby a Izraelci. Mainstreamovému čtenáři, který možná po této knize sáhl a při čtení ji neodložil, předkládá Oz srozumitelnou formou poměrně široký historicko-politický rámec současného dění v židovském státě a naznačuje odpovědi a řešení, ke kterým by se běžný čtenář jinak jen stěží dostával. Tato strategie je nejen součástí trendu prolínání prozaické fikce a nonfikce, který můžeme sledovat v posledních letech, ale také – řečeno s Brechtem – Ozova nezaměnitelně „lstivého sdělování pravdy“.
Jidáš pokračuje v kursu Ozových autobiograficky laděných knih a asi nejblíže má k esejům z knihy Židé a slova (2012, česky 2015), napsané spolu s jeho snachou, historičkou Faniou Salzbergerovou. Oz tiše revoltuje skoro celý život. V patnácti letech se jistý Amos Klausner rozhodl kvůli neshodám s konzervativním otcem odejít z domova, změnit si příjmení na Oz a nastěhovat se do kibucu. Měl plán stát se spisovatelem, a to se mu díky tamější radě starších, která mu vyhradila tři dny týdně pouze na psaní, podařilo. Dnes patří k slábnoucímu levicově demokratickému proudu izraelské společnosti (je mimo jiné jedním ze zakladatelů hnutí Mír nyní), jenž se snaží o přirozený dialog s Araby i jinak smýšlejícími Židy. Je zastáncem židovství založeného na vztahu k Písmu z pohledu literární tradice, nikoli náboženství. Zdůrazňuje, že izraelská státní identita je (nebo by měla být) především sekulární.
Přestože si Ozovy texty vždy pevně stojí za svým humanistickým poselstvím takřka „proti všem“, dokážou zároveň čtenáře zvláštním způsobem uklidňovat. Oz popisované problémy nezahlazuje, ale ani nepochybuje například o budoucím mírovém vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu. Jeho časovým horizontem je však v této věci – což připomene Čechova a jiné v Izraeli oblíbené ruské klasiky – doba okolo dvou set let.
Autor je divadelní režisér a redaktor Psího vína.
Amos Oz: Jidáš. Přeložily Lenka Bukovská a Mariana Fischer. Paseka, Praha 2017, 256 stran.