Černá žluč

Nová básnická sbírka Elsy Aids rozčílí moralisty i útlocitné krasoduchy. Ti první se budou pohoršovat nad totální rozlukou tělesných potřeb a citového angažmá. Ti druzí se zaleknou krásy, která je v očích toho, kdo se cele, přiznaně a zcela dobrovolně noří do špíny (rozuměj nedokonalosti) lidské existence. Na své si přijdou perfidní intelektuálové, vysmívající se bídě člověka v bezpečném odstupu svých neumazaných životů. Kritiky společenské reality zaujme povahokresba bezejmenného muže, v básních vystupujícího pod označením „plešoun“, jehož jednání určuje mediální masáž spolu s neuspokojivou sociální situací. Oborníci na vztahy se bolestně zachvějí nad přesností, s níž básník podává soužití milenců jako systematické násilí jednoho na druhém. Ti ostatní Knihu omezení patrně odloží s tím, že je těžká, nesrozumitelná i tíživá zároveň.

Sebepitva

Už na první čtení je zřejmé, že všechny ty drásavé výjevy lidské samoty spolu nějak souvisí, ale na otázku, co je jejich pojítkem, se neodpovídá snadno. Logika výpovědi je rozvrácená, obraz skutečnosti rozporuplný. Básník, který tuto skutečnost bolestně prožívá, si ostentativně protiřečí. Zrazuje sebe i druhé a ví, že zrazuje, ale – žádné „ale“ tu není. Ani lítost, ani náznak vysvětlení. Autor zdá se sleduje jediný cíl: tlumočit co nejvěrněji zoufalství z partnerského i osobního krachu. Jeho ruka vedoucí skalpel je přitom ledově klidná, jako by pitvané tělo ani nepatřilo k ní.

Průvodním jevem této vivisekce je pervertovaná (tělesná) touha, redukovaná ve svých krátkodechých projevech na mechanismus trvalého strádání. Co básníka fyzicky odpuzuje, před čím marně uniká do nehostinných koutů falešného domova, to jej zároveň silně přitahuje. Poddat se žádostivosti, páchat násilí, stát se úmyslně zlým člověkem, to je jediný způsob, jak odreagovat nastřádané napětí. Ale namísto okamžité úlevy se dostavuje nový pocit hladu. Jako by se sama touha, zbytnělá a vyprázdněná, „nemohla udělat“.

Na Knihu omezení lze nahlížet jako na básnický záznam jednoho výzkumu, jehož výsledky, budeme­-li je brát vážně, ukazují na krajní bezvýchodnost lidské existence. Prohlubující se odcizení mezi partnery přináší každý den čerstvou dávku utrpení. Každá noc prožitek beznaděje zdánlivě stírá, ve skutečnosti jen připravuje člověka na další ránu. Paměť jako prostor pro utváření identity v takovém náporu nutně selhává. Ztrácíme ponětí o tom, kým jsme byli i kým ještě jsme. Není­-li po ruce žádný smysl věcí, není kam směřovat. Cizí okolnosti odžívají život za nás. Stáváme se „ozvěnou/ společné slovní zásoby“.

Bezmoc

Pokud se vám z výše řečeného dělá nevolno, je to dobře, protože Kniha omezení je hrozivá a vyčerpávající kniha. Není v současné české literatuře mnoho básnických sbírek, které by čtenáře s takovou naléhavostí utvrdily v tom, že míra spokojenosti je přímo úměrná intenzitě sebeklamu; že konvence jsou pouhou funkcí dané situace; že cokoli, co člověk cítí a čemu věří, může se náhle zvrátit ve svůj opak; že štěstí se děje bez příčiny; že člověka vyléčí z jeho neštěstí leda smrt. Je v tom kus odvahy, přiznat si bídu života a nechat se jí prostoupit, učinit svědectví o nespokojenosti jednoho člověka výrazem lidské neuspokojitelnosti vůbec. Ale dá se s tímto vědomím ještě žít?

Determinace biologickými, partnerskými, rodinnými i společenskými vazbami je v básních Elsy Aids dovedena do tak obludných rozměrů, že mě to přivádí k otázce, jaká zkušenost tuto poezii umožnila. Existuje bezpočet situací, při kterých si lze uvědomit nesamozřejmost života, prostý fakt, že člověk není než prostituujícím se pastorkem v soukolí společnosti, a že dokud cvaká, jak má, neví o sobě ani o světě takřka nic. Jen jedna situace však zaručuje, že se toto vědomí stane nevratným, a tou je melancholické poznání vlastní nedostatečnosti: „Na světě je jen málo věcí v pořádku/ a ani já mezi ně nepatřím.“

Skutečnost současného světa není přehledná. Není srozumitelná, dobrá ani zlá. Kategorie, kterými jsme si zvykli svět posuzovat, přestávají platit. Vývoj toho, co se nám ukazuje jako skutečné, předstihl vývoj lidské schopnosti vnímat a rozumět. Řídké okamžiky údivu, kdy člověk přestává pouze registrovat okolní dění a dopouští se tu lítostivého, tu rozhořčeného soudu, jsou vlastně důkazem jeho bezmoci. O této bezmoci, o neschopnosti projevit bolest, zájem, účast, je Kniha omezení.

Autor je bohemista.