Hladké čtení fikčních světů

Kategorie young adult není založena jen na existenci společných znaků textů, které by do ní mohly spadat, spíše je vymezením cílové skupiny, pro niž je primárně určena. Proto zahrnuje poměrně široký repertoár děl, vyznačujících se především hladkou čtivostí, výraznou příběhovostí, genderovým zakotvením nebo tím, že nabízejí čtenáři či čtenářce snadnou identifikaci s hrdinou, respektive s hrdinkou. Jsou to jak texty se specificky modelovaným fikčním světem, na jehož pravidla musí čtenáři přistoupit, aby si čtení „užili“ (fantasy, sci­-fi, upírské ságy), tak texty, které jsou naopak výrazně zakotveny v dobovém kontextu s jeho atributy a proprietami. Vedle toho literatura pro mladší dospělé může odkazovat i k takovým knihám, které se ocitly ve středu pozornosti mladých čtenářů. V tom tkví rozdíl mezi intencionální a neintencionální literaturou pro dospívající. A konečně, docela rozšířený je i fenomén opačný, kdy se některými knihami pro dospívající mohou cítit osloveni také čtenáři dospělí.

V katalozích knihoven je literatura young adult zpravidla zařazována do skupiny „literatura pro dospělé a pro mládež“. Příklady z literárního života, které potvrzují „vymknutí se z intencionálnosti“, ale svědčí o tom, že žádná kategorie není stoprocentní a nepropustná – a o young adult to platí dvojnásob. Mám na mysli například knihy, které získaly současně ocenění v oblasti literatury pro dospělé i pro mládež. Například Pozorovatelka (2007) Petry Braunové byla ověnčena jak cenou Albatrosu v oblasti literatury pro dospělé, tak cenou učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství v anketě Suk – čteme všichni.

Autor podřízen žánru

Žánrový záběr knih řazených k young adult je poměrně pestrý, od fantasy až po dívčí román. A právě román pro dívky představuje fenomén, na němž lze demonstrovat určité tendence dané literární oblasti. Na mapě tohoto žánru jsou však bílá místa, absentuje odborná reflexe, chybějí monografie nebo i jednotlivé studie, které by mapovaly proměny žánru od normalizační prózy pro dospívající po dnešní podobu young adult. Ani o autorech dívčích románků toho jako čtenáři moc nevíme, ačkoli jméno autora v některých případech vstupuje v obecnou známost a lze sledovat etablování určitých prototypických představitelů tohoto žánru: v době normalizace takovou stálici představoval Stanislav Rudolf, který byl v polovině devadesátých let vystřídán „bestselleristkou“ Lenkou Lanczovou. Notoricky známé autorské jméno pak může fungovat jako synonymum žánru, příkladem je označení „lanczovky“ pro dívčí romány obecně.

Tito autoři si ovšem nepěstují mediální obraz v takové podobě, jak je to zvykem v rámci „literatury pro dospělé“ nebo v literatuře jiných žánrových směřování. Prezentace autora prostřednictvím nakladatelství, pokud nějaká je, je také zcela odlišná. Upozaděná mediální profilace přitom může být strategií. Obraz autora totiž nevzniká jen na základě informací o jeho osobě z médií, ale paradoxně i spojením některých textových charakteristik, třeba rysů vypravěče, s tím, co je o autorovi opakováno médii. Je takřka nemožné pěstovat si mediální obraz, když je úspěch knihy (samozřejmě i ten tržní) určován identifikací s hrdinkou, která s mediál­ním obrazem autorky absolutně nekoresponduje. Jedná­-li se například o spisovatelku stárnoucí či středního věku, bylo by to naopak spíše kontraproduktivní.

Čím méně se však v literárním provozu projevuje obraz autora, tím více sílí obraz čtenáře, respektive čtenářky. Na základě její představy pak může být konstruována ústřední hrdinka románků, a proto si také autoři pěstují fanouškovské kluby v rámci internetových diskusí. Z čtenářek dívčích románů se později stávají čtenářky románů pro ženy – jinak řečeno, stárnou společně se svými hrdinkami. Třeba právě u zmíněné Lanczové je tak patrná snaha oslovit i skupinu čtenářek starších, tedy těch, které na jejích románech „vyrostly“ a mohou číst knihy stejného typu i později, jen s hrdinkou prožívají krizi středního věku.

Teď a tady

Nezbytné atributy románů pro dívky jsou čtivost a „lehká stravitelnost“. Aby byla četba skutečně hladká, je nutné splnit při konstrukci textu několik podmínek. Jednou z nich je možnost identifikace, která je modelována způsobem vyprávění. To je někdy stylizováno jako sdílení prožitku nebo zkušenosti, časté je také vyprávění v ich­-formě. Podstatná je rovněž volba témat, která mají potenciál cílovou čtenářku oslovit. V rámci žánru se některá témata stala již kanonickými: je to především psychologie dospívajících, různé podoby mezilidských vztahů, první zamilovanost a láska. Romány pro dívky se ovšem věnují také dalším problémům (nejen) dospívání, jako jsou drogová závislost, alkoholismus, gamblerství, incest, nechtěné početí a interrupce, trauma po znásilnění, anorexie nebo bulimie. Jako příklad zpracování těchto témat v české literatuře mohou posloužit třeba romány Ivony Březinové, Petry Braunové nebo Ivy Procházkové.

Další možností, jak „usnadnit“ čtení, je nepožadovat od čtenáře příliš energie na doplňování prázdných míst ani velkou kooperaci při dotváření neznámého kontextu. Fikční svět dívčího románku zpravidla kopíruje náš svět ­aktuální a o jeho konstanty se opírá, je vystavěn na dobovém „teď a tady“. Hrdinky žijí v takovém světě jako jejich čtenářky, mluví podobným jazykem nebo poslouchají podobnou hudbu. Literární text tak zastarává stejně rychle jako moderní technologie; ostatně se ani nečeká, že by měl mít jiný než „spotřební“ dosah.

Přechodná pásma

Aktuální dobové zakotvení prostřednictvím iPadů a tabletů, seriálů jako The Big Bang Theory nebo How I Met Your Mother a dalších každodenních reálií současného světa, se stalo nedílnou součástí tvorby Petry Soukupové, autorky, která nicméně není považována za modelový příklad spisovatelky románů pro dívky, případně young adult. Soukupová zaujala ve svých začátcích především tím, jak dokázala postihnout křehké vztahy mezi rodiči a dětmi. Román Marta v roce vetřelce (2011) je stylizován jako fiktivní deník devatenáctileté Marty, která se ocitá na prahu vysokoškolského studia, prožívá velkou lásku a z ní pramenící zklamání a musí se potýkat s „vetřelcem“ v podobě nechtěného těhotenství.

Recenzní ohlasy románu ukázaly, že žánrové vymezení prózy může měnit hodnocení knihy. K próze se totiž primárně nepřistupovalo jako k dívčímu románu, v některých recenzních ohlasech se pak ale k takovému označení dospělo. Například Milena M. Marešová zakončila své hodnocení takto: „Je současnou podobou románu pro dospívající dívky. Nesmí poučovat ani moralizovat, není pro něj potřebný happy end, emoce ani výrazné psychologické prokreslení typu. Šedý stereotyp a nepříliš vzdálený horizont.“ Recenze se v podstatě shodují na tom, že román je výrazně zakotven ve své době, že autorka dobře nastínila psychologii mezilidských vztahů, zejména těch rodinných, ale obecně čpí z jejího psaní banalita a povrchnost. Za všechny hodnocení Marka Dobrého: „Malinko inovativní, malinko dramatická, ale především velmi dobově zakotvená kniha, o níž mnoho uslyšíme v následujících měsících, ale za pár let se po ní slehne zem.“

Na diskusi kolem Marty v roce vetřelce je vidět, že je výrazný rozdíl mezi přístupem k textu hned od začátku deklarovanému jako čtení pro dívky a k textu, jehož žánrové označení je teprve vyústěním kritického úsilí nebo diskusí nad knihou. V románu Pod sněhem (2015), který následoval po Vetřelci, se snaží Soukupová oslovit nejen dívky, ale také ženské publikum, které společně s autorkou o čtyři roky zestárlo, nicméně zakotvení v dnešním světě je obdobné. Pokud by bylo zřejmé, že Soukupová píše román pro dívky, neměla by to snazší? Nebyli by kritici shovívavější, co se týče hledání estetické hodnoty díla? Zabýval by se jím pak ale vůbec někdo, nebo by zůstal „odsunut do středu zájmů“ jisté specifické čtenářské skupiny? Otazníkem je také vztah mezi young adult a populární či mainstreamovou literaturou: jedná se o dvě svébytné kategorie, anebo je young adult „podžánr“ popliteratury? Kdy tedy dospíváme k žánrovému označení young adult – před čtením, nebo až po něm?

Autorka je bohemistka.