Asi jsem už o tom psal, jaké to pro mě je, putovat podzimem s tímhle měsícem na zádech. Ale listopad má i jiné stránky. Například v něm probíhají revoluce, zejména velké. Měl jsem to štěstí jednu zažít. Předcházela jí jiná závažná pamětihodnost, festival české nezávislé kultury v polské Vratislavi. Tam jsem s předstihem jasně pochopil, že zázraky se dějí, a nadcházející události mě nemohly překvapit. Proklouzli jsme tehdy do Polska s kolegy na nějaké zfalšované potvrzení. Můj nový favorit považovala místní děcka za německé auto a leštěním skel se snažila vydělat si nějakou marku, ale my na tom byli vcelku neslavně. Po ubytování na kolejích jsme vyrazili do studentského klubu, fenoménu u nás neznámého, a během několika minut už jsme konverzovali s bělovousým jurodivým starcem, z něhož se vyklubal profesor Ivan Sviták, známý z vysílání Hlasu Ameriky a režimního brainwashingu. Po chvíli dorazil malý bodrý chlapík v kožené bundě a se Svitákem se bouřlivě objímal a poplácával: „Tak jak se daří kalifornským marxistům?“
„Co je to za obejdu?“ otázal jsem se hloupě a neprozíravě. „Tos přehnal, Jirko. To je Karel Kryl,“ zašeptal někdo s posvátnou úctou. Těžce jsem polknul a poněkud se opotil, takový lapsus mi opravdu neposloužil ke cti. Nicméně za okamžik jsem již rozprávěl s žijící legendou o jeho komplikovaném vztahu k Jaroslavu Hutkovi; posléze bratříček naladil kytaru, přistoupil k mikrofonu a spustil. U vedlejšího stolu se usadil Vlastimil Třešňák se svitou redaktorů Svobodné Evropy. Pojem Jiříkovo vidění mohl stěží vystihnout situaci. Co to tehdy všechno znamenalo, lze dnes jen těžko zprostředkovat. Hrnulo se toho na nás moc. A to nám ještě Ivan Sviták daroval čtyřicet tisíc zlotých (ani při tehdejší polské hyperinflaci to nebyla bezvýznamná částka – nazvali jsme to fond profesora Svitáka). Následovala další přehršel zážitků – konference, kde se střídala ta nejslovutnější exilová jména, dva večery defilé exilových i českých písničkářů (v jednom vstupu se mluvilo o milionové demonstraci v Berlíně), Meda Mládková, která nás vláčela po výstavách zakázaných výtvarníků, přehlídka trezorových filmů, všudypřítomná atmosféra konce něčeho starého a začátku nového s příměsí lehké, někdy však velmi realistické paranoie: „Ten kluk s knírem se mě ptal, odkud jsem a kde dělám…“ „Mě taky!“ „A mě taky!“
Zajeli jsme si ještě do Varšavy, kde ledový vítr od Visly pronikal až do kostí, a užívali si pobyt v prvním hlavním městě socialistického státu, kde už nevládli komunisté. K dostání tu nebylo skoro nic a alkohol už vůbec ne. Euforii narušili až celníci, kteří nám dali najevo, kam se vracíme: ten zlý zabavoval noviny a časopisy, a ten hodný se za to omlouval. „No což – za měsíc si je koupím na Václaváku,“ kontroval jsem prognózou, jež se vyplnila s nelítostnou přesností. Jen jedna ambice mi nevyšla. Na zpáteční cestě jsem se od Náchoda doslova třásl nedočkavostí, jak tohle všechno budu vyprávět – v tolika hospodách a sešlostech jsem se mohl stát obdivovaným středem stolní společnosti! Jenže po návratu na mě udeřila viróza a z postele jsem vstal 17. listopadu 1989. Netřeba ani dodávat, že o tom, co podivuhodného probíhalo na výletě v Polsku, jsem želbohu už nevyprávěl nikdy nikomu nic. Nezajímalo by to ani kliku od chlíva. Tak aspoň teď. Kdyby náhodou.
Listopad je tu zase. Jiří Brabec a Jiří Opelík, dva velevýznamní představitelé české literární vědy, právě obdrželi Seifertovu cenu. Jako člen poroty bych o tom nejspíš psát neměl, leč neodpustím si aspoň malou reflexi. Brabec a Opelík byli poctěni za své vynikající celoživotní výsledky, ale jsou také zástupci jedné generace. Té generace, která – přes pozdější úctyhodná díla – přece jen svou nejskvělejší hodinu zažívala v šedesátých letech. Literární svět tehdy pronikl hluboko do všeho, čím společnost žila, dýchala, po čem toužila. Kritika se zabývala tím, v čem spočívá její smysl – interpretovala, projasňovala, soudila, uváděla do souvislostí. Vynořují se jména jako Jan Lopatka, Josef Vohryzek, Přemysl Blažíček, Milan Jungmann, Oleg Sus, Vladimír Karfík, Aleš Haman a další. V mnohém se lišili a různili, na mnohém se neshodli, vedli diskuse a přeli se, byli ponořeni do věci, zápasili s texty i cenzory, do půl třetí v noci, s očima mžourajícíma. Tak si to aspoň představuji já, protože tak to z jejich tvorby cítím. „Zlatá šedesátá“ se v podstatně jiných, ale snad také zlatých letech devadesátých začala systematicky snižovat, byla prý všelijaká a hlavně „hnusná“ (Bohumil Doležal), není proč k nim vzhlížet a natož se k nim vracet. Když se přehrabuji v dobových artefaktech, v ročnících časopisů a sborníků, těch výmluvných svědectvích, nemohu tomu přisvědčit. Už jazyk působí úplně jinak, nenajdeme tu ledabylost, řemeslnou zběžnost a povrchnost, nýbrž hluboké základy, zanícení, charakter. Fascinuje mě sdílené přesvědčení, jež přirozeně vyvěralo z ducha doby – že umění může změnit svět. Jistě se dá všechno odbýt poukazem na skutečnost (ostatně pravdivou), že šlo jen o cestu z nečasu do nečasu. Naši laureáti si ovšem stáli za svým a obstáli i v těžších obdobích – Brabec mimo jiné Slovníkem zakázaných spisovatelů a Opelík monumentálním Lexikonem. Doba, která nemá ideály – a obávám se, že takovou právě prožíváme –, je vnitřně prázdná a nepřinese oporu ani inspiraci do budoucna. Moc pesimismu? Dobře, možná to ještě napravíme. Rozhodně ale ne tak, že budeme nad krásnou epochou naší kultury ohrnovat nos. Cena pro Brabce a Opelíka a hold jejich generaci znamená naštěstí krok správným směrem. Vzácní a milí pánové, děkujeme, a dobro došli! Nejen v listopadu.
Autor je literární kritik.