Člověk, který zavřel blázince

Kniha britského historika Johna Foota The man who closed the asylums. Franco Basaglia and the revolution in mental health care (Člověk, který zavřel blázince. Franco Basaglia a revoluce v péči o duševní zdraví) pojednává o hnutí, jež významně ovlivnilo péči o duševní zdraví ve 20. století. Od prvních stránek nás vtahuje do revoluční doby šedesátých let a svou autentičností zdaleka přesahuje akademické disputace na téma kritické psychiatrie. Autor na základě rozsáhlé investigativní práce skládá dohromady záznam událostí, které vedly k zavření psychiatrických nemocnic v Itálii a přenesení péče do sítě decentralizovaných zařízení, a snaží se pochopit povahu celého deinstitucionalizačního hnutí a jeho společenského přesahu.

Na počátku byl nesouhlas

Foot začíná svou knihu exkursem do života Franca Basaglii, který se ještě jako student medicíny v Benátkách aktivně zapojil do antifašistického odboje. Právě zkušenost s fašistickým režimem, který ho dokonce na čas uvěznil, formovala později jeden ze stěžejních momentů psychiatrické revoluce. Hned první den ve funkci ředitele psychiatrického ústavu v Gorizii, zapadlém pohraničním městě na severovýchodě Itálie, odmítl Basaglia podepsat seznam pacientů, kteří mají být na noc přivázáni k lůžku. Odmítnutí v té době poměrně běžné praxe vyvěrá právě z jeho zkušenosti s vězením. Tento nesouhlas měl dalekosáhlé důsledky a postupně se stal kolektivní záležitostí – jak ukazuje zapojení mnoha různých významných postav, pacien­tů, doktorů, novinářů, politiků či aktivistů, do formujícího se hnutí. Když se původní gorizijský tým v roce 1969 rozpadl, vznikaly diaspory v dalších italských regionech, kde se v praxi uváděly funkční utopie, jež šly daleko za hranice dobové psychiatrické péče.

Foot společně s Basagliou popisuje gorizijský experiment jako snahu o dekonstrukci instituce zevnitř. Oproti Frantzi Fanonovi, který se psychiatrické profese vzdal ve prospěch revoluce, se Basaglia rozhodl zůstat v systému a pokusit se ho demontovat. V Gorizii, městě, kde fašistická strana ještě za doby jeho působení dosahovala ve volbách dvouciferných čísel, šlo o velmi neortodoxní počin.

Basagliova reforma, vycházející z myšlenek Fanona, Prima Leviho nebo Ervinga Goffmana, byla více než jen novým uspořádáním profese. Šlo o redefinování toho, co je považováno za duševní onemocnění, o prolomení hranice mezi osobním a politickým a o rozbití institucí, které lidi objektifikují. V Itálii traumatizované odkazem fašismu a strašákem koncentračních táborů, které psychiatrické nemocnice té doby do určité míry připomínaly, Basagliovy názory silně rezonovaly, a to nejen v psychiatrii.

Otevřený systém v uzavřeném světě

Footovi se podařilo zaznamenat i vzájemné vztahy mezi kritickými psychiatry a basagliovci. Můžeme tak pozorovat, jak se lidé jako R. D. Laing, Thomas Szazs nebo Maxwell Jones, které dnes považujeme za nestory antipsychiatrie (také díky jejich anglofonnímu původu), Basagliou a jeho kolegy inspirovali, ale také, jak se vzájemně vymezovali. Například koncept terapeutické komunity Basaglia přetavil do zcela nové podoby takzvaných velkých sněmů, které původní Jonesovo pojetí připomínaly jen vnějškově. Terapeutická komunita, která se v Gorizii stala jednou z emblematických charakteristik osvobozené instituce, představovala především novou formu vytváření vztahů a mocenských struktur. To mělo velký význam i na rovině celospolečenské změny. Basaglia ovšem nechtěl stát mimo „systém­-společnost“ jako Laing ve svém antipsychiatrickém experimentu v Kingsley Hall. Chtěl instituci obrátit vzhůru nohama. Na setkáních personálu s pacienty docházelo někdy k ostrým výměnám, byl to prostor pro uvolnění frustrace či vzteku, takže se sněmy často jevily jako dezorganizované a působily chaoticky. Bylo to všechno, jen ne bezpečné nebo kontrolované místo pro ventilování intrapsychických nebo interpersonálních problémů a přípravu na návrat do společnosti, jak terapeutickou komunitu známe dnes.

Práce gorizijského týmu měla zcela konkrétní dopad na chod ústavu. Pacienti byli propouštěni, bouraly se zdi, otevíraly se brány. Jednalo se o funkční, inspirativní utopii, nicméně ve chvíli, kdy se stala dokonalou a slavnou, začal Basaglia spatřovat její omezenost v duchu Sartrovy věty: „Ideologie představují svobodu, když se budují, ale útlak, když jsou utvořeny.“ Šlo o to, že terapeutická komunita představovala otevřený systém v uzavřeném světě. Basagliovi se podařilo dekonstruovat uzavřenost a opresi v nitru instituce, tím se však stala zlatou klíckou v systému, který fungoval pořád stejně – včetně samotné Gorizie, kde se mnozí místní politici i veřejnost stavěli k experimentu nepřátelsky. Foot například poměrně obsáhle popisuje incident, kdy jeden z pacientů gorizijské nemocnice spáchal po propuštění vraždu a místní establishment ji využil k procesu, jenž měl zdiskreditovat celé hnutí. Basaglia i další členové týmu se proto začali dívat mnohem dál a rozvíjet své vize na dalších místech v Itálii a později i ve světě.

Ven, do komunity

V druhé části obsáhlé publikace se z Basaglii stává jen jedna z několika důležitých postav, a zvýrazňuje se tak polycentrická a polyfonická povaha hnutí. Lidé jako Giovanni Jervis, Antonio Slavich, Leticia Comba nadále pokračovali v demontáži psychiatrických institucí a budovali zcela novou podobu péče o duševní zdraví. Běžné byly studentské okupace psychiatrických ústavů, demonstrace, pacientská hnutí. Jak Foot na základě mnoha dobových dokumentů dokládá, i když byla mezi jednotlivými protagonisty spousta sporů na teoretické, praktické i osobní úrovni, s odstupem let se zdá, že šlo o jediné hnutí s jasným záměrem, zahrnující jen jemné názorové nuance.

Z různých příkladů z dalších italských regionů je patrné, že následný vývoj směřoval ven, do komunity. Basagliovci už nechtěli reformovat blázince a dělat z nich lepší místo, chtěli je úplně zrušit a dostat práci profesionálů ven – do sousedství, škol, rodin, na pracoviště. Činnost „v terénu“ kladla před hnutí zcela nové výzvy. Oproti práci v léčebnách byla otevřená, neukončená, neohraničená a riskantnější. Také ale idealizovaná. Někteří reformátoři například viděli sebe samé jako součást maoistické „kulturní revoluce“. Hlavním smys­lem této činnosti však bylo umožnit lidem s potížemi, aby se do léčebny vůbec nedostali. Největší prostor věnuje Foot případu z Terstu, kde Basaglia (poučen předchozími zkušenostmi a posílen svou slávou i politickou podporou) jako první uvedl do praxe to, k čemu celé hnutí směřovalo. V roce 1977 se mu podařilo jednou provždy zavřít místní psychiatrickou nemocnici a přenést péči do sítě decentralizovaných služeb, které se mimo jiné staraly o to, aby lidé mohli důstojně bydlet, pracovat a být součástí komunity. Následoval celostátní zákon (zvaný „Basagliův“, nicméně sám Basaglia k němu byl v mnoha ohledech kritický), jenž v roce 1978 zakázal zřizování nových psychiatrických léčeben a zaručoval postupné uzavírání těch existujících.

Footova kniha je sice o minulosti, ale odkazuje i k dnešku. Ukazuje, že o psychiatrické reformě nelze přemýšlet jako o procesu odděleném od širšího společenského kontextu, plánovat ji za zavřenými dveřmi, na odborných konferencích a dělat z ní technickou záležitost, nezávislou na fungování kapitalistické společnosti. I úspěšný deinstitucionalizační proces totiž postupně podléhá snahám o reinstitucionalizaci, a nakonec tak vzniká nová instituce s jinými formami. Ve hře jsou také procesy zapomínání, jak můžeme pozorovat u odkazu celé kritické psychiatrie, která je dnes v odborných kruzích pokládána téměř za sprosté slovo nebo se o ní neví vůbec. Už z tohoto důvodu se dá považovat Footova práce za zásadní čtení pro všechny, kteří vkládají naději do reformy psychiatrické péče, ale také pro každého, kdo si chce připomenout, že jiný svět je možný.

Autor je psycholog a člen Spolku Narativ.