Paměť není v hlavě

Tvrdívá se, že rozvoj komunikačních technologií, vynález mobilních a chytrých telefonů, počítačů a jiných podobných elektronických zařízení způsobil pokles lidských schopností memorizace. Není podstatné, zda byl či nebyl proveden empirický výzkum, který by ověřil a podpořil takové tvrzení. Tato představa je zakořeněna v prastarém přesvědčení o existenci mysli, jež je ostře oddělena od „vnějších“ entit a prostředí; osobní mysli, jež je čirou interioritou, dostupnou pouze introspektivně a soukromě svému vlastníku. Toto obecně přijímané a zdánlivě rozumné přesvědčení bylo psychologickými a kognitivními vědami nekriticky posvěceno, aniž by bylo vážně přezkoumáno, a bylo soustavně reprodukováno v podobě, již prominentní psycholog a myslitel rané sovětské éry Alexej Nikolajevič Leonťjev označuje za „karteziánské dogma“ o lidské mysli. Podle tohoto názoru myšlení a psychické kognitivní funkce jako vnímání, obrazotvornost a paměť odpovídají „vnitřním“ procesům, které se odehrávají v mysli nebo mozku jedince. Pokud například jedinec vnímá věc ve své hlavě či mysli, tamtéž si ji také představuje, pamatuje či na ni vzpomíná.

Ačkoli se to příčí intuici, vnímání zvláště a poznávání obecně se nicméně v základu odehrává nikoli v mysli, ale v určitém prostředí. Jedinec vnímá věc a ta existuje v čase a prostoru. Dalo by se to přirovnat k situaci, kdy doktor vnímá žílu hmatem nikoli jen na bříškách svých prstů nebo ve svém mozku, ale přímo na pacientově těle. Obdobně jedinec něco memoruje v určité časoprostorové pozici a pamatuje si pak, kde se to nachází v čase, prostoru nebo obojím. Memorizace a pamatování se tedy nedějí jen v mozku, stejně jako se myšlení a vnímání uskutečňují i navenek a působí na věci. Jde zkrátka o činnosti, které se dějí ve světě, tak jako třeba chůze je vnější akt odehrávající se ve světě, a nikoli v něčí noze.

Tento „jednoduchý“, a přesto neintuitivní přístup k poznávání obrací konceptualizaci vědomí naruby a má dramatické následky: vyžaduje totiž zcela odlišnou konceptualizaci lidského Já a vědomí – nikoli jako vydělené interiority, ale jako objektivního aktivního aktéra, který je interiorizací specificky historické sociální reality. V ní „interiorita“ není předem danou prázdnou formou, která by měla být naplněna sociálním obsahem, ale samotným procesem interiorizace sociální reality. Já je pojímáno jako sociální vztah.

Formování subjektu

Koncept „činnosti“ je pro historické materialis­tické nebo praktické materialistické chápání fenoménů vědomí či mysli ústřední. Leonťjev tvrdil, že „je interpretována buď v rámci idealistických koncepcí, nebo v duchu obecné tendence přírodovědných materialistických směrů jako odpověď pasivního subjektu na vnější působení, podmíněná jeho vrozenou organizací a učením“ (Problém činnosti v psychologii, 1975, česky 1978). To je základem rozdělení psychologické vědy do behavioristických a mentalistických škol. Dřívější psychologie se vyhýbá vnější, objektivní činnosti a soustředí se na vnitřní aktivity vědomí. Dokonce i behaviorismus, který se bouřil proti mentalismu, chápe jednání jako externí vyjádření nějakého zcela vnitřního stavu. Navíc zkoumá externí aktivitu za současného vyloučení vědomí. Vztah mezi činností a vědomím je ovšem vzájemný, a tedy komplikovanější. Jinak řečeno, mentální odraz vědomí vzniká objektivním působením aktéra. Kruh vnitřního mentálního procesu je narušen vstupem vnější činnosti, která proto není jen „částí“ nebo „prvkem“ psychiky, spíše je základní funkcí umisťování subjektu do objektivní reality a jeho transformováním do subjektivní podoby.

Základ lidské osobnosti tvoří kategorie objektivní lidské aktivity a analýza její integrální struktury, její zprostředkující funkce a podob psychické reflexe, které generuje. Právě sociální určení polohy objektivní povahou lidské činnosti určuje stabilitu osobnosti individua navzdory tomu, že se neustále proměňuje a kolísá. Leonťjev to vystihuje přesně: „Skutečný základ lidské osobnosti nevězí v genetických programech v něm uložených, ani v hlubinách jeho přirozených dispozic a inklinací, dokonce ani ve zvycích, znalostech a moudrosti jím dosažené, včetně profesionálních vědomostí, ale v tom systému aktivit, který je realizován prostřednictvím jeho znalostí a moudrosti.“

Objektivizace činnosti není vyjádřením jakéhosi vnitřního obrazu, který spadá do oblasti vědomí. Výsledku „nedává charakter“ obraz, je objektivizován samotným konáním a nese jeho obsah. Takto získáváme kruh subjekt – činnost – objekt, který je přerušován a pokaždé znovu obohacován další konkrétní aktivitou. Pokud se omezíme na předpoklad přímého vztahu, pak narážíme na zdánlivě neřešitelnou otázku, která zní: jak se vnitřně vytvořený subjektivní obraz objeví mimo naši subjektivitu? Materia­listický dialektický přístup nejenže řeší tuto otázku na základě pojmu lidské činnosti, ale také odpovídá na zdánlivě paradoxní otázku tvorby Já jako něčeho, co je vnímáno vnitřně a intimně, ale je založeno na externím, objektivně chápaném a subjektivně internalizovaném vnímání, odvozeném z konání. Vědomí je nástrojem zprostředkovávaná činnost, která se sama stává prostředkem pro další kognitivní aktivitu.

Tímto způsobem můžeme nyní vysvětlit dávný nekriticky přijímaný předpoklad o vydělené existenci absolutní interiority. Taková konceptualizace, rozdělující „vnitřní“ versus „vnější“ jako problém v oblasti psychologie a kognitivní vědy, vznikla coby „vedlejší produkt základních předpokladů mechanické teorie 17. století; a taková zůstává až dodnes, přestože fyzika sama již dávno opustila takto mechanický výklad přirozeného světa“, jak píše Stephen Toulmin ve sborníku Perspectives on Activity Theory (Perspektivy teorie činnosti, 1999). Nad rámec tohoto pojetí nyní můžeme odpovědět na lockeovskou otázku: „Proč je má vnitřní zkušenost dostupná pouze mně samotnému?“ Je tomu tak, protože mé reflexy fungují jako nové podněty proprioceptivního pole pouze pro mne. Jelikož mentální činnost je vysvětlena materiální činností (přičemž vědomí je schopností sebestimulace organismu), odlišuje se od ostatních „vnějších“ podnětů. Vědomí je nyní ovlivňováno podněty sui generis, které se vyskytují pouze v mém vlastním těle. Můj pohyb se jeví jako podnět jednání nejen mně samotnému, ale i ostatním, ovšem vedlejší účinky, které vzbuzuje proprioceptivní pole, pro druhé neexistují. Přesto je tato interiorita sama zprostředkována, a to ze dvou důvodů: vyžaduje vnější tělesnou aktivitu, včetně jazykové a konceptuální stimulace, a zároveň se opírá o systémy znaků, aby vůbec mohla být reflexivní. Systémy znaků a pojmů jsou nezbytnými nástroji usnadňujícími abstrahování z bezprostředního pole činnosti, a tudíž z bezprostřednosti samotného Já, takže Já se ukazuje jako interiorita vydělená od jednání jedince. V zásadě tak platí, že přístup jedince k vlastnímu nitru je zprostředkován stejným způsobem, jakým je zprostředkován náš přístup k druhému jedinci. Způsobuje to objektivita a socialita nástrojů, které Já tvoří.

Zprostředkující nástroj

Nejdůležitějším nástrojem, díky němuž lidé překračují hranice bezprostřední smyslové zkušenosti, je jazyk, který má své kořeny v procesu práce jako vrcholu lidské činnosti. Jak říká Alexandr Romanovič Lurija v knize Jazyk i soznanije (Jazyk a vědomí, 1979): „Kdyby lidé nebyli posedlí schopností pracovat a neměli jazyk, neměli by ani vyvinuté abstraktní, ‚kategorické‘ myšlení. To je důvod, proč bychom neměli hledat počátky abstraktního myšlení a kategorického chování, které představují výrazný zlom mezi smyslovým a racionálním, v lidském vědomí nebo v lidském mozku. Spíše bychom měli jejich kořeny hledat v sociálních formách lidské historické existence.“ Jazyk neslouží jen organizaci a analýze vnímání a pamatování si aktuální reality. Poskytuje lidem schopnost vyrovnat se s „nepřítomnými“ objekty. Jazyk vytváří duplicitní svět prostřednictvím slov, která uchovávají systém významů, ať už osoba přímo zakouší objekty, na něž slovo odkazuje, či ne. Jazyk „může reprodukovat objekty, jakož i přeskupovat jejich vztahy, a tudíž sloužit jako základ pro vysoce komplexní tvůrčí procesy,“ píše Lurija v knize O historickém vývoji poznávacích procesů (1974, česky 1976).

Tento přístup k vývoji lidského chování, který vychází z historického a společenského určení lidského chování, považuje představu o významu za svůj regulační princip. Znamená to, že se určení vývoje chování humanizuje. Vygotskij k tomu ve své práci Vývoj vyšších psychických funkcí (1960, česky 1997) říká: „Za determinující faktor chování člověka musíme pokládat v první řadě společnost, a nikoli přírodu.“ Paměť, jako vyšší duševní funkce, je příkladem toho, jak humanizované mentální funkce kulturně fungují. Pamatovat si něco pomocí znaků znamená obrátit s jejich využitím vnitřní proces do vnější činnosti. V prvním případě se něco pamatuje, v druhém případě si něco pamatuje člověk. „Vlastní podstata lidské paměti spočívá v tom, že si člověk aktivně zapamatovává pomocí znaků (…) Lidská zvláštnost je podmíněna v prvé řadě tím, že člověk aktivně zasahuje do svých vztahů k prostředí a prostřednictvím prostředí sám mění svoje chování tak, že je ovládá.“

Jinak řečeno, vynález a používání znaků během psychických procesů se podobají objevu a využívání nástrojů v procesu práce. Základní analogií mezi nimi je jejich zprostředkující funkce. V tomto smyslu patří do stejné kategorie: „Obojí můžeme chápat jako podřadné pojmy, které jsou obsaženy v pojmu obecnějším – zprostředkující činnosti.“ Znak a nástroj se nicméně odlišují svými různými účely. Nástroj vyjadřuje aktivitu člověka vůči předmětu jeho jednání, tedy směrem ven, a tato činnost musí měnit předmět činnosti; je prostředkem ovládnutí přírody. Na druhou stranu „znak nic v objektu psychologické operace nemění, je prostředkem psychologického působení na chování – cizího nebo vlastního, prostředkem vnitřní činnosti, zaměřené na ovládání samotného člověka; znak je orientován dovnitř“. Tím se dostáváme k souvislosti mezi znakem a nástrojem: „Ovládání přírody a ovládání chování jsou navzájem spojeny tak, jako změna přírody způsobená člověkem mění podstatu samotného člověka.“

Znak má ústřední místo ve zvažování strukturálního vývoje vyšších mentálních funkcí; určuje celek a jeho funkce a procesualitu. Znak je zprostředkující stimul (takzvaný střední pojem v hegeliánském žargonu), jehož poloha mění celý proces chování. Na rozdíl od nástroje, který směřuje k nějaké vnější situaci, znak působí dovnitř a funguje s cílem změnit něco ve struktuře chování subjektu. Nijak neovlivňuje objekt, ale pouze udává nový směr, nebo restrukturuje mentální operace subjektu.

Mnemotechnické pomůcky

V komentáři k historickému pozadí hodnocení paměti Vygotskij tvrdí, že tradičně byla rozdělena do dvou základních linií: na přirozenou a kulturní. Termín „mnema“ označuje její přirozené nebo fyziologické aspekty, tedy totalitu organických funkcí. Oproti tomu termín „mnemotechnika“ vyjadřuje externí pomůcku, která se používá v procesu zapamatovávání; odkazuje tedy na kulturní paměť. Přirozená paměť neboli mnema funguje na základě vytvoření přímého spojení mezi objektem pamatování a aktem vzpomínání. Mnemotechnika na druhé straně funguje tak, že vytváří zprostředkující krok, znak, který spojuje objekt s aktem pamatování. Toto spojení ovšem není omezeno na jednoduchou asociaci slova nebo znaku a objektu; vyžaduje aktivní vytvoření komplexní struktury. Pokud se omezíme na asociativní vysvětlení tvorby nových spojení, nemůžeme vysvětlit, proč je pamatování složitých celků snazší než jednoduché asociativní vyvolání objektu. Jak Vygotskij uvádí: „Zákon struktury říká: spojení je vytvořeno pouze vývojem struktury, tedy nového celku, jehož jsou oba prvky vstupující do spojení funkčními částmi; čím lepší je struktura, tím snadněji a lépe je zapamatovatelná.“

Ovládnutí paměti tkví v aktivní účasti mysli na tvorbě jejích nových struktur. Takto chápána, souvisí s dalšími operacemi a faktory, jako je třeba představivost. Mnemotechnická paměť vyžaduje vytvoření a představování nových struktur, které tvoří smysluplné celky. Funguje pomocí externích stimulů­-znaků. Během vývoje mnemotechnických pomůcek dítě přechází od vnějšího užívání znaků k jejich užívání vnitřnímu. Tento proces přináší revoluci celého procesu pamatování; i přímá nebo přirozená paměť se stává mnemotechnickou, je založena na zvnitřněných znacích.

Vývoj mnemotechniky probíhá po dvou historických liniích: tou první je přechod od vnější k vnitřní paměti, neboli vývoj její volní podoby; druhou je linie vývoje záznamových zařízení, jako je psaní. Psaní funguje jako pomocný prostředek paměti a má své kořeny v jejím vývoji. Vygotskij zdůrazňuje vedle kulturních prostředků i podíl přirozeného vzpomínání. Jeden aspekt věci by neměl být podceňován na úkor druhého; přirozené i kulturní složky fungují ve vzájemné shodě: „Přirozené procesy jsou funkcí podmíněnou kulturními pomůckami. Přirozené procesy se používají tam, kde nejsou žádné kulturní pomůcky, a směřují k podpoře jejich využívání,“ tvrdí Vygotskij v kapitole o mnemotechnice.

Přeměna paměti dítěte v paměť dospělého člověka spočívá právě v přechodu od přirozených forem k jejich kulturním podobám. Dospělý, který se snaží si něco zapamatovat, jednoduše nezařazuje novou věc do už dobře uložené minulosti; spíše tvoří strukturní celek, který obsahuje nové i staré prvky a známé obrazy a vzpomínky. Jak dítě roste, jeho přirozené „mnemické funkce“ zůstávají v průměru stejné. Dítě se však vybavuje novými technickými memorovacími pomůckami, které zvyšují jeho schopnost si něco zapamatovat. Podobně „civilizovaného“ člověka odlišuje od člověka „primitivního“ – navzdory tomu, že jejich přirozené mentální funkce jsou utvořeny stejným způsobem – „držení obrovské zásoby psychických mechanismů, vytvořených v průběhu kulturního rozvoje, včetně dovedností, prostředků chování, kulturních symbolů a adaptací, a rovněž i skutečnost, že tato psýché byla změněna vlivem komplexních podmínek, které ji přivedly k bytí“, jak tvrdí Vygotskij a Lurija v eseji Opice, primitivní člověk a dítě (1930). Jinými slovy, rozdíl mezi těmito typy paměti je dán formou nástrojů určených pro memorizaci a vzpomínání, přičemž tyto nástroje nesou otisk historicky specifických forem lidské činnosti.

Sociální podstata znaku

Paměť, i ve své nejprimitivnější fázi, funguje pomocí dvou různých metod. Za prvé jde o eidetickou (obrazu se podobající) přirozenou paměť, která je bezprostřední, okamžitá a úzce souvisí s vnějšími dojmy subjektu, a za druhé o symbolickou nebo logickou paměť, jež funguje prostřednictvím znaků. Tento druhý typ z podstaty mění celou strukturu procesu pamatování. Funkce vnějších prvků a znaků jsou v něm nahrazeny vnitřními prvky nebo internalizovanými symboly.

Internalizace nebo autostimulace jde ruku v ruce s vytvářením znaků, a funguje tak pro druhého jako vnější stimulace. To znamená, že znak je skrz naskrz sociální; ukazuje se jako takový druhému a posléze je internalizován. Tento proces se vyvíjí souběžně s procesem tvorby Já a představuje externí a sociální podstatu bytí Já. Jak Vygotskij tvrdí v kapitole o mnemotechnice: „Je zřejmé, že operace se znaky sleduje stejnou cestu, jakou ušla v ontogenezi řeč. Dříve byla prostředkem stimulujícím jinou osobu, a posléze se stala intramentální funkcí.“ Přechod ke znakovým operacím označuje konec přirozených dějin mysli a počátek historické tvorby chování.

Pamatování se na první pohled zdá být zprostředkováno z vnějšku. Stejně jako jakákoli jiná zprostředkovaná duševní funkce, i ono je na počátku aktualizováno pouze vnějšími znaky. V pozdějších fázích jsou vnější znaky internalizovány; přesto nepodstupuje během internalizace znaku změnu pouze podoba jeho užívání. Naopak, mění se celá struktura chování – transformuje se z vnějškově zprostředkovaného na vnitřně zprostředkované. I když by vnitřně zprostředkovaná vzpomínka na první pohled mohla být považována za ústup k přímé podobě pamatování, je to jen zdání. Vývoj vyšších mentálních funkcí (v tomto konkrétním případě pojmové paměti) nepokračuje ve formě uzavřeného kruhu; spíše prochází spirálovým pohybem. Vygotskij považuje internalizaci za „revoluční proces“. Navíc počáteční externalita konstrukce vyšších mentálních funkcí není náhodná, jak si všímá Vygotskij, je naopak dána „samotnou psychologickou povahou vyšších funkcí, které nevznikají jako pokračování elementárních procesů, ale jsou sociální metodou chování aplikovaného na sebe sama“.

Paměť, stejně jako všechny ostatní psychické funkce a poznání vůbec, je externím aktem prostředkovaným za užití nástrojů. Tento její aspekt potvrzuje to, co bylo řečeno na začátku tohoto eseje. Paměť jako akt poznání se neodehrává v mysli či mozku, ačkoli využívá mysl a její základní prvky: děje se ve světě nejen v tom smyslu, že se jedná o kognitivní činnost fyzického společenského subjektu, který se nachází ve světě, ale také proto, že nasazuje specifické nástroje, aby mohla být aktualizována. Uchovává vždy něco ze světa, a to do té míry, že pokud se jedná o patřičné duševní či mentální rekonstrukce základních vazeb mezi jevy, je realizována a autentifikována. Pro svou realizaci vyžaduje externí i interní nástroje: od uzlu, který vážeme na kapesníku, přes konceptuální znakové systémy, jazyk a technologická zařízení až po samu sociální povahu člověka jakožto jeho umělé rozšíření. Nástrojem vytvořená paměť ukazuje svou od základu sociální povahu, je zprostředkovaná historicky specifickými formami lidské činnosti a pomůckami vhodnými pro takové způsoby jednání. Paměť není soukromá, stejně není soukromé ani naše Já a lidské vědomí. Je to vzpomínka na sebe sama jako na výchylku v sociálním prostředí.

Autor je filosof.

Z angličtiny přeložila Marta Martinová.